Rozhodnutí NS

6 Tdo 406/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:6 Tdo 406/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.406.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Účinnost trestního zákoníku
Zastavení trestního stíhání
Dotčené předpisy:§ 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 406/2019-552


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 346/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 42 T 11/2011, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 346/2018, současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.


II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
    O d ů v o d n ě n í :

    1) Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 42 T 11/2011, byl M. B. (dále jen „obviněný“) podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu, že se měl dopustit jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu v úmyslu způsobit na cizím majetku značnou škodu úmyslně vyvolanou pojistnou událostí, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, čímž měl spáchat pokus trestného činu pojistného podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250a odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., platného do 31. 12. 2009, a to jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

    2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v České Lípě odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 346/2018, rozhodl tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného zastavil, neboť trestní stíhání je [podle mínění odvolacího soudu] promlčeno.

    I.
    Dovolání a vyjádření k němu

    3) Nejvyšší státní zástupce podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., s argumentací, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu stran užití úpravy trestního zákona – tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného v době spáchání trestného činu, neboť se jedná o příznivější úpravu. Nesouhlasí však s jeho [odvolacího soudu] argumentací, podle které s ohledem na to, že v trestním zákoně nejsou definovány v ustanovení § 67 odst. 3 konkrétní úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřující k trestnímu stíhání pachatele, je nutné po datu 1. 1. 2010, v rámci zachování právní jistoty, považovat za takové úkony pouze ty, které byly nově definovány v ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Je tedy toho názoru, že zásady, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku a nikoli selektivně, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 346/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
    II.
    Přípustnost dovolání

    4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


    6) Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

    7) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    III.
    Důvodnost dovolání

    8) Po zhodnocení námitek, které byly dovolatelem vzneseny a po jejich podřazení pod dovolací důvody, musí Nejvyšší soud konstatovat následující. Správně odvolací soud uzavřel, dnem 1. 1. 2010 nabyl účinnosti zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Odvolací soud tak provedenou komparací předmětných norem § 8 odst. 1 k § 250a odst. 2, 4 písm. b) trestního zákona a § 21 odst. 1 k § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku dospěl k závěru, že při porovnání trestních sazeb a promlčecí doby, není pro obviněného nová právní úprava příznivější [v tomto směru lze odkázat na správné úvahy odvolacího soudu vyjádřené zejména v bodě 12) jeho usnesení]. Opačná situace však nastala při posuzování otázky přerušení promlčecí doby odvolacím soudem z hlediska použití příslušné právní úpravy. Ačkoli zmíněný [myšleno-odvolací] soud uvedl, že v trestní věci obviněného je nadále třeba s ohledem na shora uvedené skutečnosti užít úpravu provedenou trestním zákonem, tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinným v době spáchání trestného činu, neboť se jedná o příznivější právní úpravu, fakticky při aplikaci institutu přerušení promlčecí doby užil § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku, což odůvodnil tím, že z ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákona vyplývá, že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele (viz str. 6). Z toho dovodil, že dané ustanovení je obecné, neobsahuje žádné konkrétní určení procesních úkonů, které by bylo sto přerušit běh promlčecí doby. Po datu 1. 1. 2010 je tak podle jeho názoru při určení procesního úkonu, který ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákona přerušuje běh promlčecí doby, nutno vycházet z nově taxativně vymezených procesních úkonů upravených v ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť v tomto ustanovení jsou jednoznačně zákonodárcem nově stanoveny a definovány úkony, které přerušují běh promlčecí lhůty. S ohledem na skutečnosti níže rozvedené, vyplývající z ustálené judikatury ve spojení se zněním § 2 odst. 1 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, která jej vedla ke kombinaci aplikace výše zmíněných zákonů.

    9) Podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. [zák. č. 140/1961 Sb.] platí[lo], že se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Podle ustálené judikatury pak lze mezi úkony soudu, které směřují k trestnímu stíhání a přerušují jeho promlčení, zařadit i nařízení hlavního líčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1345/2010).

    10) Trestnost činu je charakteristikou určitého činu jako činu soudně trestného, jehož povaha a sankce je popsána v trestním zákoně, představuje tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, event. o ochranném opatření (přim. srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Při řešení časové působnosti je tedy třeba vždy posoudit, který zákon, zda ten v době spáchání činu nebo pozdější, je příznivější pro pachatele. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je tedy rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí č. 73/1951, č. 19/1962, č. 11/1992 a č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (rozhodnutí č. 32/1951 Sb. rozh. tr.). Platí tedy zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. též Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 40-46).

    11) S obdobnou problematikou [řešením časové působnosti] se rovněž již dříve vypořádal Nejvyšší soud, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010, mj. konstatoval: „Skutečnost, že toliko pro způsob výkonu trestu odnětí svobody odvolací soud použil ustanovení právní úpravy nové, tedy jiné, než kterou jako příznivější pro obviněného jako celek vyhodnotil v ostatních výrocích viny a trestu, je nejen nelogická, ale především nesprávná a vymykající se všem shora uvedeným zásadám. Je proto třeba nad rámec shora uvedeného zdůraznit, že souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu bude uložen. Trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (srov. rozhodnutí č. 11/2004-I Sb. rozh. tr.).“

    12) Na základě shora uvedeného lze proto uzavřít, že odvolací soud pochybil, když na jednu stranu dospěl k závěru, že aplikace trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) je s ohledem na hrozbu trestem a délku promlčecí doby pro obviněného příznivější, avšak na stranu druhou aplikoval úpravu přerušení promlčení podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.). Jednou zvolená právní úprava, pro obviněného příznivější, musí být aplikována a uplatněna v plném rozsahu, jako celek a nelze ji korigovat jinou právní úpravou. V daném případě, při aplikaci trestního zákona jako celku, tedy včetně přerušení promlčení podle § 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. [nikoli pouze za použití § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák. a § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak učinil odvolací soud] k promlčení trestního stíhání obviněného, vzhledem ke skutečnosti opakovaně nařizovaných hlavních líčení, dojít nemohlo, neboť těmito úkony soudu, které směřovaly k trestnímu stíhání obviněného, docházelo k přerušení promlčení, respektive k běhu nové promlčecí doby, a to ve smyslu ustanovení § 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1345/2010]. Odvolacímu soudu by bylo možno přisvědčit v tom, že úprava přerušení promlčecí doby prováděním úkonů trestního řízení obsažená v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku je pro pachatele příznivější nežli úprava řešící shodnou problematiku v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. (viz shora), neboť podle novější právní úpravy se po zahájení trestního stíhání promlčecí doba přerušuje pouze v zákoně taxativně vypočtenými úkony orgánů činných v trestním řízení a podle dřívější právní úpravy postačoval jakýkoli úkon směřující k trestnímu stíhání pachatele [viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1345/2010]. Při aplikaci tohoto ustanovení [trestního zákoníku a tím i zákona jako celku] však již méně příznivě vyznívá pro obviněného úprava provedená § 210 odst. 2, 5 tr. zákoníku umožňující méně alternativ volby při ukládání trestu oproti možnosti volby mezi tresty v případě § 250a odst. 2, 4 tr. zák.; stejně tak promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí deset let, oproti pětileté době upravené v § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ze shora uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že při důsledném postupu uplatňování judikatury a z ní plynoucího závěru, že trestnost skutku nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu, nelze přijmout závěr, ke kterému dospěl odvolací soud, že trestní stíhání obviněného je promlčeno s argumentací, která vychází pouze z porovnání § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (příznivější) s § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., aniž by trestnost byla soudem posuzována jako celek, tj. § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku také ve spojení s § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a zejména § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

    13) Nejvyšší soud proto na základě výše uvedených skutečností zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 346/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
    přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 30. 4. 2019

    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu