Rozhodnutí NS

3 Tdo 1027/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/12/2018
Spisová značka:3 Tdo 1027/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1027.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Pohlavní zneužití (zneužívání)
Ultima ratio
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 125 odst. 1 tr. ř.
§ 134 odst. 2 tr. ř.
§ 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1027/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání podaném O. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 5 To 598/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 2 T 94/2015, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 2 T 94/2015, byl O. V. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), jehož se dopustil tím, že v době od 20. 1. 2015 do 31. 1. 2015 v L.-J., ul. H., okres M., v bytě ve třetím patře o velikosti 0+2, který užívá, nejméně v jednom případě nezletilé „AAAAA“*), kterou měl v té době přechodně svěřenou do péče, strkal prst do přirození a do konečníku a dále si před ní mnul svůj penis.

Za uvedenou trestnou činnost byl obviněný za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit náhradu škody J. B., bytem Ch., G., která se jménem nezletilé „AAAAA“*), zastoupené Mgr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Teplice, Kollárova 1064/18, připojila s nárokem na náhradu škody, částku 300.000 Kč, jako nemajetkovou újmu.

V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. 5 To 598/2017, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že zločinu pohlavního zneužití se nedopustil a byl odsouzen na základě soudem přijatých závěrů, když nalézací soud neopatřil všechny základní skutkové okolnosti potřebné pro meritorní rozhodnutí. Obviněný přičemž nejdříve konstatoval, že dětská gynekoložka MUDr. Oháňková dne 5. 2. 2015 nezjistila zneužití dospělým mužem a další dětská gynekoložka MUDr. Krhounková zjistila dne 11. 3. 2015 jasné porušení hymenu nezletilé, další prohlídka tak proběhla až po 6 dnech a soudem nebylo zjišťováno, co se v tomto mezidobí událo. Znalec Prof. MUDr. Jan Hořejší ohodnotil prohlídku první dětské gynekoložky za zběžnou, povrchní, přičemž tento znalec nebyl vyslechnut, neboť během trestního řízení velmi těžce onemocněl. Obviněnému tak není jasné, co dětská gynekoložka zjišťovala a proč jí tak kardinální nález poškození pohlavního orgánu nezletilé unikl. Přibraný znalec MUDr. Jiří Vambera, obor zdravotnictví, odvětví porodnictví – gynekologie, gynekologie dětí a dospívajících, potvrdil poškození hymenu nezletilé podle popisu děje nezletilou. Obviněný dále namítá, že učitelka z mateřské školky uvedla, že nezletilá si na nic nestěžovala a nevykazovala výkyvy v běžném chování. V této souvislosti obviněný poukázal na nedostatky v dokazování, skutkových zjištěních i právních závěrech soudů. Jediným usvědčujícím důkazem je pouze výkres nezletilé a transponované výpovědi matky a otce nezletilé, jakož i jeho odsouzení za obdobný skutek, a proto by soudy měly použít pravidlo in dubio pro reo. Obviněný dovoláním rozporoval závěr soudů o míře společenské škodlivosti, kdy podle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to zavinění ve formě úmyslu. Z hlediska procesněprávního musí být objektivně zjištěno a prokázáno, že se skutek stal, představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a obviněný že jej spáchal. Argumentuje i odkazy na judikaturu Ústavního soudu týkající se presumpce neviny, z níž plyne pravidlo in dubio pro reo (nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Okresního soudu v Mostě č. j. 2 T 94/2015 ze dne 16. května 2017. Zrušil Usnesení č. j. 5 To 598/2017 Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 09. ledna 2018, a podle ustanovení § 265k a § 265l tr. ř. zrušené rozhodnutí přikázal soudu o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 8. 6. 2018 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (lékařské prohlídky dětskými gynekology, kresba nezletilé, předchozí odsouzení obviněného) a současně svým způsobem prosazoval vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely (srov. str. 7–9 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 2–3 rozhodnutí odvolacího soudu). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nalézací soud skutkový podklad pro své rozhodnutí vytvořil z provedeného dokazování, a to z výslechu svědků (nezletilé „AAAAA“*), J. N., D. M., N. P.), závěrů soudních znalců (Mgr. Pavel Weiss, MUDr. Ondřej Trojan, MUDr. Jiří Vambera), listinných důkazů (lékařské zprávy, kresby nezletilé, protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací), nikoliv pouze na základě výkresu nezletilé, jak uvádí obviněný.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je takto v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Současně platí, že takto stabilizovaná skutková zjištění umožňují aplikovat i ustanovení hmotného práva, tedy § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ostatně vůči právní kvalifikaci jako takové nebylo v dovolání brojeno, jeho obsah byl výlučně veden námitkami skutkového a procesního charakteru. Námitky, podle nichž nešlo o trestný čin, neboť jednání obviněného nenaplnilo míru společenské škodlivosti a nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a to za zavinění ve formě úmyslu, obviněný vyvozoval nikoli ze skutkových zjištění soudů, jak by to obsahově korespondovalo s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zakládal je na svém nesouhlasu se zjištěním soudů. Námitky obviněného byly koncipovány tak, že proti tomuto skutkovému zjištění soudů postavil svou vlastní verzi skutkového stavu, kterou se snažil prosadit již v původním řízení a která se odvíjela od jeho tvrzení. Uvedené námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.

Stran otázky případné aplikace principu ultima ratio, resp. zásady subsidiarity trestní represe (námitka uplatněna právně relevantně) je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna a prokázána provedeným dokazováním, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze teoreticky zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně trestními zákony chráněných hodnot. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Zásada subsidiarity trestní represe tedy bude o to více zvažována v případech přečinů, nikoli zločinu pohlavního zneužití, jak tomu bylo v nyní projednávané věci. Soudy tedy nikterak nepochybily, když věc posuzovaly v rovině trestního práva.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů ke svým závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.

Odkaz obviněného na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006) Nejvyšší soud shledává za neopodstatněný, neboť v předmětné věci nedošlo postupem nalézacího a odvolacího soudu k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 9. 2018


JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.