Rozhodnutí NS

28 Cdo 3250/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/18/2019
Spisová značka:28 Cdo 3250/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3250.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3250/2018-698


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Agropodniku Mašovice, a. s., se sídlem v Mašovicích 154, identifikační číslo osoby: 13693476, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezplatném převodu pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1326/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2018, č. j. 17 Co 112/2017-666, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
    (§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
    předpisů – dále „o. s. ř.“):


    Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2018, č. j. 17 Co 112/2017-666, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 12. 2016, č. j. 12 C 1326/2005-624, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna převést do vlastnictví žalobce k uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků ve výroku specifikované pozemky, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.). Odvolací soud dále uložil žalobci povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 938,- Kč (výrok II.).

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vymezuje citací zákonného znění tohoto ustanovení. V dovolání podrobně popisuje způsob, jakým u žalované restituční nároky na vydání náhradních pozemků uplatňovaly oprávněné osoby (právní předchůdci žalobce), a v této souvislosti připomíná závazek žalované tyto nároky uspokojit. Nesouhlasí s tím, že by jeho právní předchůdci nebyli aktivní při získávání náhradních pozemků ve výběrových řízeních. Z uvedeného dovozuje nesprávný závěr odvolacího soudu o absenci liknavého, svévolného a diskriminačního přístupu žalované k oprávněným osobám. Namítá, že tento závěr nelze uplatnit ani ve vztahu k němu samotnému. Dovolatel dále vysvětluje důvody, pro které má zájem právě o náhradní pozemky, jež učinil předmětem řízení, a pro které se nemůže ucházet o jiné pozemky, popřípadě i jiným způsobem. Dále připomíná předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 28 Cdo 2706/2008-104), v němž je - s ohledem na postavení žalobce a jeho motivaci předmětné pozemky získat - konstatováno, že jeho argumenty jsou důvodné a doložené. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Žalovaná ve vyjádření zdůrazňuje, že dovolání žalobce nemá náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. nebyl řádně vymezen důvod přípustnosti dovolání, jakož ani důvod dovolání, pročež by mělo být jako nepřípustné odmítnuto. V další části vyjádření žalovaná vyvrací opodstatněnost uplatněné dovolací argumentace, přičemž ji klasifikuje jako argumentaci skutkovou, jejíž řešení není dovolacímu přezkumu otevřeno. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě shledá-li je přípustným, aby dovolání zamítl.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 4. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda dovolání žalobce má náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.

    Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
    Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).


    V projednávané věci je dovolání žalobce vadné, a tudíž neprojednatelné, protože v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a shora označenou judikaturou dovolacího soudu řádně nevymezuje některý z důvodů přípustnosti dovolání. Žalobce pouze odcitoval zákonné znění ustanovení § 237 o. s. ř., což k založení přípustnosti dovolání nestačí. Sluší se podotknout, že trvat na povinnosti dovolatele řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. a při jejím nesplnění nepřikročit k věcnému posouzení dovolání a meritornímu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i v ústavněprávní rovině (k tomu srovnej zejména body 36. až 39. a 46. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.45/16, jež bylo publikováno pod č. 460/2017 Sb.).

    Rovněž důvod dovolání byl žalobcem uplatněn pouze formálně – prostým odkazem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - aniž by z dalšího obsahu bylo patrné, s jakým právním posouzením věci žalobce nesouhlasí, a v čem – dle jeho mínění – nesprávnost právního posouzení věci přijatá odvolacím soudem spočívá. Dovolací soud přitom považuje za potřebné uvést, že žalobce obšírně brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, týkajícím se liknavosti, svévole, popřípadě diskriminačního přístupu žalované a nečinnosti žalobce, popřípadě jeho právních předchůdců, při získávání náhradních pozemků. Argumentuje-li žalobce existencí skutečností, na kterých tuto liknavost, svévoli, popřípadě diskriminační přístup, žalované ve vztahu k němu, popřípadě jeho právním předchůdcům shledává (shodně tak i dostatečné úsilí při ucházení se o náhradní pozemky), pak po dovolacím soudu žádá, aby vycházel z jiného skutkového stavu, než z jakého při posouzení věci vyšel odvolací soud. K tomu je ovšem třeba podotknout, že na přípustnost dovolání (byla-li by řádně vymezena) lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Jelikož dovolání žalobce směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku, trpí vadami, které nebyly v průběhu trvání lhůty k podání dovolání odstraněny (postup podle ustanovení § 43 o. s. ř. přitom pro dovolací řízení neplatí – srovnej § 243b o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

    Dovolání žalobce ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení pak není objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

    O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s ustanovením§ 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Závěr o tom, že žalované - i přes právní zastoupení advokátem – žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, je odůvodněn tím, že účastníkem řízení je stát, za nějž jedná jeho organizační složka, u níž lze presumovat dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna dostatečně a kvalifikovaně hájit práva a zájmy státu, aniž by musela využívat právní pomoc advokátů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, uveřejněný pod číslem 181/2014 tamtéž). Ostatně, z vlastní rozhodovací praxe je dovolacímu soudu známo, že v tomto typu řízení (o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků) za organizační složku vystupující za stát (Státní pozemkový úřad) jedná pověřený zaměstnanec nebo na základě písemné dohody zaměstnanec Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

    P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 18. 6. 2019


    JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
    předseda senátu