Rozhodnutí NS

32 Cdo 1247/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2019
Spisová značka:32 Cdo 1247/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1247.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/22/2019
IV.ÚS 2784/19
IV.ÚS 2784/19
JUDr. Jan Filip
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 1247/2019-578




USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a.s., se sídlem v Šumperku, Jílová 2769/6, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 47674911, zastoupené Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalované obci Oskava, se sídlem v Oskavě 112, PSČ 788 01, identifikační číslo osoby 00303101, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení 3 445 391,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 115/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 51/2018-536, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26 523,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Černého.

    Odůvodnění:


    Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení nedoplatku úplaty, na niž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené se žalovanou dne 14. 12. 1998 (dále též jen „smlouva o postoupení pohledávky“), jejímž předmětem bylo postoupení pohledávky žalobkyně za společností Ingstav Ostrava a. s. (dále jen „dlužník“) v celkové výši 3 586 719,40 Kč na žalovanou.

    Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2005, č. j. 4 Cm 64/2001-71, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě na závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti vymezení postupovaných pohledávek, a proto se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat tvrzeného nároku na úplatu.

    Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 7. 2006, č. j. 2 Cmo 68/2006-95, se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a proto jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil s tím, že uplatněný nárok nebylo možné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení pro nedostatečnost skutkových tvrzení.

    K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006, zrušil rozsudky soudy obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal důvodnou námitku dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 457 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jestliže v situaci, kdy dospěl k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nepoměřoval žalobkyní popsaný skutek právní normou upravující bezdůvodné obohacení. Učinil tak na základě zjištění, že skutková tvrzení obsažená v žalobě a další relevantní skutečnosti, které žalobkyně uváděla v průběhu řízení, jsou pro možnou aplikaci ustanovení o bezdůvodném obohacení postačující.

    Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 5. 2010, č. j. 4 Cm 115/2009-61, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-139, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 5. 2011, č. j. 4 Cm 115/2009-140, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, uložil žalované zaplatit žalobkyni 3 326 631 Kč s příslušenstvím, zastavil řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby v rozsahu částky 118 760,30 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně, po setrvání na závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, přiznal žalobkyni vůči žalované nárok na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení.

    K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č. j. 1 Cmo 49/2011-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi navzájem.

    Rozsudkem ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1656/2012, Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudky soudů obou stupňů opět zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť nebylo postaveno najisto, zda a v důsledku jakého úkonu dlužníka mělo dojít k započtení oproti postupované pohledávce, působícímu zánik dluhu a vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.

    V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2017, č. j. 4 Cm 115/2009-489, co do výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

    Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že ke změně v osobě věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky nedošlo, neboť tato smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost, a že v řízení nebylo prokázáno ani to, že by oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 12. 1998 bylo doručeno či předáno dlužníkovi. Dlužník tak byl nadále povinen poskytnout plnění žalobkyni, nikoli žalované.

    Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.).

    Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a vyřešení otázky, která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

    Dovolatelka s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 164/2011, ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16, namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil smlouvu o postoupení pohledávky jako neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že tuto otázku závazně vyřešil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006.

    Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně vyřešil rovněž otázku, zda došlo k bezdůvodnému obohacení žalované tím, že postoupená pohledávka byla započtena proti pohledávce dlužníka. V této souvislosti dovolatelka namítá, že žalovaná se ve smlouvě o postoupení pohledávky zavázala, že dovolatelkou vyhotovené oznámení o postoupení pohledávky doručí dlužníkovi, ale předmětný závazek nesplnila a na této skutečnosti staví svou obranu, že se bezdůvodně neobohatila. Podle dovolatelky by soud v této situaci neměl ke zmaření smluvního závazku přihlížet a měl by posoudit důsledky započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalované tak, že započtení mezi nimi vedlo k bezdůvodnému obohacené žalované. S tím souvisí podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka, zda se porušení smluvní povinnosti může dovolávat ta smluvní strana, která smlouvu porušila.

    Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud se vyhnul řešení otázky, zda žalovaná pohledávka byla žalovanou uznána s účinky vyvratitelné domněnky podle § 558 obč. zák. Tvrdí, že k uznání dluhu došlo podle § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) tím, že žalovaná jí dne 1. 6. 2000 zaplatila část dluhu ve výši 631 238,76 Kč.

    Dovolatelka odvolacímu soudu také vytýká, že postupoval v rozporu s § 212 o. s. ř. a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k jejím námitkám týkajícím se neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neboť tyto námitky zcela opomenul a nevypořádal se s nimi. Nesprávně vyřešil odvolací soud i otázku procesního práva, zda žalovaná splnila povinnost tvrzení ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť toleroval, že žalovaná se v průběhu celého řízení vyhýbala jakémukoli tvrzení objasňujícímu rozhodné skutkové okolnosti věci.

    Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

    Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Tomuto zákonnému požadavku dovolatelka dostála toliko u otázek neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a bezdůvodného obohacení žalované. U ostatních otázek, které formulovala, žádný z předpokladů přípustnosti neuvedla, a dovolání tedy v tomto rozsahu trpí vadou.

    Pro řešení otázky neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 1998 je dovolání zjevně bezdůvodné. Tuto otázku dovolatelka učinila předmětem již svého prvního dovolání, proto nemůže založit přípustnost nyní projednávaného (dalšího) dovolání. Nejvyšší soud k této otázce v rozsudku ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1665/2006, uvedl, že „je otázkou triviální, nemá významový přesah do všeobecného kontextu soudní praxe (není relevantní rovněž pro posouzení jiných obdobných právních poměrů, resp. v konečném účinku nemůže mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, neboť se týká zcela konkrétní smlouvy - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1) a nemůže tudíž činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Navíc odvolací soud při řešení této otázky respektoval zásadu, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle a použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, a nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“ Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plyne, že odvolací soud posoudil otázku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky správně, neboť triviální otázkou, jež není způsobilá založit přípustnost dovolání, může být toliko otázka, která byla odvolacím soudem vyřešena správně.

    Dovolání je zjevně bezdůvodné i pro řešení otázky bezdůvodného obohacení žalované. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že oznámil-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky a dlužník na základě tohoto oznámení splnil dluh postupníku, došlo ke splnění dluhu, i když smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (§ 524 a násl. obč. zák.). Stejné účinky, tj. zánik dluhu dlužníka by v této situaci měl i jeho projev vůle směřující k započtení vůči postupníkovi proti postupované pohledávce (srov. § 529 obč. zák. a dále právní závěry například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007). V obou těchto případech zániku dluhu (ať již splněním nebo započtením) by postupník mohl získat majetkový prospěch na úkor postupitele, který v důsledku neplatné smlouvy o postoupení pohledávek nepřestal být věřitelem dlužníka. Otázka bezdůvodného obohacení žalované by v nyní projednávané věci byla rozhodná pouze v případě, že by dlužníku bylo doručeno oznámení o postoupení pohledávky (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1656/2012), k čemuž však nedošlo. Není přitom rozhodné, zda je prokázání doručení oznámení o postoupení pohledávky dlužníku ve prospěch některému z účastníků či zda a který z účastníků porušil smluvní povinnost zaslat dlužníku oznámení o postoupení pohledávky, a to navíc v situaci, kdy taková smluvní povinnosti vyplývala právě ze smlouvy o postoupení pohledávky, která je neplatná pro neurčitost. V žádném případě nelze, ať už z jakéhokoli důvodu, konstruovat situaci, jako by k oznámení dlužníku došlo.

    Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), že zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., (srov. např. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).

    Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

    S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako zjevně bezdůvodné.

    Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

    V Brně dne 17. 6. 2019


    JUDr. Miroslav Gallus
    předseda senátu