Rozhodnutí NS

29 NSCR 157/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/27/2018
Senátní značka:29 NSCR 157/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.157.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
KSHK 41 INS XY
29 NSČR 157/2016-P7-23



USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v insolvenční věci dlužníka Real Sever s. r. o., se sídlem v Semilech, Bořkovská 191, PSČ 513 01, identifikační číslo osoby 27521664, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS 12430/2014, o přihlášce pohledávky věřitele č. 7, o dovolání věřitele č. 7 LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s., se sídlem v Praze 4, Závišova 66/13, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 61860042, zastoupeného JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem, se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, PSČ 373 82, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. KSHK 41 INS 12430/2014, 1 VSPH 1638/2015-P7-11, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Usnesením ze dne 10. července 2015, č. j. KSHK 41 INS 12430/2014-P7-3, odmítl Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „insolvenční soud“) přihlášku pohledávky věřitele č. 7 LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s. ve výši 3.762.799 Kč (výrok I.) a určil, že právní mocí rozhodnutí končí účast tohoto věřitele „v rozsahu odmítnuté pohledávky“ v insolvenčním řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání věřitele č. 7 v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu jen tak, že přihláška pohledávky věřitele č. 7 se neodmítá v části, v níž byla přihlášena pohledávka ve výši 478.872 Kč; ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. pak odvolací soud usnesení insolvenčního soudu potvrdil.

Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 7 dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze nepřesně cituje ustanovení § 237 o. s. ř., maje dovolání za přípustné proto, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, „rozhodování dovolacího soudu bylo v některých částech rozhodnutí odvolacího soudu posouzeno rozdílně oproti rozhodnutí dovolacích soudů v téže věci a navíc takto podaným dovoláním by měla být posouzena a vyřešena právní otázka věci jinak než tak učinil odvolací soud“.

K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014). Takový údaj se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatel v něm blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popř. jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že mělo-li být dovolání (podle dovolatele) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Ani takový údaj se však z dovolání nepodává.

Argument, podle kterého „by měla být posouzena a vyřešena právní otázka věci jinak než tak učinil odvolací soud“ pak způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. není bez dalšího, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).

Jen pro úplnost (nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud poznamenává, že k povaze nároku věřitele, který má vůči dlužníku pouze zástavní pohledávku (o takovou pohledávku přitom šlo, jak se podává z obsahu spisu, i v projednávané věci) se Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 11/2012, uveřejněném pod číslem 66/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněném pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 9. 2018
                                    JUDr. Jiří Zavázal
                                        předseda senátu