Rozhodnutí NS

7 Tdo 148/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:7 Tdo 148/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.148.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Loupež
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/24/2019
III.ÚS 1362/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 148/2019-1333


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 2. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. N., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 4 To 54/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 21/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 8. 2018, č. j. 69 T 21/2014-1229, byl obviněný J. N. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] zařazen do věznice s ostrahou. Tento trest mu byl uložen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 69 T 21/2014-702, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2016, č. j. 2 To 18/2015-1034.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 4 To 54/2018-1269, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h), k), l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítl nesprávné obsazení senátu před soudem prvního i druhého stupně, neboť nyní o trestu rozhodovaly senáty v jiném složení než ty, které rozhodovaly o vině. Sice předsedové senátu zůstali stejní, ale přísedící nebyli přítomni při jednotlivých jednáních a nemohli posoudit, zda naplnil nebo nenaplnil podmínky pro přiznání institutu spolupracujícího obviněného. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, tedy že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, přesto obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16 vydaného v této věci. Soud prvního stupně jej po zrušení jeho rozhodnutí nálezem Ústavního soudu neupozornil podle § 190 odst. 2 tr. ř., že na něj nemusí být nahlíženo jako na spolupracujícího obviněného. Ačkoli byl v tomto směru formálně poučen až odvolacím soudem, bylo toto poučení zcela obsoletní, neboť o vině bylo již pravomocně rozhodnuto. S odkazem na odstavec 25. zmiňovaného nálezu Ústavního soudu mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání organizované skupiny, a když se tak nestalo, nelze mu to přičítat k tíži a upřít mu statut spolupracujícího obviněného. Soudy přitom absenci znaků organizované skupiny nesprávně odůvodnily podle kritérií pro organizovanou zločineckou skupinu. Byla porušena též zásada in dubio pro reo. Správně na něj měly soudy pohlížet při úvahách o trestu jako na spolupracujícího obviněného a trest ukládat za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že mu byl uložen trest mimo meze, ve kterých se soud mohl pohybovat, pokud by mu přiznal statut spolupracujícího obviněného. Neměl mu tedy být ukládán trest v rámci běžné sazby stanovené podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledal v tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o přiznání statutu spolupracujícího obviněného a uložení trestu za použití § 178a tr. ř. a § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřoval v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h) a k) tr. ř.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby zrušil také rozsudek soudu prvního stupně.

Je třeba poznamenat, že obviněný při výčtu uplatněných dovolacích důvodů, zmínil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., ale k tomuto ničeho neuvedl. Navíc napadeným rozhodnutím ani nebylo rozhodováno o uložení ochranného opatření. Je tedy zjevné, že v dovolání je tento odkaz pouhou písařskou chybou, a proto se jím Nejvyšší soud ani nezabýval.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného stručně vyjádřil a uvedl, že soud druhého stupně v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně dostál své povinnosti v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/2016. Napravil veškeré vytýkané vady, a nyní přezkoumávané rozhodnutí je bezvadné.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný namítl, že soudy nyní rozhodovaly v jiném složení v případě přísedících, než jak rozhodovaly o vině. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Věcná příslušnost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně k rozhodnutí v prvním stupni vyplývá z § 17 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně byl náležitě obsazen, neboť rozhodl v senátě složeném z předsedy a ze dvou přísedících. Obsazení soudu osobami soudců se řídí pravidly směřujícími k tomu, aby obviněnému bylo zajištěno právo na zákonného soudce. Problematika přidělování věcí na soudech je upravena v § 41 a 42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které odkazují na rozvrh práce. Ten u konkrétního soudu stanovuje pravidla přidělování soudní agendy soudním oddělením a určuje složení senátů, přičemž je veřejně přístupný a zajišťuje tak transparentnost při přidělování jednotlivých věcí. V případě výběru přísedících jako členů senátu lze poukázat na jistá specifika na rozdíl od profesionálních soudců, a to zejména s přihlédnutím na praktickou stránku věci, neboť je třeba vzít ohled na to, že přísedící vykonávají tuto funkci obvykle vedle svého zaměstnání, jejich obsazení do senátu je ovlivněno různými okolnostmi, jakými jsou např. časové možnosti apod., a to aby nedocházelo k průtahům v řízení. Podstatné je, že v souvislosti s obsazením senátu přísedícími v projednávané věci nebyly shledány žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly úvahu, že přísedící byli do senátu vybráni účelově se záměrem prosadit jejich účast na projednání a rozhodnutí. Složení senátu tedy není výsledkem žádné svévole (k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15). Nejvyšší soud se neztotožňuje se stanoviskem obviněného, že výše uvedený judikát nelze na jeho případ aplikovat. Pokud tedy má Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně pevný vnitřní systém přidělování přísedících, podle něhož postupoval, nemůže se jednat o účelové dosazení přísedících. K námitce obviněného, že došlo ke změně přísedících a ti nemohli posoudit, zda došlo k naplnění požadavku na přiznání institutu spolupracujícího obviněného je nutno konstatovat, že předseda senátu před rozhodnutím musel seznámit přísedící se spisem a procesní situací, kdy soud prvního stupně v této fázi řízení rozhodoval pouze o trestu, neboť výrok o vině je pravomocný na základě již dříve vydaného rozhodnutí. V rámci úvah o trestu se tedy soudy zabývaly otázkou, zda jsou splněny podmínky pro ukládání trestu za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku či nikoliv. S námitkou stran změny přísedících se podrobně vypořádal již odvolací soud (str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž se Nejvyšší soud s jeho závěrem plně ztotožňuje. Obdobně lze pohlížet i na obsazení odvolacího soudu, kdy ten při přidělení věci postupoval podle rozvrhu práce, kde je stanoven způsob přidělování věcí i stabilní složení senátů. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné primárně uplatnit při dovolání proti výroku o vině. V projednávaném případě však výrok o vině je již pravomocný na základě rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 69 T 21/2014-702 a nyní bylo dovoláním napadeno v pořadí další rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval jen o trestu. Předmětem tohoto dovolacího řízení je tedy pouze výrok o trestu. Proto nelze pod tento dovolací důvod podřadit výhrady obviněného vůči postupu soudů při posouzení otázky jednání organizované skupiny [§ 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku], neboť tato námitka se týká výroku o vině, který byl předmětem dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 983/2016. Obviněný totiž své námitky proti výroku o trestu staví v zásadě na tom, že mu nelze odepřít uložení trestu za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku, pokud vadným postupem soudů nebylo jeho jednání posouzeno jako jednání organizované skupiny, a tudíž mu nebyl přiznán statut spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. Rovněž tak nijak blíže nekonkretizovanou námitku stran porušení zásady in dubio pro reo nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, a to jednak, že tuto zásadu je namístě vztáhnout k výroku o vině, a kromě toho má tato zásada procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný.

Námitku obviněného, že mu měl být ukládán trest za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku však s jistou mírou benevolence lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 661/2015), a to s ohledem na jisté specifické podmínky pro použití tohoto ustanovení na rozdíl od např. § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). V projednávaném případě byl obviněný původně státním zástupcem označen za spolupracujícího obviněného, soudy v řízení před, ale i po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem mu však toto postavení nepřiznaly. Sice soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí poněkud rozporuplně uvedl, že s ohledem na nález Ústavního soudu na obviněného nahlížel jako na spolupracujícího obviněného, ale následně již tento závěr upřesnil, že toto postavení obviněného více akcentoval ve smyslu polehčující okolnosti podle § 41 písm. m) tr. zákoníku (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), a trest ukládal v rámci běžné trestní sazby podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud tento závěr vyjádřil již zcela jednoznačně, že na obviněného nelze pohlížet jako na spolupracujícího obviněného (str. 10 odst. 33 usnesení odvolacího soudu) a ztotožnil se s výší uloženého trestu v rámci běžné trestní sazby. Přestože v tomto případě není výrok o vině předmětem přezkumu s ohledem na danou procesní situaci (výrok o vině je pravomocný na základě předchozího rozhodnutí a dovolání může směřovat jen proti výroku o trestu) lze přiznat této námitce do jisté míry hmotně právní povahu, neboť její základ je formálně v přiznání postavení spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. Ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku je v tomto směru poněkud specifické v porovnání s mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, kde se zohledňují jiné okolnosti, než u spolupracujícího obviněného. Ačkoliv byl obviněný za spolupracujícího obviněného označen státním zástupcem, soudy obou stupňů mu tento statut nepřiznaly v řízení před, ale ani po rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, přičemž ani Ústavní soud nezpochybnil správnost tohoto závěru. Případnou aplikací § 58 odst. 4 tr. zákoníku se navíc podrobně zabývaly soudy obou stupňů a dopěly k závěru, že v tomto případě nejsou pro takový postup splněny podmínky. Nejvyšší soud se se závěrem soudů ztotožnil, tudíž shledal uvedenou námitku zjevně neopodstatněnou.

Obiter dictum vzhledem k ústavně právní rovině námitky obviněného, že soudy nerespektovaly závaznost nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3525/16 je namístě konstatovat, že obviněný si zmíněný nález Ústavního soudu vykládá tak, aby vyhovoval jeho obhajobě, a na základě tohoto svého způsobu výkladu dovozuje závěry, které z něj přitom nevyplývají. Ústavní soud se zabýval celou řadou námitek obviněného, ale nakonec zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. V řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu pak soud prvního stupně rozhodoval pouze o druhu a výši trestu, kdy se s ohledem na námitky obviněného zabýval podrobněji otázkou, zda je za dané situace možno aplikovat § 58 odst. 4 tr. zákoníku či nikoliv. Je třeba zdůraznit, že Ústavní soud nezavázal soudy k tomu, aby v dané věci za použití § 58 odst. 4 tr. zákoníku snížily obviněnému trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. V projednávané věci spatřoval Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v tom, že soud prvního stupně nedostál požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí, kdy jej v otázce kvalifikace skupiny pachatelů a posouzení doznání pachatele považoval za kusé a nepřesvědčivé. Tato vada byla v dalším řízení odstraněna. Mimo to Ústavní soud vyslovil také porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny ovšem s tím, že pro průběh dalšího řízení před soudem prvního stupně to nebude mít bezprostřední procesní význam.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). Obviněný v tomto směru namítl, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu, přičemž při své námitce vycházel ze svého přesvědčení, že se výměra trestu měla řídit ustanovením § 58 odst. 4 tr. ř. Splněním podmínek pro aplikaci § 58 odst. 4 tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval již shora v rámci námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou obviněného, že jemu uložený trest je mimo trestní sazbu ukládaný za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Trest odnětí svobody na sedm let uložený obviněnému není trestem, který zákon nepřipouští, byl uložen v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, byly při stanovení výměry trestu zohledněny okolnosti případu, jakož i osoba obviněného, včetně polehčujících a přitěžujících okolností, stejně tak skutečnost, že obviněný přispěl svou výpovědí k objasnění trestné činnosti spoluobviněných, kteří spáchali mírnější trestný čin než obviněný, tudíž uložený trest lze považovat za zákonný a přiměřený. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3173 a 3174). Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že chybí výrok o tom, že se přiznává statut spolupracujícího obviněného a ukládá trest za použití ustanovení § 178a tr. ř. ve spojení s ustanovením § 58 odst. 4 tr. zákoníku. Uvedená námitka není s to naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť nespočívá ve vadě či absenci nějaké části výroku, v daném případě výroku o trestu. Obviněný se domáhá doplnění výroku de facto o právní kvalifikaci spojenou s přiznáním statutu spolupracujícího obviněného za situace, kdy mu tento statut nebyl přiznán, navíc za situace, kdy výrok o vině je pravomocný. Dále pak se domáhá ukládání trestu za mimořádných podmínek § 58 odst. 4 tr. zákoníku, ke kterým nejsou splněny zákonné předpoklady, přičemž těmito otázkami se soudy již spolehlivě vypořádaly. Ve výrocích rozhodnutí soudů obou stupňů žádný výrok nechybí a nejsou ani neúplné. Soud prvního stupně měl rozhodnout pouze o trestu, a tak i učinil a odvolací soud projednal odvolání obviněného, a jelikož jej neshledal důvodným, zamítl jej. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že by se jednalo o chybějící či neúplný výrok.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř., a nenaplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu