Rozhodnutí NS

26 Cdo 2095/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/15/2018
Spisová značka:26 Cdo 2095/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.2095.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem pozemku
Odstoupení od smlouvy
Dotčené předpisy:§ 48 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 49 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 2095/2017-247

ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Brožíkova 1567/7, proti žalované Profit Energy Smiřice s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kolovratech, K Říčanům 887, IČO 28421094, zastoupené JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 196.250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 328/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 72 Co 227/2015-200, ve znění usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 72 Co 227/2015-220, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 72 Co 227/2015-200, ve znění usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 72 Co 227/2015-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou došlou soudu dne 2. 11. 2011 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 196.250 Kč s úrokem z prodlení, představující dlužné nájemné za rok 2011. Tvrdil, že žalovaná je na základě smlouvy o nájmu ze dne 28. 6. 2010 nájemkyní pozemku par. XY (orná půda), o výměře 3.925 m2, v katastrálním území XY, zapsaného na listu vlastnictví XY u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), nájemné za rok 2011 splatné 31. 7. 2011 přes upomínky nezaplatila a následně dopisem ze dne 19. 8. 2011 s odkazem na § 679 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) od smlouvy odstoupila pro nemožnost užívání předmětu nájmu. Ačkoliv ji upozornil, že odstoupení od smlouvy není důvodné, nájemné v dohodnuté výši doposud nezaplatila.

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 15 C 328/2011-148, ve znění usnesení ze dne 23. 3. 2015, č. j. 15 C 328/2011-171, uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 196.250 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 72 Co 227/2015-200, ve znění usnesení ze dne 16. 5. 2016, č. j. 72 Co 227/2015-220, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o věci samé a o nákladech řízení státu, změnil výrok o náhradě nákladů řízení účastníků (jejich výši) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 28. 6. 2010 smlouvu o nájmu (dále též jen „Smlouva“) předmětného pozemku ve výlučném vlastnictví žalobce za účelem umístění části technického zázemí fotovoltaické elektrárny, případně za účelem možného rozšíření této elektrárny; smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2034, nájemné bylo sjednáno ve výši 196.250 Kč ročně se splatností vždy do konce července každého kalendářního roku. Dokazováním bylo zjištěno, že předmětný pozemek byl k dohodnutému způsobu užívání vhodný. Žalovaná dopisem ze dne 19. 8. 2011 odstoupila od Smlouvy, odkázala přitom na § 679 odst. 1 obč. zák. s tím, že pro nemožnost užívání předmětu nájmu nebude ve smyslu § 673 obč. zák. hradit smluvní nájemné. Uzavřel, že Smlouva byla uzavřena platně, účastníci se v ní dohodli o všech podstatných náležitostech. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že Smlouva nezanikla odstoupením. Zdůraznil, že v případě písemně uzavřené smlouvy platí, že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák.), důvod odstoupení přitom musí být jednoznačně vymezen. Z dopisu žalované ze dne 19. 8. 2011, jímž měla od Smlouvy odstoupit, vyplývá, že důvodem odstoupení byla tvrzená nemožnost užívat předmět nájmu ke smluvenému účelu ve smyslu § 679 odst. 1 obč. zák. Bylo-li v řízení zjištěno, že předmětný pozemek mohl být k dohodnutému způsobu užíván, nebyl tento důvod pro odstoupení od Smlouvy dán a v řízení přitom ani nebylo prokázáno, že by ho nemohla žalovaná užívat ke sjednanému účelu z jiných důvodů. Shodně se soudem prvního stupně měl i za to, že musí-li být odstoupení od smlouvy písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák.) a důvod odstoupení musí být v této listině jasně vymezen, mohl se soud zabývat jen důvodem odstoupení vymezeným v dopise ze dne 19. 8. 2011 odkazem na § 673 a § 679 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že soud prvního stupně proto správně nepřihlédl k tvrzení žalované (ani k němu neprováděl dokazování), že k uzavření Smlouvy došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť toto tvrzení neuplatnila v odstoupení od smlouvy, ale až v průběhu řízení (v rámci svých vyjádření k žalobě). Protože žalovaná doposud nájem za rok 2011 nezaplatila, je žaloba důvodná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 855/2013). Namítala, že soudy obou stupňů se zabývaly jen odstoupením od Smlouvy pro nemožnost užívání předmětu nájmu ke smluvenému účelu, zcela však pominuly uplatnění námitky relativní neplatnosti ve smyslu § 49a obč. zák. Nezohlednily ani skutečnost, že v průběhu řízení žalovaná od Smlouvy odstoupila z důvodu jejího uzavření v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 obč. zák.). Měla za to, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti svědčící o absolutní neplatnosti Smlouvy, k jejímuž uzavření došlo po intenzivním psychickém donucení žalované. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že pominul, že znalecké posudky, jimiž bylo prokazováno, že předmětný pozemek je vhodný ke smluvenému účelu užívání, posuzovaly způsobilost pozemku nikoliv v době uzavření Smlouvy (resp. v době odstoupení), nýbrž až v době zhotovení posudků (tedy až po několika letech). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť při posouzení otázky odstoupení od smlouvy se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k okamžiku uzavření Smlouvy – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák." (§ 3074 odst. 1 o. z.).

Předně je třeba zdůraznit, že přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalované, že odvolací soud zcela pominul, že již ve svém podání ze dne 26. 7. 2012 uplatnila ve smyslu § 49a obč. zák. námitku relativní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu, že byla žalobcem uvedena v omyl. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).

Žalovaná v řízení tvrdila, že od Smlouvy odstoupila, Smlouva tak byla zrušena a nemá proto povinnost platit nájemné.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Podle § 49 obč. zák. má účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, právo od smlouvy odstoupit.

Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zák). Odstoupení od smlouvy je adresovaným jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je třeba, aby došel do dispozice druhého účastníka smlouvy, musí obsahovat i údaj o důvodu odstoupení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011).

Odvolací soud se při posuzování platnosti Smlouvy a otázky jejího trvání zabýval jen důvodností odstoupení žalované ze dne 19. 8. 2011 z důvodu nemožnosti užívat předmět nájmu ke sjednanému účelu. Jeho závěr, že tento důvod nebyl dán, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětný pozemek lze ke sjednanému účelu užívat a skutečnost, že tak žalovaná nečiní, není pro posouzení splnění podmínek pro odstoupení významná, odpovídá skutkovým zjištěním a je i v souladu s § 679 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka zpochybňuje toto právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného odkazování, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad a odpovídají obsahu spisu. Dovolání pro řešení této otázky (platnost odstoupení od Smlouvy dopisem ze dne 19. 8. 2011) tak nemůže být přípustné.

Zároveň odvolací soud dospěl k závěru, že není třeba zabývat se tvrzením žalované, že od Smlouvy odstoupila i proto, že ji uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť takový důvod odstoupení dopis ze dne 19. 8. 2011 neobsahuje. Zjevně však přehlédl, že žalovaná kromě dopisu ze dne 19. 8. 2011 odstoupila od Smlouvy výslovně (srovnej podání založené na čl. 59, 60 spisu, zejména druhý odstavec čl. 60) i ve vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 10. 1. 2013 (které bylo ještě před prvním jednáním doručeno žalobci). Jako důvod odstoupení pak v této listině uvedla právě skutečnost, že Smlouvu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a popsala v ní, v čem tuto tíseň a nápadně nevýhodné podmínky spatřuje. Za situace, kdy jeden z účastníků smlouvy doručil druhé straně odstoupení, avšak toto odstoupení nebylo platné, ke zrušení smlouvy proto nedošlo, a smlouva trvala i nadále, účastníkům této smlouvy nic nebrání – jsou-li splněny smluvní či zákonné podmínky – aby od ní (znovu) odstoupili. K právně relevantnímu odstoupení od smlouvy přitom nepochybně může dojít i prostřednictvím podání učiněného v průběhu soudního řízení doručeným druhé straně smlouvy. Jestliže tedy dopisem ze dne 19. 8. 2011 žalovaná od Smlouvy platně neodstoupila, Smlouva trvala i nadále a žalovaná od ní mohla odstoupit. Na soudu pak bylo, aby posoudil, zda toto (nové) odstoupení od Smlouvy bylo učiněno platně (zda lze vskutku situaci, v níž žalovaná uzavřela Smlouvu, považovat za tíseň ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu). Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Odvolací soud se ani nevypořádal s tvrzením žalované, že Smlouva je absolutně neplatná. V řízení před soudem prvního stupně žalovaná tvrdila, že Smlouva je neplatná, neboť předmět nájmu je nezpůsobilý k sjednanému účelu; způsobilostí předmětného pozemku ke sjednanému účelu užívání se soudy obou stupňů zabývaly (byť zejména ve vztahu k odstoupení od Smlouvy ze dne 19. 8. 2011). V odvolacím řízení pak žalovaná namítala, že Smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť podmínky Smlouvy jsou pro ni zcela nevýhodné. K absolutní neplatnosti úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněný pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvody absolutní neplatnosti, které vyšly z dokazování před soudem prvního stupně najevo, případně byly v řízení tvrzeny (v souladu s § 118b odst. 1 o. s. ř.), se měl odvolací soud zabývat. Ze závěru odvolacího soudu, že Smlouva byla platně uzavřena, lze sice soudit, že měl za to, že Smlouva – i přes tvrzení žalované - není neplatná, schází však bližší odůvodnění tohoto závěru.

Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. 11. 2018

JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu