Rozhodnutí NS

4 Tdo 330/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Zneužití pravomoci úřední osoby
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/27/2019
Spisová značka:4 Tdo 330/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.330.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 330/2019-378


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněné P. N., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 274/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 178/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 11 T 178/2016, byla obviněná P. N. uznána vinnou ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 27. 4. 2016, v přesně nezjištěné době od 07:00 hodin do 16:13 hodin, poté, co se jako příslušnice Policie ČR v rámci výkonu denní služby od 07:00 hodin do 15:00 hodin na Obvodním oddělení Policie ČR XY na ul. XY v XY dozvěděla, že její syn P. K., nar. XY, je podezřelý z blíže neupřesněné majetkové trestné činnosti, bez jakéhokoli služebního důvodu ve spisovně Obvodního oddělení Policie ČR XY nahlédla do trestního spisu č. j. KRPT-79460/TČ-2016-070721, který se týkal prověřování spáchání skutku právně kvalifikovaného jednak jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku a jednak jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, a prostřednictvím svého mobilního telefonu zn. Samsung Galaxy J5 si pořídila fotografie str. 4 úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 26. 4. 2016 sepsaného pod č. j. KRPT-79460-20/TČ-2016-070721 s osobou F. K., nar. XY, a str. 3 a 4 úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu ze dne 26. 4. 2016 sepsaného pod č. j. KRPT-79460-18/TČ-2016-070721 s osobou J. H., nar. XY, a tyto fotografie částí úředních záznamů o podaných vysvětleních, které obsahovaly tvrzení F. K. a J. H. o tom, že pachatelem skutku prověřovaného policejním orgánem Policie ČR pod č. j. KRPT-79460/TČ-2016-070721 je P. K., a na kterých byly zachyceny také osobní údaje F. K. a J. H., zejména jejich jména a příjmení, data narození, soukromá telefonní čísla a v případě J. H. i adresa bydliště, téhož dne, v přesně nezjištěné době, nejpozději však v 16:13 hodin, na blíže nezjištěném místě v Ostravě následně ukázala svému synovi P. K. se záměrem, aby se tento dozvěděl, že byl F. K. a J. H. v trestním řízení vedeném policejním orgánem Obvodního oddělení Policie ČR XY pod č. j. KRPT-79460/TČ-2016-070721 označen za pachatele prověřovaného skutku, ačkoli P. K. v dané chvíli nebyl osobou, která by byla oprávněna znát jakékoli informace obsažené v trestním spise č. j. KRPT-79460/TČ-2016-070721,
načež v důsledku tohoto jejího jednání a na základě takto získaných údajů z trestního spisu č. j. KRPT-79460/TČ-2016-070721 P. K. téhož dne v 16:13 hodin zatelefonoval na mobilní telefon užívaný J. H. a této sdělil, že mu jeho matka ukázala fotografie výpovědí J. H. a F. K., ve kterých je jimi označován za pachatele vloupání do garáže, a následně P. K., vědom si skutečnosti, že J. H. má na svém mobilním telefonu zapnut hlasitý poslech a že telefonickému hovoru je přítomen i F. K., začal jednak F. K. a J. H. vyhrožovat způsobením blíže nespecifikované újmy na zdraví a jednak ve vztahu k osobě J. H. konkrétně prohlásil, že jí „rozkope hlavu“,

přičemž P. N. svým jednáním porušila ustanovení § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, tím, že nezachovala mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámila při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, a rovněž porušila ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), písm. b), § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť nedodržovala služební kázeň tím, že neplnila řádně a svědomitě služební povinnosti příslušníka vyplývající z právních předpisů a služebních předpisů, a nezdržela se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby.“

Za uvedené jednání byla obviněná P. N. odsouzena podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání ve služebním a pracovním poměru u bezpečnostních sborů České republiky na dobu 24 měsíců.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 11 T 178/2016, podala obviněná P. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 274/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné P. N. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za předmětné jednání byla obviněná P. N. odsouzena podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání ve služebním a pracovním poměru u bezpečnostních sborů České republiky na dobu 18 měsíců.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2018, sp. zn. 7 To 274/2018, podala následně obviněná P. N. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolání obviněná stručně zrekapitulovala průběh její trestní věci a dále namítla vady provedeného dokazování, především pak v hodnocení důkazů, a na to navazující nedostatky v oblasti skutkových zjištění. Na základě vlastního rozboru důkazů vyjádřila názor, že ačkoliv doznala nahlédnutí do relevantního trestního spisu včetně pořízení fotografií částí obsahu spisu, tak nebylo prokázáno, že by předmětné fotografie někomu ukázala. Dále uvedla, že fotografie neukázala nikomu, svědci, kteří ji mají usvědčit, nejsou věrohodní, přímý důkaz absentuje, dokazování je neúplné, přičemž na její výtky nebylo ze strany soudů reagováno. Kromě výše nastíněných vad obviněná rovněž uvedla, že spatřuje pochybení též v zaujaté právní kvalifikaci, neboť skutková podstata přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebyla naplněna po objektivní ani subjektivní stránce. Výše uvedené ustanovení „vyžaduje úmysl úřední osoby opatřit jinému neoprávněný prospěch“. Obecné soudy se však nezabývaly zjištěním, jaký konkrétní neoprávněný prospěch v materiální či nemateriální podobě byl P. K. opatřen. To vše za situace, kdy u obviněné „absentovala jakákoliv pohnutka k opatření neoprávněného prospěchu“.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2018, sp. zn. 11 T 178/2016 a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, že věc bude podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupena příslušnému orgánu k projednání kárného provinění dovolatelky.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že uvedené výtky vznesla obviněná opakovaně. Ve vztahu k námitce nedostatků, jimiž trpí dokazování a skutková zjištění, konstatuje, že otázka hodnocení důkazů a na to navazujících skutkových zjištění je krajským soudem řešena na str. 5-6 jeho rozsudku, resp. na str. 15 a násl. rozsudku okresního soudu. Soudy se zde těmito otázkami zabývají, přičemž dospívají ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že vina byla prokázána bez důvodných pochybností, a to mj. na základě výpovědí svědků K., H. a A., jakož i na základě odborného vyjádření ze dne 20. 5. 2016 týkajícího se telefonu obviněné. Usvědčující důkazy přitom korespondují i s částečným doznáním samotné obviněné. Nad rámec přiléhavého odůvodnění ve věci činných soudů pak doplňuje, že pokud obviněná tvrdí, že neměla žádný motiv k opatření neoprávněného prospěchu P. K., pak je tato výtka v rozporu s objektivně zjištěnou skutečností, že jmenovaný je jejím synem a že proti němu bylo vedeno trestní řízení jako proti podezřelému. Její motiv je tedy evidentní – a sice šlo o snahu pomoci synovi. Skutková zjištění jsou i dle jeho názoru jasná, obviněná se dopustila jednání, které je popsáno v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, usvědčující důkazy jsou v tomto ohledu dostatečné. Pro úplnost doplnil, že předmětné výtky jsou nejen v obecné rovině nedůvodné, ale ani je nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod.

Co se týče výhrad obviněné, které směřují vůči právní kvalifikaci, i ty jsou opakované. Zde lze odkázat na str. 6-7 rozsudku krajského soudu a str. 22-23 rozsudku okresního soudu, kde se soudy problematikou právní kvalifikace jednání obviněné zabývají, přičemž dospívají k závěru, že byly naplněny veškeré subjektivní i objektivní znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. O naplnění všech znaků předmětného deliktu nemá s ohledem na argumentaci ve věci činných soudů žádnou pochybnost. Se stanoviskem soudů se ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné P. N.

Nejvyšší soud dále zjistil, že obviněná P. N. sice podala dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněné, výpovědi svědka P. K., M. M., J. H.) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněná v této části založila dovolání na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině (přesto, že deklarovala svoje povědomí o tom, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem), a to v návaznosti na jejich obhajobu založenou na tvrzení, že se uvedeného jednání nedopustila. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je porušeno základní ústavně garantované právo na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení zejména ve výpovědích svědků J. H., F. K. a J. A., kteří přesvědčivě a dostatečně konkrétně popsali, jak se při telefonátu P. K. zmínil o tom, že viděl jejich výpovědi, neboť mu je ukázala jeho matka, která je měla ofocené. Výpovědi obviněné a svědka P. K. a svědků J. H., F. K. a J. A. jsou protichůdné, což soudy zaznamenaly. Soudy vycházely z výpovědí svědků J. H., F. K. a J. A. a z toho, že s těmito výpověďmi korespondovaly další provedené důkazy – odborné vyjádření Oddělení zvláštních činností, Technické dokumentace a operativně pátrací podpory GIBS ze dne 20. 5. 2016 týkající se telefonu obviněné, a dále listinné důkazy, přičemž tyto důkazy korespondují i s částečným doznáním samotné obviněné. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

Ohledně námitky obviněné, že neměla žádný motiv k opatření neoprávněného prospěchu P. K., lze pro úplnost poznamenat, že tato námitka v rozporu s objektivně zjištěnou skutečností, že jmenovaný je jejím synem a že proti němu bylo vedeno trestní řízení jako proti podezřelému. Její motiv je tedy nasnadě – a to snaha obviněné pomoci synovi.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze z uplatněných námitek podřadit pouze námitku obviněné ohledně absence subjektivní a objektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v jejímž rámci dovolatelka namítá, že se soudy nezabývaly zjištěním, jaký konkrétní neoprávněný prospěch v materiální či nemateriální podobě byl P. K. opatřen.

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby se podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jako úřední osoba v úmyslu způsobit někomu škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Subjektivní i objektivní stránkou přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se náležitě zabývaly soudy nižších stupňů a vyčerpávajícím způsobem objasnily všechny skutečnosti, a to včetně úmyslu obviněné opatřit jinému neoprávněný prospěch. Lze proto plně odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (viz str. 6-7) a rozsudku okresního soudu (viz str. 22-23), kde se soudy problematikou právní kvalifikace jednání obviněné zabývají (popis jednání obviněné – výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, záměr obviněné – umožnit synovi získat neoprávněný prospěch, způsobení vážné újmy na právech osob, jichž se osobní údaje dotýkají). Ostatně objektivní i subjektivní stránka daného přečinu je dostatečným způsobem popsána ve skutkové větě výroku rozsudku prvního stupně. Nejvyšší soud se se závěry nižších soudů plně ztotožňuje a odkazuje na ně.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná P. N. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné P. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 3. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu