Rozhodnutí NS

30 Cdo 4529/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/15/2018
Spisová značka:30 Cdo 4529/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4529.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Přípustnost dovolání
Svéprávnost (o. z.)
Přiznání svéprávnosti (emancipace) (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 55 odst. 1 a 2 o. z.
§ 49 odst. 1 o. z.
§ 60 o. z.
§ 39 předpisu č. 292/2013Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4529/2017-482

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. ve věci posuzované J. N., zastoupené JUDr. Evou Kubikovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Havlíčkova 1100/20, za účasti stálého opatrovníka L. M., o vrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 404/2009, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2017, č.j. 12 Co 122/2017-330, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. dubna 2017, č.j. 12 Co 122/2017-330, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. ledna 2017, č.j. 99 P 404/2009-305, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Plzeň - město (dále též „soud prvního stupně“) výrokem I. rozsudku ze dne 24. ledna 2017, č.j. 99 P 404/2009-305, zamítl návrh posuzované ze dne 11.7.2016 na vrácení svéprávnosti. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení placených státem a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

Soud prvního stupně při svém rozhodování přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. Markéty Regentové a k výslechu této znalkyně, dále k výslechu stálého opatrovníka a k protokolu o zhlédnutí ze dne 18. 1. 2017. Dospěl k závěru, že posuzovaná i nadále trpí trvalou duševní poruchou, a to histriónskou poruchou osobnosti. Tato nemoc podle soudu prvního stupně omezuje schopnost posuzované činit právní jednání, v případě posuzované obzvláště právní jednání související s nakládáním s nemovitým majetkem. Z provedeného dokazování soud dovodil, že posuzovaná nemá náhled na svou finanční situaci, usiluje o prodej bytu, který je jejím jediným vlastnictvím, přičemž finanční prostředky z prodeje získané by v dlouhodobém horizontu nepokryly životní potřeby posuzované. Zamítnutí návrhu posuzované na vrácení svéprávnosti odůvodnil soud prvního stupně tím, že posuzovaná i nadále trpí duševní chorobou a hrozí nebezpečí, že by si svým neuváženým jednáním (prodejem bytu pod cenou) mohla způsobit závažnou újmu.

K odvolání posuzované Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 19. dubna 2017, č.j. 12 Co 122/2017-330, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaná trpí trvalou duševní poruchou a není schopna hájit své zájmy, zastupovat se před institucemi, ani se o sebe postarat v domácím prostředí. Nemá náhled na svůj zdravotní stav a reálně nedokáže posoudit svoji situaci. Bylo zjištěno, že posuzovaná si v minulosti půjčovala peníze od bankovních i nebankovních institucí poskytujících úvěr. Odvolací soud proto uzavřel, že s vrácením svéprávnosti posuzované v situaci, kdy si svým jednáním může způsobit závažnou újmu, nelze souhlasit.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná (dále též „dovolatelka“) dne 30. srpna 2017 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesních i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 30 Cdo 944/2016, rozsudek sp.zn. 30 Cdo 1144/2013, rozsudek sp.zn. 30 Cdo 944/2016; připomíná též nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. I. ÚS 557/09). Dovolatelka má za to, že soudy nevzaly v úvahu judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou, není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované, není-li konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost posuzované a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Soud je povinen zjistit úplné a spolehlivé informace o osobních poměrech posuzované, jak se posuzovaná projevuje v běžném životě, je-li schopna nakládat s finančními prostředky, jak se chová k ostatním občanům v domě, kde bydlí, jak vede svou domácnost a podobně. Dovolatelka poukazuje na soudy nedostatečně zjištěný skutkový stav, kdy soud rozhodoval o svéprávnosti posuzované pouze na základě znaleckého posudku a výslechu znalce a opatrovníka, aniž by provedl šetření za účelem získání informací z místa bydliště posuzované. Dovolatelka odmítla tvrzení, že si opakovaně půjčovala peníze u bankovních i nebankovních úvěrových institucí. Pokud si půjčku vzala, vždy ji řádně splatila. Co se týče prodeje bytu, nesouhlasí s tím, aby byla omezena ve svéprávnosti z důvodu, že chce prodat svůj byt a koupit si menší. Dovolatelka namítá, že je schopna se o sebe postarat, zajišťuje si své potřeby, stravu, úklid, platby za byt, soudy však o těchto skutečnostech neučinily úplná a spolehlivá zjištění a aniž by zdůvodnily, proč v případě posuzované nelze omezení svéprávnosti nahradit mírnějšími prostředky, návrh na vrácení svéprávnosti posuzované zamítly. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V posuzované věci dovolatelka odůvodňuje svůj závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které skutečnost, že posuzovaná trpí duševní poruchou, není důvodem pro ponechání omezení její svéprávnosti, pokud není konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost posuzované a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Dovolací soud má tuto výtku za přiléhavou a tudíž dovolání klasifikuje jako přípustné.

S ohledem na konstatovanou přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dovolací soud je přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a uzavřel, že toto dovolání je i důvodné.

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Podle § 55 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle § 55 odst. 2 o.z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Podle § 39 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“) má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

Podle § 49 odst. 1 o.z. brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Podle § 60 o.z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

Především je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), v němž dovolací soud ještě za účinnosti předchozí právní úpravy institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) připomenul, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se již vrácení svéprávnosti) vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).

Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti - došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Při rozhodování je soud povinen přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištění je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o.z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je (opravdu) nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.

V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně týkající se návrhu dovolatelky na vrácení svéprávnosti, ve které byla omezena rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 14.10.2014, č. j. 99 P 404/2009-186. Soudy obou stupňů nicméně nevyjasnily, z jakého důvodu nelze v případě posuzované aplikovat § 55 odst. 2 o.z. umožňující soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovanou méně omezujícím opatřením, a dále konkrétně neuvedly koho, resp. co ohrožuje vrácení svéprávnosti posuzované. Po provedeném dokazování soudy dospěly k závěru, že posuzovaná není schopná nakládat s nemovitým majetkem, nemá náhled na svou finanční situaci a s ohledem na její duševní poruchu, ani na svůj zdravotní stav. Konstatovaly, že již v době původního rozhodnutí posuzovaná trpěla duševní poruchou nikoliv přechodného rázu, přičemž nevzaly v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy - pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž vychází výše zmíněná judikatura dovolacího a stejně tak ústavního soudu – není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzované. Právní závěr obou soudů je tak v přímém rozporu s § 55 odst. 2 o.z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření, nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. Přitom právě užití mírnějších a pro posuzované osoby méně omezujících opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jejich zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzované je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzované (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).

Za tohoto stavu, kdy obecné soudy nezvážily všechny mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle, ani nezdůvodnily, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, nezbývá, než konstatovat, že tak nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů vedoucí k zamítnutí návrhu posuzované.

Mění se tedy do jisté míry - oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy - optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud jej proto ve smyslu § 243e odst. 1 o.s.ř. v této části zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo v příslušném výroku zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena ve vymezeném rozsahu posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně 15. února 2018

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu