Rozhodnutí NS

8 Tdo 1076/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/13/2019
Spisová značka:8 Tdo 1076/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1076.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Pomoc k trestnému činu
Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
§ 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/24/2019
I.ÚS 1709/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
08/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1076/2018-82


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. K., rozený V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 105/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 8/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
    1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, sp. zn. 37 T 8/2011, uznal obviněné P. K. a Z. Ř. (nar. XY v XY, trvale bytem XY) vinnými, že

    obviněný P. K.
    1)
    v průběhu roku 2005 a 2006, po předchozí vzájemné dohodě s již pravomocně odsouzenými L. B., Z. Ř., P. P. a J. T., v úmyslu podvodně vylákat úvěr od České spořitelny, a. s., a sebe i další osoby neoprávněně na úkor České spořitelny, a. s., obohatit, se podílel na vytvoření zdání, že společnosti P. s., se sídlem XY, IČ: XY, je normálně fungující a prosperující obchodní společností, přestože tomu tak nebylo, a hlavním smyslem existence této společnosti bylo ve skutečnosti podvodně vylákat finanční prostředky od bank a leasingové společnosti, kdy zejména poskytoval ostatním shora uvedeným rady a pokyny k tomu, jakým způsobem jednat při podvodném vyřizování úvěrů u České spořitelny, a. s., dále jim na jejich dotazy a žádosti poskytoval potřebné nepravdivé informace o hospodaření společnosti P. s.,které pak ostatní sdělovali pracovníkům České spořitelny, a. s., a

    a)
    opatřil nepravdivé informace a podklady o aktivitách a předmětu podnikání společnosti P. s.,a o struktuře pohledávek a závazků této společnosti, o pohledávkách společnosti P. s.,vůči společnostem OKD, Doprava, akciová společnost, OKD, a. s., Ferroslužby, s. r. o., a dalším, opatřil nepravdivé a padělané faktury k těmto pohledávkám, a tyto nepravdivé informace a podklady předal ostatním obviněným, kteří jich pak využili při samotném jednání o přidělení úvěrů, přičemž Česká spořitelna, a. s., zejména na základě těchto podkladů připojených k žádosti L. B. a Z. Ř. o revolvingový úvěr ve výši 20 000 000 Kč a dalších nepravdivých informací, uzavřela dne 3. 8. 2005 v XY se společností P. s.,smlouvu o úvěru č. 2325/05/LCD a téhož dne této společnosti poskytla úvěr ve výši 16 100 000 Kč, přičemž věděl, že poskytnutý úvěr nebude vrácen, vrácen nebyl, a takto pomohl způsobit České spořitelně, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, škodu ve výši 16 100 000 Kč,
    b)
    opatřil nepravdivé informace a podklady o aktivitách a předmětu podnikání společnosti P. s.,a o struktuře pohledávek a závazků této společnosti, o pohledávkách společnosti P. s.,vůči společnostem OKD, Doprava, akciová společnost, OKD, a. s., Ferroslužby, s. r. o., a dalším, opatřil nepravdivé a padělané faktury k těmto pohledávkám, a tyto nepravdivé informace a podklady předal ostatním obviněným, kteří jich pak využili při samotném jednání o přidělení úvěrů, přičemž Česká spořitelna, a. s., zejména na základě těchto podkladů připojených k žádosti L. B. o revolvingový úvěr ve výši 28 000 000 Kč a dalších nepravdivých informací, uzavřela dne 17. 10. 2005 v XY se společností P. s.,smlouvu o úvěru č. 3171/05/LCD a téhož dne poskytla této společnosti úvěr ve výši 28 000 000 Kč, přičemž věděl, že část z takto poskytnutého úvěru ve výši 11 900 000 Kč nebude vrácena, vrácena nebyla, a takto pomohl způsobit České spořitelně, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, škodu ve výši 11 900 000 Kč,

    c)
    opatřil nepravdivé informace a podklady o aktivitách a předmětu podnikání společnosti P. s.,a o struktuře pohledávek a závazků této společnosti, o pohledávkách společnosti P. s.,vůči společnostem Hanácká kyselka s. r. o., TOWSON s. r. o., a dalším, opatřil nepravdivé a padělané faktury k těmto pohledávkám, a tyto nepravdivé informace a podklady předal ostatním obviněným, kteří jich pak využili při samotném jednání o přidělení úvěrů, přičemž Česká spořitelna, a. s., zejména na základě těchto podkladů připojených k žádosti L. B. o navýšení revolvingového úvěru na částku ve výši 50 000 000 Kč a dalších nepravdivých informací, uzavřela dne 16. 3. 2006 v XY se společností P. s.,smlouvu o úvěru č. 693/06/LCD a dne 21. 3. 2006 poskytla společnosti P. s.,úvěr ve výši 50 000 000 Kč, přičemž věděl, že část z takto poskytnutého úvěru ve výši 22 000 000 Kč nebude vrácena, z úvěru pak byla vyčerpána pouze částka 19 814 781,94 Kč, která vrácena nebyla, a takto pomohl způsobit České spořitelně, a. s., Praha 4, Olbrachtova 1929/62, IČ: 45244782, škodu ve výši 19 814 781,94 Kč,

    2)
    po předchozí vzájemné dohodě s již pravomocně odsouzenými L. B., Z. Ř., P. P. a J. T., v úmyslu podvodně vylákat úvěr od Raiffeisenbank a. s., a takto sebe i další osoby neoprávněně na úkor Raiffeisenbank a. s., obohatit, v březnu 2006 osobně kontaktoval osobu spolupracující s Raiffeisenbank a. s., a poté s tímto spolupracovníkem opakovaně osobně jednal, kdy při těchto jednáních opakovaně předstíral, že společnost P. s.,je společností podnikající v celé řadě oblastí, ekonomicky prosperující a usilující o další podnikání a rozvoj, což se nezakládalo na pravdě, a požádal jej o zprostředkování úvěru u Raiffeisenbank a. s., přičemž mu postupně poskytl vědomě nepravdivé informace týkající se společnosti P. s.,které budily zdání, že se jedná o ekonomicky prosperující a pro banku bonitní společnost, zejména nepravdivé informace o aktivitách a předmětu podnikání společnosti, o struktuře pohledávek a závazků této společnosti, kdy tyto nepravdivé informace a podklady osoba spolupracující s Raiffeisenbank a. s., v dobré víře použila ke zpracování nepravdivého podnikatelského záměru společnosti P. s.,a tento záměr v dobré víře předložila společně s nepravdivými účetními výkazy bance Raiffeisenbank a. s., a následně sjednal obchodní schůzky L. B., P. P. a Z. Ř. s pracovníky Raiffeisenbank a. s., na nichž L. B. požádal tuto banku o poskytnutí úvěru, který byl následně, mimo jiné díky podkladům předloženým obviněným P. K., dne 21. 6. 2006 v Ostravě po uzavření úvěrové smlouvy č. 152912/2006/01, společnosti P. s.,poskytnut, přičemž věděl, že tento úvěr nebude řádně vrácen a bude použit pro osobní potřeby obviněných, úvěr nebyl vrácen, a takto pomohl způsobit Raiffeisenbank a. s., Olbrachtova 2006/9, Praha 4, škodu v celkové výši 15 000 000 Kč,

    obvinění P. K. a Z. Ř.
    3)
    po předchozí vzájemné dohodě s již pravomocně odsouzeným L. B., v úmyslu podvodně vylákat peníze od společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., a takto se neoprávněně na úkor této společnosti obohatit, na základě pověření uděleného od L. B. jako předsedy představenstva společnosti P. s.,a od Z. Ř. jako jediného společníka společnosti P. s.,

    obviněný P. K. ve druhé polovině roku 2005 a v první polovině roku 2006 osobně kontaktoval osobu spolupracující se společností Oberbank Leasing spol. s r. o., a následně i pracovníky společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., a poté s těmito opakovaně osobně jednal, kdy při těchto jednáních jim sdělil, že jedná za společnost P. s.,že tato společnost má zájem o získání finančních prostředků k nákupu technologického zařízení, a předstíral, že společnost P. s.,je společností podnikající v celé řadě oblastí, ekonomicky prosperující a usilující o další podnikání a rozvoj, což se nezakládalo na pravdě, současně jim postupně poskytl v ústní i listinné podobě vědomě nepravdivé informace týkající se společnosti P. s.,které budily zdání, že se jedná o ekonomicky prosperující a pro leasingovou společnost bonitní společnost, zejména nepravdivé informace o aktivitách, předmětu podnikání a podnikatelských záměrech společnosti, o obchodních partnerech této společnosti a o struktuře pohledávek a závazků této společnosti,

    následně dne 30. 1. 2006 v XY L. B. podepsal písemnou žádost o uzavření leasingové smlouvy a dne 31. 1. 2006 ji předložil prostřednictvím obviněného P. K. společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., kdy předmětem leasingu měl být lis PET preforem v hodnotě 22 610 000 Kč, přičemž v žádosti byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se hospodaření a podnikatelských záměrů společnosti P. s.,

    následně obviněný P. K. na jaře 2006 v XY sjednal obchodní schůzku pracovníků společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., s L. B. a obviněným Z. Ř., na níž byla projednána žádost společnosti P. s.,o uzavření leasingové smlouvy, a na níž zúčastnění obvinění opět sdělovali nepravdivé informace o podnikatelských záměrech společnosti P. s.,

    a na základě těchto jednání a nepravdivých a zkreslených informací ohledně hospodaření a podnikatelských záměrů společnosti P. s.,uzavřela společnost Oberbank Leasing spol. s r. o., jako kupující se společností AQUA-SAG Trading MORAVA s. r. o., kupní smlouvu č. 60238 na lis PET preforem HTF450X, výrobní číslo XY, s příslušenstvím, za částku 22 610 000 Kč,

    a současně L. B. za společnost P. s.,jako leasingový nájemce, podepsal dne 16. 5. 2006 v XYse společností Oberbank Leasing spol. s r. o., jako pronajímatelem, leasingovou smlouvu č. 60238 na předmětný lis, dále současně L. B. a obviněný Z. Ř. jako avalisti podepsali jako zajištění předmětného závazku blanko směnku ve prospěch společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o.,

    na základě výše uvedeného pak společnost Oberbank Leasing spol. s r. o., uhradila na bankovní účet dodavatele leasingu společnosti AQUA-SAG Trading MORAVA s. r. o., dne 31. 5. 2006 částku 9 044 000 Kč a dne 14. 6. 2006 částku 9 044 000 Kč,

    přičemž L. B. i obvinění P. K. a Z. Ř. jednali v úmyslu neplnit řádně závazky vyplývající z leasingové smlouvy, s výjimkou první leasingové splátky ve výši 351 566,66 Kč již žádné další leasingové splátky neuhradili, a v úmyslu předmět leasingu leasingové společnosti nevrátit a zastřít skutečný stav věci, L. B. a obviněný P. K. předmět leasingu bez vědomí společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., přemístili do obce XY a předstírali údajné odcizení předmětu leasingu, čímž způsobili společnosti Oberbank Leasing spol. s r. o., Náměstí I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2, IČ: 270 91 325, škodu ve výši nejméně 17 736 433,30 Kč.

    2. Nalézací soud takto popsané jednání obviněného P. K. právně kvalifikoval jednak jako pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku [pod body 1) a 2) rozsudku] a jednak jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 3) rozsudku]. Za to mu uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně uznal vinným i obviněného Z. Ř. skutkem popsaným pod bodem 3) rozsudku a v jeho případě podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku vzhledem k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 39 T 8/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 2 To 37/2011, neboť trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. Jen pro úplnost je vhodné uvést, že tímto rozsudkem byli další obvinění R. P., L. P. a V. G. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby pro tam pod bodem 11) uvedený skutek, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali tito obvinění.
      3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný P. K. a státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněných P. K. a Z. Ř. do výroku o trestu a v neprospěch obviněných R. P., L. P. a V. G. do výroku o vině, resp. do výroku, jímž byli obžaloby zproštěni). Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 105/2017, o nich rozhodl tak, že

      I. z podnětu odvolání obviněného P. K. a státního zástupce napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině obviněného P. K. pod body 1) a 2) a ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému,

      II. za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně zrušené části rozhodl tak, že obviněného P. K. uznal vinným skutkem pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jenž právně kvalifikoval jako pomoc ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a za tento trestný čin a za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, mu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a tří měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 58/2017 Sb., zařadil do věznice s ostrahou. Oproti tomu tohoto obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 5 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že by tento skutek spáchal obviněný,

      III. v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn,

      IV. odvolání státního zástupce podané ohledně obviněných Z. Ř., R. P., L. P. a V. G. podle § 256 tr. ř. zamítl.
        4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. (dále převáženě jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) dovolání. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. Pavla Hály z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, resp. v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, ať po stránce subjektivní, tak objektivní.
          5. V podrobnostech dovolatel označil za signifikantní, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s důkazy, při jejich hodnocení se ve vztahu k jeho osobě odchýlily od skutkového stavu, bezdůvodně nepřijaly provedené důkazy mimořádně zásadní a významné pro svá rozhodnutí, a takto vedeny v omylu postupovaly v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a posoudily skutkový stav chybně, v důsledku čehož dané dva skutky nesprávně právně kvalifikovaly, resp. odvolací soud částečně moderoval pochybení nalézacího soudu, avšak neúplně, kdy důležitost chráněných zájmů vyhodnotily izolovaně a zcela zkresleně, čímž došlo k rozhodnutí spočívajícímu na nesprávném právním posouzení skutku. Zdůraznil, že oba soudy přehlížely příznivé okolnosti pro jeho osobu, tj. důkazní stav v jeho prospěch, a jejich rozhodnutí neodpovídají skutkovému stavu, což demonstroval ve vztahu ke skutku týkajícímu se krádeže stroje – lisu a jeho účasti na skutkovém ději, a poukázal na to, že v předmětném čase (ke dni 3. 8. 2005) byl s rodinou v zahraničí. Pokud šlo o jednání odpovědných osob peněžních ústavů namítl, že z provedených důkazů vyplynul zcela jiný závěr, než o který se opíral nalézací soud s tím, že opustil fakta ze skutkových zjištění do očí bijící a účelově si vybral trestnou činnost „zapadající“ jedině k jeho osobě, kdy je zřejmé, že klíčové rozhodování těchto bankovních úředníků nebylo žádným nedbalostním dílem náhody, nýbrž se jednalo o zcela promyšlené, kauzálně propojené cílené jednání spočívající ve vědomém ignorování jejich povinností, a bez tohoto aktivního zapojení a iniciativy z jejich strany by nemohlo nikdy dojít k realizaci tak rozsáhlého podvodného následku ve formě škody desítek milionů korun. Upozornil, že v dané věci šlo o neuvěřitelné uvolňování bankovních finančních prostředků, byly proplaceny desítky milionů korun s „nýmandským“ pověřením a zajištěním na podkladě „nějakých dokumentů“, kdy tyto byly prověřovány cestou dobrého pocitu z jednání se statutárními zástupci, kteří byli do společnosti P. s.,nastrčeni několik okamžiků před připravovaným podvodem P. V.. Vytkl nalézacímu soudu, že mu přisoudil „vůdcovské“ postavení, aniž pro takový závěr svědčil důkazní stav, a že již vůbec nezjišťoval, jakým směrem byly finanční prostředky „přerozdělovány“, a kde, resp. u koho skončily. S poukazem na některá ustanovení dříve platného zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, uvedl, že bylo povinností peněžních ústavů, aby důsledným postupem eliminovaly prostřednictvím svých odpovědných osob rizika s uvolněním úvěrů či realizací leasingové smlouvy; považoval přitom za vyloučené připustit naivnost, nevědomost, bezbřehou důvěřivost, nesvědomitost a podobně odpovědných pracovníků peněžních ústavů, když ve skutečnosti se jedná o profesionály, zkušené matadory, kteří se složitou průpravou podloženou teoretickou a praktickou přípravou propracují na posty, z nichž rozhodují o desítkách milionů korun. Trval na tom, že s průběhem peněžních operací neměl ničeho společného, a pokud soudy obou stupňů dospěly k opačnému závěru, pak nepochybně museli být součástí skutkového děje i ti spoluobvinění, kteří byli obžaloby zproštěni.
            6. V dalším textu svého podání se obviněný zaměřil na zásady pro hodnocení důkazů soudy, zejména zásadu presumpce neviny. Dovodil, že v jeho případě došlo i k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a poukázal rovněž na nevyhovující odůvodnění soudních rozhodnutí pro jejich jen obecné formulace a nedostatečné vyhodnocení a specifikaci důkazů a skutečností, na jejichž podkladě byla vyvrácena jeho obhajoba.
              7. Dovolatel vyslovil též názor, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podřaditelná i jeho námitka, že v trestním řízení byla nesprávně zhodnocena otázka průtahů v řízení. V této souvislosti zdůraznil, že k nim nezavdal žádný důvod, a dále na to, že v dané věci délka trestního řízení představovala dobu deseti let. S poukazem na to, že Evropský soud pro lidská práva uznal za přiměřenou lhůtu délky trestního řízení před vnitrostátními orgány, navíc jen ve výjimečných případech, dobu šesti let, a rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyslovil názor, že je namístě, aby mu byla poskytnuta kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení. Připustil, že odvolací soud sice v určité míře projevil snahu o moderaci jemu uloženého trestu, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí vzniklé průtahy a délku řízení neprojevil přiměřeně a pouze ji nepřiléhavě odůvodňoval.
                8. Následně obviněný znovu vytkl oběma soudům nižších stupňů, že nedostály své povinnosti ke kritériím § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a přestože opětovně vyjádřil svou povědomost o tom, že skutkové námitky nemohou být dovolacím důvodem, tvrdil, že z výše uvedených skutečností je zřejmý rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů, jež nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, jež jsou deformované, a tedy skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je jejich obsahem. S poukazem na jím tvrzené skutkové okolnosti, zejména na jednotlivá jednání zástupců společnosti P. s.,s bankéři a s nimi související či na ně navazující úkony na nich zúčastněných osob uvedl, že při žádných z těchto jednání nefiguroval. V závěru svého podání pak rovněž podotkl, že společnost P. s.,dlužila a dluží na spotřební dani několik desítek milionů korun, a dále, že soudy se nevypořádaly s důkazním stavem ohledně záruční a rozvojové banky, kde taktéž nefiguroval, a bez jejíž záruky by nedošlo k transakcím, jež jsou předmětem rozhodnutí, přičemž soudy vůbec neobjasnily, kdo z aktérů trestné činnosti úvěrových podvodů „měl kontakt“ a prosadil ručení této banky. Vyjádřil přesvědčení, že výčet uvedených skutečností, v rozporu se závěry učiněnými soudy, demonstruje jeho nulovou a naprosto bezvýznamnou roli ve skutkovém ději.
                9. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a navazující rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby zrušil i rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby věc vrátil postupem podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně s příslušnými závaznými pokyny k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Současně souhlasil s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání. Požádal rovněž předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku mu přerušil výkon trestu odnětí svobody.
                  10. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedl, že přestože dovolatel formálně namítá, že nebyly naplněny hmotněprávní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, resp. že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nebyly naplněny zákonné znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci ke zločinu úvěrového podvodu, dovolání přes svůj značný rozsah neobsahuje jedinou konkrétní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinů, kterými byl uznán vinným nebo účastenství na nich, popř. nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Dovolání mimo některých obecných výkladů obsahuje výlučně skutkovou argumentaci, ve které se dovolatel od trestné činnosti v podstatě distancuje a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které trestná činnost byla záležitostí jiných osob včetně pracovníků peněžních ústavů na věci zúčastněných. Skutková argumentace je navíc dosti neuspořádaná a místy nejasná a v žádném případě z ní nelze dovodit existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Existenci takového rozporu snad mínil dovolatel namítnout, pokud tvrdí, že skutková zjištění soudů jsou pravým opakem provedených důkazů, ovšem neuvádí, v čem konkrétně by měla vytýkaná neslučitelnost důkazů a skutkových zjištění spočívat, a prezentuje pouze vlastní skutková tvrzení, u kterých ani není zcela jasná jejich souvislost s podstatou projednávané věci; navíc jeho námitky zčásti směřují proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí. Pro úplnost doplnil, že spáchání úvěrového nebo tzv. leasingového podvodu bude velmi často spojeno s větší či menší nedůsledností při plnění pracovních povinností pracovníky poškozených subjektů, avšak uvedená okolnost nemá žádný vliv na trestní odpovědnost pachatelů takovéto trestné činnosti a nemění nic na tom, že jejich jednání zůstává základní a rozhodující příčinou vzniku škody na straně poškozených subjektů.
                    11. Dále státní zástupce vyslovil názor, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného týkající se nedostatečného zohlednění délky řízení při ukládání trestu. Vzhledem k tomu, že však Nejvyšší soud považoval v některých svých rozhodnutích takové výhrady za relevantní, ve stručnosti se k nim vyjádřil. Uvedl sice, že délku řízení trvající téměř deset let nepochybně nelze považovat za standardní a vyhovující, na druhé straně však zdůraznil, že Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nestanovil nějakou obecně závaznou délku řízení, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trestního řízení, tedy ani dovolatelem uváděnou lhůtu šesti let. Dále uvedl, že judikatura Evropského soudu současně připouští jako prostředek nápravy porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě zmírnění trestu, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelně přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty trestního řízení a poskytly obviněnému náhradu ve formě zmírnění trestu, které však musí být měřitelné a výslovné. V dané věci odvolací soud výslovně konstatoval, že došlo k průtahům, na kterých se mimo objektivních příčin podílela i skutečnost, že první odsuzující rozsudek bylo nutno zrušit též z důvodů § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (tj. pro podstatné vady řízení), a neúměrně dlouhá doba od převzetí spisového materiálu do nařízení hlavního líčení Krajským soudem v Ostravě. Současně tento soud uvedl, že za normálních okolností by bylo namístě dovolateli ukládat trest odnětí svobody ve výměře šesti let, ovšem s ohledem na závažnost zjištění ohledně průtahů v této trestní věci je namístě uložení trestu odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, tj. výrazně blíže spodní hranice zákonné trestní sazby. Státní zástupce pak takovéto zmírnění trestu (provedené s výslovným odkazem na průtahy v řízení, na kterých se částečně podílely orgány státu) považoval za dostatečnou kompenzaci nepřiměřené délky řízení, a tudíž námitky obviněného neshledal důvodnými. Dodal přitom, že jeho odkaz na čl. 8 odst. 1 Listiny, který garantuje osobní svobodu, je zcela nepřiléhavý, když obviněný zcela přehlíží odst. 2 téhož ustanovení, podle kterého zbavení svobody je možné z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
                      12. Z výše uvedených důvodů státní zástupce uzavřel, že pokud vůbec námitky obviněného lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. S ohledem na absenci výroku o odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku v rozhodnutí odvolacího soudu pak nejsou splněny ani elementární procesní předpoklady k uplatnění dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněným, a v dovolacím řízení k němu tedy nelze přihlížet. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
                        13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 30. 8. 2018), jenž v replice k němu (ze dne 2. 10. 2018) předně uvedl, že obsahuje nepřesnosti a jeví znaky nepochopení některých částí jeho dovolání, až prvky jeho ironizace. Konkrétně zdůraznil, že svým dovoláním nesměroval na přenesení odpovědnosti na pracovníky peněžních ústavů, nýbrž poukazoval na to, že v této fázi skutkového děje vůbec nepůsobil, nebyl v kontaktu s peněžními ústavy, ani v žádném procesu uvolněného toku finančních prostředků, a nebyl ve styku s osobami, které byly zproštěny obžaloby. Namítl, že obecné soudy pominuly časovou osu, s ohledem na niž ztrácí závěr o jeho vině pomocí ke zločinu úvěrového podvodu logiku, když ohledně části svého jednání byl zproštěn obžaloby, avšak na druhé straně byl protismyslně uznán vinným skutkem týkajícím se leasingu ve vztahu k Oberbank Leasing, spol. s r. o., v jehož případě však byly použity stejné listinné podklady. V návaznosti na to pak předestřel zmíněnou časovou osu s tím, že ztrácí smysl, že neznámo jak, neznámo od koho a neznámo kdy tyto stejné dokumenty opatřil pro jiný skutek, když s těmito doklady bylo historicky „pracováno“ jinými osobami pro jiný podvod bez jeho účasti. Dále setrval na svém názoru, že v dané věci byla nesprávně zhodnocena otázka průtahů v řízení a byl mu uložen nepřiměřený trest, přičemž takovou námitku považoval za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za legitimní námitku a extrémní rozpor označil, že „soudy obou stupňů ignorovaly skutečnost, že společnost P. s.,dlužila a dluží na spotřební dani několik desítek milionů korun, což byl pravý důvod angažmá V. … nicméně tento svědek … je mimo trestní odpovědnost a je fakticky duchovním otcem této trestné činnosti“. Soudům opětovně vytkl i to, že se nevypořádaly s důkazním stavem ohledně záruční a rozvojové banky, kde taktéž nefiguroval, a bez jejíž záruky by nedošlo k transakcím, jež jsou předmětem rozhodnutí, přičemž soudy vůbec neobjasnily, kdo z aktérů trestné činnosti úvěrových podvodů měl kontakt a prosadil ručení této banky. V závěru své repliky pozměnil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání tak, že požádal, aby jeho dovolání bylo projednáno za nařízeného jednání a jeho účasti.
                          14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                            15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                              16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel jednak o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a to aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Námitku nesprávného právního posouzení skutku pak podřadil pod další jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                                17. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
                                  18. V posuzované věci (jak na to správně upozornil i státní zástupce) odvolací soud odvolání obviněného ani nezamítl, ani neodmítl, nýbrž z jeho podnětu rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod body 1) a 2) a ve výroku o trestu a znovu ohledně zrušené části rozhodl s tím, že pro skutek pod bodem 1) jej podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, znovu jej uznal vinným skutkem pod bodem 2) a za tento trestný čin a trestný čin pod bodem 3), ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, mu uložil mírnější trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců oproti původně uloženým sedmi letům odnětí svobody. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu tak navíc bylo pro obviněného výrazně příznivější. Vzhledem k uvedenému, resp. absenci výroku o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného nejsou v dané věci splněny zákonné podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
                                    19. Druhým dovolacím důvodem, který obviněný ve svém podání uplatnil, byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                      20. Ani v tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na tvrzený dovolací důvod, byly výhradně procesního, resp. skutkového charakteru, protože směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (namítl, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť se dostatečně nevypořádaly s provedenými důkazy, bezdůvodně nepřijaly ty z nich, jež byly mimořádně zásadní a významné pro rozhodnutí ve věci, a naopak svá skutková zjištění učinily na podkladě deformovaných důkazů, přičemž přehlížely ty, jež svědčily v jeho prospěch, v důsledku čehož nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci, jenž je v rozporu se stavem skutečným, a následně pak dané skutky i chybně právně kvalifikovaly). Obviněný současně prováděl vlastní hodnocení výše uvedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje s tím, že popřel svou účast na předmětné trestné činnosti, a tvrdil, že žádných jednání s peněžními ústavy se neúčastnil, s průběhem peněžních operací neměl ničeho společného a neměl z nich ani žádný profit, a přitom poukázal jednak na jednání bankovních úředníků, jejichž rozhodování bylo klíčové, zcela promyšlené a cílené, nikoliv nedbalostní, a dále na jednání statutárních zástupců společnosti P. s.,a zásadní roli P. V.
                                        21. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, a zpochybňoval jejich právní kvalifikaci jednak jako pomoci ke zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a jednak jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
                                          22. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
                                            23. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom ohledně skutků pod body 2) a 3) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 65 až 72 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. strany 15 a 16 jeho rozsudku). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu soudů nižších instancí mohl vytknout.
                                              24. Nejvyšší soud pouze pro úplnost k výše uvedeným skutečnostem považuje za vhodné uvést, že ani v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není vyloučeno, že tento se stal, ale byl spáchán jinou osobou než obviněným, neboť z provedeného dokazování nevyplývá jeho přímé zapojení do této trestné činnosti, tj. že by udílel rady a pokyny dalších pachatelům, resp. jakým způsobem opatřil příslušné nepravdivé informace a podklady. Je zapotřebí rovněž zdůraznit (jak to učinil i soud odvolací a též státní zástupce ve své výstižném vyjádření), že z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za dané protiprávní jednání je irelevantní jeho námitka, že bez aktivního zapojení a iniciativy pracovníků peněžních ústavů, kteří nikoli z nedbalosti, nýbrž promyšleně a cíleně neplnili řádně své povinnosti, by nikdy nemohlo dojít k realizaci tak rozsáhlého následku ve formě škody ve výši desítek milionů korun. Jak přiléhavě upozornil odvolací soud na straně 18 odůvodnění svého rozhodnutí a též státní zástupce, škoda na straně poškozených společností vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného (a dalších spoluobviněných), tedy toto bylo její základní a rozhodující příčinou; u daného typu trestné činnosti totiž pachatelé spoléhají na jistou důvěřivost poškozených, resp. pracovníků poškozených společností a této využívají, což však rozhodně neznamená, že by i v případě jistých pochybení těchto pracovníků při ověřování příslušných údajů a skutečností mělo takové jejich jednání za následek beztrestnost pachatelů předmětné trestné činnosti.
                                                25. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neobstojí ani námitka obviněného týkající se nepřiměřeně přísného trestu z důvodu (údajně) nedostatečného zohlednění průtahů v řízení při jeho ukládání. K tomu je třeba především uvést, že taková námitka není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze však ještě dodat, že takovou námitku nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby]. I bez ohledu na toto konstatování by však Nejvyšší soud nemohl takové výhradě obviněného přisvědčit, neboť se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Trest odnětí svobody v trvání sedmi let uložený obviněnému soudem prvního stupně odvolací soud ve svém rozhodnutí ve věci zrušil a za skutky pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně mu uložil trest znatelně mírnější, přičemž tak učinil nejen vzhledem ke zprošťujícímu výroku ohledně skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, ale i s poukazem na dobu, která uplynula od zahájení trestního stíhání a kterou i přes jisté okolnosti objektivní povahy bylo nutno hodnotit jako neúměrně dlouhou. Z důvodu těchto průtahů v dané trestní věci tak namísto trestu odnětí svobody ve výměře kolem šesti let uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců. Nejvyšší soud takové zmírnění trestu považuje za dostatečné a přiměřené, a tudíž nemá, co by mu v tomto směru mohl vytknout.
                                                  26. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
                                                    27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
                                                      28. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby mu byl přerušen výkon trestu odnětí svobody. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový podnět neakceptoval a při předložení věci a spisu Nejvyššímu soudu žádný návrh v tomto směru neučinil. Už proto Nejvyšší soud o takovém podnětu vůbec nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové případné rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – ani neshledal.
                                                        P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

                                                        V Brně dne 13. 2. 2019
                                                                                          JUDr. Jan Bláha
                                                                                          předseda senátu