Rozhodnutí NS

30 Cdo 3852/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:30 Cdo 3852/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3852.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Promlčení
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 32 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
§ 243e o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3852/2018-226


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce O. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 260 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 288/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 14 Co 69/2018 - 105, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, č. j. 14 Co 69/2018 - 105, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 10. 2017, č. j. 15 C 288/2016 -71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 12. 2016 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 260 000 Kč s příslušenstvím. Újma měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného před Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 9 Nc 3718/2006 a navazujících úkonů soudu, exekutorky JUDr. Šajnerové a příslušného katastrálního úřadu, jehož byl žalobce účastníkem jako vydražitel v souladu s § 337 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2010). Žalobce se dne 18. 7. 2006 stal vydražitelem v žalobě specifikovaných nemovitostí, na nichž však vázly právní vady (zástavní práva ve prospěch třetích osob), které dle § 337h o. s. ř. (znění citovaného ustanovení se k dnešnímu dni nezměnilo) zanikají ex lege s právní mocí usnesení příslušného soudu o rozvrhu v exekučním řízení získaného výtěžku. Toto usnesení Okresního soudu v Lounech nabylo právní moci „někdy v prosinci 2015“. Žalobce uvádí, že dne 9. 2. 2016 bylo vydáno potvrzení exekutorky o ukončení exekuce, 30. 3. 2016 pak bylo ukončeno řízení u příslušného katastrálního úřadu, jehož výsledkem byl výmaz zástavních práv na vydražených nemovitostech. Tímto jednáním státu, jež trvalo od 18. 7. 2006 do 30. 3. 2016, bylo dle tvrzení žalobce zasaženo do jeho práv, pociťované útrapy v žalobě popisuje a žádané zadostiučinění za celou dobu následně vyčísluje na částku 260 000 Kč s příslušenstvím.

2. Rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 15 C 288/2017-71, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v další částce 130 000 Kč zamítl (výrok II), řízení ohledně úroků v určitém časovém období zastavil (výrok III) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobce (výrok IV). Nalézací soud se v první řadě vypořádal s námitkou promlčení vznesenou žalovanou a došel k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet nejdříve dne 9. 2. 2016, kdy se žalobce dozvěděl, že exekuce je opravdu skončena, spíše ale až ode dne 30. 3. 2016, kdy se žalobce domohl toho, na co měl dle § 337h o. s. ř. nárok (vymazání zástavních práv z katastru nemovitostí), žaloba proto byla včasná. Dále se zabýval posouzením kritérií pro určení přiměřeného zadostiučinění.

3. Toto rozhodnutí bylo k odvolání obou účastníků změněno dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze specifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí, a to tak, že byl změněn vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 130 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), zamítavý výrok II byl potvrzen (výrok II) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč (výrok III). Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením nalézacího soudu v otázce promlčení a došel k závěru, že nárok byl uplatněn opožděně. S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2623/2012, rozsudek ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009) či Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 58/2011 (dále jen jako „Stanovisko“) uzavřel, že promlčecí lhůta počala žalobci běžet nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení, tedy 12. 12. 2015 (právní moc rozvrhového usnesení), k uplatnění nároku u žalované dne 7. 7. 2016 tudíž došlo opožděně, neboť zákonná šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou exekučního řízení uplynula dne 12. 6. 2016. Dále pak soud zkoumal, zda žalobci nevznikla škoda prodlevou mezi nabytím právní moci rozvrhového usnesení (12. 12. 2015) a dnem výmazu zástavních práv z katastrálního operátu. Doplněním dokazování bylo zjištěno, že dne 27. 1. 2016 exekutorka zaslala příslušnému katastrálnímu úřadu rozvrhové usnesení a vklad byl proveden 2. 3. 2016. Zákon k provedení tohoto úkonu (zaslání oznámení příslušnému katastrálnímu úřadu) nestanoví žádnou lhůtu (§337h odst. 2 o. s. ř.), soud proto následně zhodnotil, že úkon byl učiněn ve lhůtě přiměřené, byť hraniční. Z titulu délky řízení před katastrálním úřadem žalobce žádný specifický nárok skutkově neuplatnil. Námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal odvolací soud v rozporu s dobrými mravy.


II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud „v širším smyslu“ odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud špatně posoudil právní otázku celistvosti exekučního řízení a souvisejících úkonů soudu z pohledu vydražitele, čímž došlo k nesprávnému určení data počátku běhu promlčení lhůty. Žalobce tvrdí, že postavení vydražitele je odlišné od účastníků řízení. Jeho zájem na řízení je motivován snahou očistit vydražené nemovitosti od právních vad, pro vydražitele tedy řízení končí až dosažením tohoto cíle, neboť do té doby je omezen na výkonu svých vlastnických práv. Následně předkládá dovolacímu soudu otázky, jež neměly být doposud v rozhodovací praxi řešeny, tedy zda pokračuje úřední postup exekučního soudu zahájený jednáním o rozvrhu ve vztah k vydražiteli nemovitosti kontinuálně i po právní moci usnesení o rozvrhu dražby až do splnění zákonné povinnosti soudu vyrozumět katastrální úřad o zániku zástavních práv váznoucích na vydražené nemovitosti? Dovolatel předložil ještě dvě otázky, které byly modifikací otázky uvedené, a to ve vztahu k soudnímu exekutorovi a katastrálnímu úřadu. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

8. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda případný nesprávný úřední postup soudu, soudního exekutora či katastrálního úřadu pokračuje ve vztahu k vydražiteli nemovitosti až do doby výmazu právních vad z katastrálního operátu, tedy jinými slovy, od jakého okamžiku počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku odpovědnosti státu za škodu v nastíněné situaci.


IV. Důvodnost dovolání

9. Dovolání je důvodné, byť z jiného důvodu než žalobce uplatnil.

10. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Dle § 31a odst. 1 OdpŠk pak platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Otázku promlčení následně upravuje § 32 OdpŠk, přičemž odstavec 3 stanoví, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

13. Dle § 337h odst. 1 o. s. ř. (znění účinné k datu příklepu a současné znění jsou shodná) platí, že dnem právní moci rozvrhového usnesení zanikají zástavní práva váznoucí na nemovitosti; ustanovení § 336g odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno. Dle odstavce 2 je pak soudu uložena povinnost po právní moci rozvrhového usnesení vyrozumět příslušný katastrální úřad o tom, zda zástavní práva váznoucí na nemovitosti zanikla nebo zda působí proti vydražiteli, jakož i o tom, jaká věcná břemena zanikla a jaká i nadále nemovitost zatěžují.

14. Ze žalobních tvrzení (i dalších vyjádření žalobce, včetně dovolání) vyplývá, že žalobce uplatňuje svůj nárok jako jednolitý celek od okamžiku, kdy se stal vydražitelem nemovitostí (příklepem) a tedy i účastníkem rozvrhového řízení až po výmaz právních vad zatěžujících vydražené nemovitosti (zástavních práv ve prospěch třetích osob) z katastrálního operátu. Tato konstrukce však neodpovídá zákonné úpravě a je nutno rozlišovat několik samostatných nároků, jež žalobce uplatnil. Žalobce v prvé řadě uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu ve formě nevydání rozhodnutí o rozvrhu v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí in fine OdpŠk). Dále pak uplatnil nárok na nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout tím, že soud, exekutor, případně katastrální úřad v přiměřené lhůtě nesplnily svou zákonnou povinnost vyplývající pro první dva z § 337 odst. 2 o. s. ř. Tohoto rozlišení vyplývá jak z textace zákona, tak i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, přičemž argumentace dovolatele nepředložila důvod pro změnu tohoto přístupu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 102/2014, nebo Stanovisko).

15. Z uvedeného rozlišení se pak odvíjí i počátek běhu jednotlivých promlčecích lhůt. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (k tomu blíže úvodní část Stanoviska). Jak uvedl i odvolací soud, stav nejistoty ohledně právního postavení žalobce jako účastníka řízení o rozvrhu výtěžku získaného prodejem nemovitosti v dražbě, byl ukončen právní mocí rozvrhového usnesení, kdy zánik zástavních práv váznoucích na nemovitostech žalobce vyplýval přímo ze zákona a nebyl závislý na aktivitě dalšího subjektu. V této části je proto nutné považovat právní posouzení odvolacího soudu za správné, neboť jako počátek běhu promlčecí lhůty určil den 12. 12. 2015. Pokud tedy žalobce svůj nárok uplatnil u žalované až 7. 7. 2016, byl jeho nárok promlčen, neboť promlčecí lhůta marně uplynula 12. 6. 2016.

16. Odkazuje-li se žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, není jeho námitka na místě, neboť toto rozhodnutí se právě odkazuje na skutečnost, že indikátorem pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je právě odpadnutí nejistoty ohledně výsledku řízení. V projednávaném případě si byl žalobce v okamžiku shodném s procesním koncem této části řízení (právní mocí rozvrhového usnesení), že zanikají ex lege právní vady na jeho dražbou získaných nemovitostech. Shodně se pak vyjádřil i např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I ÚS 2330/16, který se věnoval situaci, kde na sebe navazovalo několik řízení, bez kterých by nebylo možné dojít ke kýženému cíli, nejistota ohledně výsledku řízení tedy trvala a počátek běhu promlčecí lhůty se posunul až na konec posledního z nezbytných řízení. Skutková situace v projednávané věci je však odlišná.

17. Ani námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, není přiléhavá, neboť se jedná o zcela jinou situaci. Jak bylo výše řečeno, v řízení o odškodněních nepřiměřené délky řízení se odškodňuje v první řadě nejistota o vypořádání vztahů mezi účastníky řízení. V citovaném rozhodnutí sice bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, které ukládalo konkurznímu správci povinnost určitým způsobem rozdělit konkurzní podstatu, konkurzní, resp. insolvenční řízení (v případech uspokojování věřitelů) však končí až splněním příslušného rozhodnutí, např. § 309 odst. 1 písm. c) (zpráva insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení) či § 413 (splnění oddlužení) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. V projednávané věci však byly vztahy vypořádány právní mocí rozvrhového usnesení, a to ze zákona bez ohledu na aktivitu dalších subjektů, i když ve vazbě na princip materiální publicity veřejného rejstříku (katastru nemovitostí) bylo nezbytné, aby kdokoli (soud či exekutor, jak jim ukládá příslušné ustanovení zákona, či žalobce sám) učinil potřebné oznámení příslušnému katastrálnímu úřadu.

18. V této části proto Nejvyšší soud shledává dovolání nedůvodným.

19. Jelikož byly naplněny podmínky § 237 o. s. ř., dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo, když soudy jednaly o neurčité žalobě.

20. Jak bylo uvedeno v odstavci 1 a 14 tohoto rozhodnutí, bylo žalobou uplatněno vícero nároků, které však byly žalobcem spojeny v jeden celek, shodně pak i odškodnění bylo žádáno za celé období až do výmazu právních vad z katastru nemovitostí. Soud prvního stupně žalobu takto projednal. Odvolací soud sice správně nároky rozdělil, avšak aniž by si od žalobce zajistil podstatná skutková tvrzení a (v případě nutnosti) důkazy k nim, rozhodl o nich. Zejména nežádal po žalobci, aby rozlišil, v jakém rozsahu se daná částka upíná ke kterému z žalovaných skutků. Bylo proto na soudu prvního stupně, aby žalobce postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval k odstranění neurčitosti žaloby uvedením, jakou výši náhrady požaduje ve vztahu ke každé z tvrzených újem. Pokud tak soud prvního stupně nepostupoval a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

21. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu