Rozhodnutí NS

30 Cdo 4720/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/06/2019
Spisová značka:30 Cdo 4720/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4720.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4720/2017-263


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. V., nar. –XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 218/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 72 Co 455/2016-242, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 8. 2011 proti žalované domáhal zaplacení finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 53/2006, resp. 21 T 232/2008, ve výši 2 000 000 Kč, nezákonným trestním stíháním ve výši 2 500 000 Kč, částečně vykonaným a poté pro nezákonnost zrušeným trestem zákazu činnosti ve výši 2 500 000 Kč, náhrady škody za náklady na obhajobu ve výši 53 995 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 3 149 130,81 Kč, to vše se zákonným úrokem.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j. 12 C 218/2011-208, uložil žalované zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci částku 20 000 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 480 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), uložil žalované zaplatit žalobci částku 53 750 Kč s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 946 250 Kč s příslušenstvím (výrok VI), a rozhodl, že o nárocích žalobce na náhradu škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok VII).

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2017, č. j. 72 Co 455/2016-242, změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 5 375 Kč s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu tento výrok a zamítavý výrok VI potvrdil (výrok I), a ve výrocích I, II, III a IV zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v tom rozsahu, kterým odvolací soud částečně změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že část přiznaného nároku ve výši 5 375 Kč s příslušenstvím zamítl a kterým potvrdil výrok VI rozsudku soudu prvního stupně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětné věci proto dovolání není přípustné co do výroku I napadeného rozsudku v rozsahu, kterým odvolací soud změnil výrok V rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá co do částky 5 375 Kč s příslušenstvím, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

Žalobce konstruuje své odlišné právní posouzení věci ohledně průtahů a toho, v jaké míře se podílely na celkové délce řízení, na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz § 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.

Otázka posouzení složitosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že řízení probíhalo na několika stupních a bylo i skutkově složité (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).

Otázka posouzení podílu postupu orgánů veřejné moci na celkové délce řízení přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, když v řízení nebylo prokázáno, že by v posuzovaném řízení došlo k tzv. kvalifikované kasaci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009).

Tvrzení o tom, že soudy v původním řízení nerespektovaly závazný právní názor, bylo učiněno až v dovolání, tedy jde o nepřípustné (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) uplatnění novot v dovolacím řízení, a proto k němu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 254/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1674/15).

Závěry v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, nejsou v oblasti odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení použitelné, neboť v dané oblasti byl způsob stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zakotven v již výše uvedeném Stanovisku.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. 5. 2019


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu