Rozhodnutí NS

33 Cdo 3737/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/11/2018
Spisová značka:33 Cdo 3737/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3737.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Rozsudek pro uznání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 114b odst. 5 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3737/2018-126


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Riviera Lipno s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vídeňská 352/150 (identifikační číslo osoby 260 32 651), zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, proti žalovaným 1) A. V., bytem XY, a 2) A. M. J. v. B., bytem XY, zastoupeným Mgr. Petrem Wölflem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 15/8, o zaplacení 7.114,37 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 268/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2013, č. j. 5 Co 2689/2012-94, takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. 3. 2013, č. j. 5 Co 2689/2012-94, potvrdil (ve znění opravného usnesení) rozsudek ze dne 8. 8. 2012, č. j. 9 C 268/2010-67, jímž Okresní soud v Českém Krumlově uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 7.114,37 EUR spolu se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z přesvědčení, že „odvolacím soudem uváděná judikatura Nejvyššího soudu na posuzovaný případ zcela nedopadá a pokud by však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní otázka, k níž odvolací soud zaujal v napadeném rozsudku své stanovisko, již rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena byla, měla by být tato právní otázka posouzena jinak“. Nesouhlasí přitom se závěrem odvolacího soudu, že jejich vyjádření k žalobě nesplňovalo požadavek kvalifikovaného vyjádření k uplatněnému nároku, neboť nereagovalo na tvrzení obsažená v žalobě ohledně skutkových okolností a nebyly v něm označeny důkazy podporující obranné tvrzení žalovaných. Prosazují, že sdělili-li soudu, že nárok žalobkyně neuznávají, protože veškeré smluvní povinnosti splnili a tvrzená pohledávka tak neexistuje, vymezili náležitě svou obranu proti žalobě a naplnili předpoklad řádného vyjádření dle § 114b o. s. ř. V dané věci tudíž nenastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Dále namítají, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně posoudil neprávně mezinárodní příslušnost soudu; jsou přesvědčeni, že k rozhodnutí ve věci je příslušný soud v Nizozemském království. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V souvislosti s vylíčením přípustnosti žalovaní v dovolání konfrontují rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 2766/2011 a sp. zn. 28 Cdo 604/2010, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci § 114b odst. 1 o. s. ř. Požadují, aby dovolací soud - přisvědčí-li odvolacímu soudu, který těmito rozhodnutími dovolacího soudu podpořil svůj závěr, že se žalovaní k žalobě kvalifikovaně nevyjádřili - posoudil nastíněnou právní otázku nyní jinak (aby se odchýlil od zde dovozených závěrů). Nelze přitom přehlédnout, že žalovaní současně uvádějí, že s odkazem na citovanou judikaturu mohl odvolací soud rozhodnout zcela opačně (jinak řečeno, mají za to, že závěry, které Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích formuloval, svědčí naopak v jejich prospěch).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalovaný vyhoví požadavku na podání vyjádření podle § 114b o. s. ř., jestliže z něj vyplyne, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a pokud alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a označí důkazy. Nemusí se přitom výslovně vyjádřit ke všem žalobním tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho repliky, vyjádření ale nemůže být toliko obecné a vágní. Pouhý nesouhlas se žalobou nelze pak považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3163/2013, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4000/2011). Pakliže žalovaní ve svém podání ze dne 28. 5. 2012 neuvedli než to, že nárok žalobce neuznávají, ačkoli žalovaná částka sestává z vícero nároků (tj. z nedoplatku kupní ceny za bytovou jednotku, resp. za vícepráce a z ceny za dodaný nábytek), a že „se domnívají, že své povinnosti splnili, takže tvrzená pohledávka neexistuje“, přičemž na podporu obranného tvrzení nenabídli (nepřipojili) žádný důkaz, požadavkům § 114b o. s. ř., jak jsou vykládány v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nedostáli. Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe v otázce fikce uznání žalovaného nároku, avšak k takovému postupu zde ze strany soudů nedošlo. Byla-li totiž za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon (tj. vyjádřit se a označit důkazy), a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku nebránil žádný objektivní důvod vyjádřit se kvalifikovaně k podané žalobě.

Dovolatelé se mýlí, dovozují-li, že odvolacím soudem uváděná judikatura reprezentovaná např. rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 1265/2010, případně sp. zn. 33 Cdo 2766/2011, na nyní posuzovaný případ nedopadá pro její skutkovou odlišnost. V citovaných rozhodnutích, v nichž Nejvyšší soud řešil otázku splnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání, přijal závěry plně aplikovatelné i v nyní posuzované věci, od nichž nemá dovolací soud žádného důvodu se odchylovat. Žalovaní v dovolání ostatně ani nekonkretizovali, v jakém směru by se měl dovolací soud od dosud uznávaných tezí odchýlit.

Ve vztahu k části argumentace uplatněné při zpochybnění závěru odvolacího soudu, že se nesprávně vypořádal s posouzením mezinárodní příslušnosti soudu prvního stupně, žalovaní řádným způsobem nevymezili přípustnost dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť z dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. mají v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Přestože žalovaní v dovolání výslovně uvedli, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesli.

Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. 12. 2018


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu