Rozhodnutí NS

25 Cdo 1748/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/05/2019
Spisová značka:25 Cdo 1748/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.1748.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Ztížení společenského uplatnění
Dotčené předpisy:§ 444 odst. 1 obč. zák.
§ 3 odst. 1 předpisu č. 440/2001Sb.
§ 7 odst. 1, 3 předpisu č. 440/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1748/2017-406

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUD. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) P. V., narozený XY, bytem XY, b) A. K., narozená XY, bytem XY, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: P. Š., narozený XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, jako vedlejší účastník na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 11/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně 913.200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že ohledně částky 3.652.800 Kč se žaloba zamítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy prvního a druhého stupně částku 63.949 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 náklady řízení ve výši 11.090 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 29 C 11/2010-300, zamítl žalobu původní žalobkyně M. V. o zaplacení 4.566.000 Kč a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Usnesením ze dne 31. 3. 2016 pak tentýž soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi původní žalobkyní a státem a vedlejším účastníkem na straně žalované. Vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně (právní předchůdkyně žalobců, dále jen „poškozená“) při zákroku Policie ČR dne 2. 4. 2007 během pronásledování osobního automobilu řízeného vedlejším účastníkem utrpěla na sedadle spolujezdce střelné poranění, v jehož důsledku došlo k rozsáhlým zraněním, jež si vyžádala okamžitý operativní zákrok a poté dlouhodobý rehabilitační pobyt. Po úrazu byla upoutána na invalidní vozík a následky se projevovaly zejména v podobě paraplegie, ztráty pohyblivosti, inkontinence moči a depresí. Nebyla schopna uspokojovat své základní životní potřeby a byla odkázána na péči druhé osoby, měla zavedený permanentní močový katetr a stolici byla nucena odbavovat manuálně. Trpěla poúrazovými bolestmi a došlo u ní k faktické ztrátě sexuálních schopností. Ke ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) byly vypracovány znalecké posudky z oboru traumatologie (M. N.) a psychiatrie (M. D.). Pro oblast traumatologie bylo ZSU hodnoceno 6.000 body (po navýšení o 50 %) a pro oblast psychiatrie 1.610 body (po navýšení o 15 %), což po přepočtu představovalo základní náhradu ve výši celkem 913.200 Kč, kterou žalovaná zaplatila poškozené dne 20. 5. 2009. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalované za škodu z ustanovení § 49 odst. 5, 6 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění účinném v době vzniku škody, (dále jen „zákon o Policii ČR“). K požadavku poškozené na mimořádné zvýšení náhrady o další pětinásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) soud prvního stupně uvedl, že již samo základní bodové ohodnocení (§ 6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. K tomu vyšel ze zjištění, že poškozená porodila 3 děti, a to v roce 1997 dceru D., o niž pečovala pouze půl roku po jejím narození, poté z rodiny odešla a nezletilou ponechala své matce a byla 5 měsíců nezvěstná. Vrátila se až v roce 1998, kdy očekávala narození další dcery N. S ní pobývala do srpna 1998 v kojeneckém ústavu. Poté byla propuštěna, avšak N. v kojeneckém ústavu zůstala a byla nařízena její ústavní výchova. Od konce roku 1998 žila poškozená s dcerou D. a partnerem a byla sledována příslušnými orgány, které v roce 1999 zjistily nedostatky v péči o dceru D., která tak byla předána do péče kojeneckého ústavu. V roce 1999 se poškozené narodil syn M., v srpnu 2001 byly zjištěny závažné nedostatky i v péči o něj, proto byl i on svěřen do péče kojeneckého ústavu a následně do péče prarodičů ze strany otce. Poškozená nebyla nikdy souvisle dlouhodobě zaměstnána, výživné ve výši 1.500 Kč na děti neplatila, pobírala sociální dávky, zároveň pracovala „načerno“ (brigádně, a to v noci) a neplatila zdravotní pojištění. Dále neprokázala, že by se věnovala nějakým zájmům a koníčkům. Soud prvního stupně proto u poškozené neshledal, že by se jednalo o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele pro zvýšení náhrady, a to navzdory rozsahu jejího fyzického poškození a tomu, že úraz utrpěla ve svých 31 letech.
    2. Městský soud v Praze k odvolání poškozené rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 54 Co 343/2016-350, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit poškozené 4.566.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, potvrdil jeho závěr, že žalovaná odpovídá poškozené za škodu dle § 49 odst. 5, 6 zákona o Policii ČR, avšak nesouhlasil s jeho závěrem, že u poškozené nejsou důvody pro postup dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Uzavřel, že v případech výrazného omezení hybnosti spojeného s dalšími funkčními ztrátami nebo poruchami soudy běžně přistupují ke zvýšení náhrady ZSU podle dalších okolností na čtyř až sedminásobek základního bodového ohodnocení. Již z tohoto důvodu je proto na místě závěr o mimořádnosti situace poškozené, která odůvodňuje vyšší náhradu za ZSU. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani způsob života poškozené před úrazem, neboť dle odvolacího soudu každý může žít takový život, jaký mu vyhovuje. Zapojení poškozené do rodinného života před úrazem je pouze jedno z hledisek a nemůže být samo o sobě překážkou výraznějšího mimořádného zvýšení odškodnění. Vzhledem k věku poškozené, ve kterém došlo ke škodě na zdraví, zdravotním následkům a předpokladu nepříznivého vývoje jejího zdravotního stavu považuje odvolací soud požadavek na mimořádné zvýšení odškodnění o další pětinásobek, tedy na celkovou částku 5.479.200 Kč, za přiměřený.
      3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že přiznané navýšení odškodnění ZSU je nepřiměřeně vysoké a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se, že ve věci není prostor pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky vzhledem ke způsobu života poškozené před úrazem, který nesvědčil o mimořádném zapojení do společnosti v pracovních, kulturních, sportovních či jiných oblastech, ani o řádném vedení rodinného života. Namítá, že odvolací soud neposuzoval věc komplexně z hlediska výjimečných skutečností, ale pouze z hlediska zdravotního stavu poškozené a jeho rozhodnutí tak nekoresponduje s § 3 odst. 1 a § 7 odst. 3 vyhlášky. Zvlášť těžké následky poškození na zdraví již byly znalci zhodnoceny navýšením základního bodového ohodnocení. Úvahu odvolacího soudu o navýšení náhrady ZSU proto považuje za zjevně nepřiměřenou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
        4. Původní žalobkyně zemřela dne 27. 12. 2016, proto Nejvyšší soud (na základě výsledku pozůstalostního řízení) usnesením ze dne 31. 10. 2018, č.j. 25 Cdo 1748/2017-393, rozhodl, že bude namísto ní v řízení pokračováno s jejími dědici P. V. a A. K.
          5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř. a je rovněž důvodné.
            6. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014, aniž by byly dány důvody k výjimečnému užití druhého odstavce tohoto ustanovení.
              7. Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
                8. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.
                  9. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
                    10. Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
                      11. Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k ustanovením, jimiž se provádí rámcová úprava občanského zákoníku, a má charakter právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právní normy, jejíž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
                        12. Odškodnění ztížení společenského uplatnění vypočtené ze základní bodové výměry představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je přitom v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zároveň ale platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
                          13. I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ZSU musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č. 8/2011 Sbírky, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776). Zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2822/2011). Pro rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ZSU jsou významné zjištění i závěry, jak se diagnostikované následky promítají do života poškozeného a nakolik ho omezují v dosavadních aktivitách a možnostech uplatnění v různých sférách zapojení do společnosti. Nízký věk, v němž následky nastaly, může být jedním z kritérií, které jsou pro zvýšení náhrady významné. Rozhodující je ovšem porovnání stavu před vznikem újmy na zdraví se stavem, který se vytvořil po ustálení zdravotního stavu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1592/2010).
                            14. V dané věci je nepochybné, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, neboť poškozená utrpěla úraz ve věku 31 let, závažná poškození způsobená úrazem ji provázela téměř 10 let, byla vyřazena z pracovního života, výrazně omezena v kulturních a společenských aktivitách, nebyla schopna uspokojovat své základní životní potřeby a byla odkázána na péči druhé osoby. Trpěla poúrazovými bolestmi a došlo u ní k faktické ztrátě sexuálních schopností. To nepochybně odůvodňuje mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, nikoli však o další pětinásobek, jak rozhodl odvolací soud, neboť ve vztahu k jiným případům podobného druhu nejde ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku. Nejvýraznější zvýšení je vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen z dosavadního života (životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním) a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám zcela či z velké části obsloužit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086, nebo ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012). Je zde třeba přihlédnout k tomu, že život poškozené před úrazem nelze definovat jako zvláště výjimečný a její společenské uplatnění za jakkoli mimořádné, spíše naopak. Poškozená nevedla řádný rodinný život, nestarala se o své 3 děti, neplatila na ně výživné, nebyla nikdy souvisle dlouhodobě zaměstnána, pobírala sociální dávky a zároveň pracovala „načerno“ a neplatila zdravotní pojištění. Nebylo ani prokázáno, že by se věnovala nějakým zájmům a koníčkům. I ve srovnání s výslednými částkami, které jsou přiznávány osobám s obdobným druhem postižení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091), je výše náhrady stanovená odvolacím soudem nepřiměřeně vysoká, neboť poškozená nepozbyla mentální schopnosti a nebyla připravena o hybnost horních končetin ani funkci smyslových orgánů. V tomto ohledu jsou námitky dovolatelky opodstatněné, a zakládají tak nejen přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale i jeho důvodnost podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se zde odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
                              15. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí. Výsledná částka náhrady za ZSU odpovídá po mimořádném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky dvojnásobku základního bodového ohodnocení, tj. celkem 1.826.400 Kč. Po odečtení částky 913.200 Kč, která byla poškozené již dříve mimosoudně vyplacena, jí tedy byla přiznána částka 913.200 Kč. Splatnost stanovil Nejvyšší soud v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
                                16. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobci a) a b) byli v řízení úspěšní, a proto mají vůči žalované a vedlejšímu účastníku právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Advokát (právní zástupce původní žalobkyně) učinil před soudy obou stupňů dohromady 15 a půl úkonu právní služby, za které mu náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky a činí 3.100 Kč, celkem tedy 48.050 Kč (15,5 x 3.100 Kč). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 4.800 Kč (16 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21% náhrada za DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 11.099 Kč. Celkem tedy výše náhrady nákladů řízení činí 63.949 Kč a je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám žalobců a) a b).
                                  17. O náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. Náhradu tvoří znalečné ve výši 1.650 Kč (P.), 9.100 Kč (A.) a svědečné ve výši 340 Kč (svědkyně K.). Celkem tedy výše náhrady nákladů státu činí 11.090 Kč a je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) na účet Obvodního soudu pro Prahu 7.
                                    18. Podle výsledku dovolacího řízení by měli žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř.), žádné náklady jim však v tomto stádiu řízení nevznikly, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
                                      Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


                                      V Brně dne 5. 3. 2019


                                      JUDr. Robert Waltr
                                      předseda senátu