Rozhodnutí NS

28 Cdo 3935/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/20/2018
Spisová značka:28 Cdo 3935/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3935.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhradní pozemek
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
§ 14 odst. 1 předpisu č. 182/1988Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3935/2018-594


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 475/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 27 Co 492/2017-555, t a k t o :

      I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.280 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Černického do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

    O d ů v o d n ě n í :
    (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. srpna 2017, č. j. 7 C 475/2015-317, zrušen v části jeho výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto, aby žalovaná bezúplatně převedla do vlastnictví žalobkyně pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok I rozsudku odvolacího soudu); v části výroku pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto, aby žalovaná bezúplatně převedla do vlastnictví žalobkyně pozemky označené dle geometrických plánů vyhotovených Geodetickou kanceláří Nedoma & Řezník s.r.o. jako pozemky parc. č. XY, parc. č XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu); ve zbylém rozsahu, tj. v části, kterou bylo rozhodnuto, aby žalovaná bezúplatně převedla do vlastnictví žalobkyně pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a pozemky označené dle geometrických plánů vyhotovených Geodetickou kanceláří Nedoma & Řezník s.r.o. jako pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV) a o nákladech odvolacího řízení (výrok V).

    Předmětem řízení je žalobkyní uplatněné právo na poskytnutí náhradních pozemků za pozemky, jež nebylo možné vydat oprávněné osobě pro zákonem stanovené překážky (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), s odkazem na označená rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání konkrétních pozemků.

    Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích po body III, IV a V napadla žalovaná, Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.

    Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

    Námitky, jimiž dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o výši restitučního nároku žalobkyně, přípustnost podaného dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů (zejm. znaleckého posudku č. 219/2920/2015 společnosti YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o., z nějž plyne i zjištění, že okolnosti pro další korekci ceny ve smyslu Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále též jako „vyhláška č. 182/1988 Sb.“, nejsou naplněny), jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Kritika skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.).

    K řečenému sluší se dodat, že otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobkyně (respektive jejího bratra O. Ž.) se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018).

    K posledně zmíněné argumentační linii dovolatelky sluší se uvést i tolik, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř.; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, přičemž nelze přehlédnout ani to, že uvedené závěry (ohledně určení výše restitučního nároku žalobkyně), založené na hodnocení provedených důkazů včetně označeného znaleckého posudku, korespondují závěrům již dříve vydaných rozhodnutí, takto aprobovaných i Nejvyšším soudem (viz rozhodnutí shora citovaná).

    Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, jenž nelze v nyní posuzované věci považovat za přiléhavý, jestliže v odkazované věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od věci nyní posuzované, v níž závěry odvolacího soudu stejným deficitem stiženy nejsou (byly-li odňaté pozemky, za něž se žalobkyni dostává pozemků náhradních, oceněny právě podle tohoto cenového předpisu). I s touto dovolatelkou odkazovanou rozhodovací praxí je tedy rozsudek odvolacího soudu v dané věci konformní.

    Argumentaci dovolatelky, že nyní posuzovaná věc je v otázce ocenění restitučního nároku žalobkyně (a jejího bratra) odlišná od jiných sporů týchž účastníků vedených u Nejvyššího soudu (věci evidované pod sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, a sp. zn. 28 Cdo 545/2018), také nelze přisvědčit; i v této věci, stejně tak jako v odkazovaných věcech byly předmětem ocenění tytéž žalobkyni (a jejímu bratrovi) nevydané pozemky. Bylo by tedy přinejmenším s podivem, že u týchž nevydaných pozemků nebyly v předcházejících řízeních prokázány skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly aplikaci srážek ve smyslu žalovanou odkazovaného ustanovení cenového předpisu (a to i ve vztahu k tvrzeným okolnostem, zda odňaté /nevydané/ pozemky bylo lze v době jejich odnětí napojit na inženýrské sítě), zatímco v nyní posuzované věci by takové skutkové okolnosti měly být dány.

    Ostatní závěry (o liknavosti a svévoli žalované či jejího předchůdce při uspokojování nároku žalobkyně na poskytnutí jiného vhodného pozemku; o právu oprávněné osoby domáhat se uspokojení nároku i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky žalované; o ocenění nevydaných pozemků jako pozemků stavebních; o neexistenci zákonných překážek, jež by bránily vydání náhradních pozemků žalobkyni – § 11 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, žalovaná v dovolání nezpochybňuje a ve vztahu k nim žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva neklade.

    Přestože pak dovolatelka uvádí, že dovolání podává i proti výrokům IV a V rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení, vůči nim (jež patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

    Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněné žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 24.980 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 20. 11. 2018


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu