Rozhodnutí NS

22 Cdo 1424/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 1424/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.1424.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nezbytná cesta (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 1029 odst. 2 o. z.
§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/03/2019
IV.ÚS 863/19
JUDr. Jan Filip
odmítnuto
07/16/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1424/2018-394


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. U., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Vopičkou, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, proti žalované 1) J. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Julií Filipovou, advokátkou se sídlem v Horšovském Týně, Nádražní 342, a žalované 2) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o povolení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 84/2014, o dovolání žalované 1) a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2017, č. j. 14 Co 189/2017-349, takto:

I. Dovolání žalované 1) se odmítá.

II. Dovolání žalované 2) se zamítá.

III. Žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení každá 1 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce advokáta Mgr. Jiřího Vopičky.


Odůvodnění:

Žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, který se nachází uprostřed půdního bloku zemědělských pozemků a není spojený s veřejnou cestou. K této situaci došlo historicky takto: Pozemek byl v restituci navrácen rodičům žalobkyně, kteří ho přenechali do užívání společnosti FADIS OSIVA, s. r. o. Ta, stejně jako dříve hospodařící socialistická organizace, hospodařila na celém půdním bloku jako na jednom celku a tomu přizpůsobila dopravní obslužnost jednotlivých pozemků. Když později žalobkyně (již jako vlastnice pozemku) vypověděla nájemní smlouvu, zůstal její pozemek uprostřed zemědělského půdního bloku bez spojení s veřejně přístupnou komunikací. Protože žalobkyně pro příjezd zemědělské techniky již užívala mimo jiné pozemky žalovaných par. č. XY a par. č. XY, žádá v tomto řízení povolení nezbytné cesty přes pozemky žalovaných.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2017, č. j. 5 C 84/2014-293, zřídil služebnost nezbytné cesty ve prospěch pozemku par. č. XY a k tíži pozemků par. č. XY a XY v katastrálním území XY, spočívající v právu chůze a jízdy zemědělskou technikou za účelem hospodaření na panujícím pozemku par. č. XY, v rozsahu 10 m od severní hranice pozemku par. č. XY jižním směrem v celé jeho šíři a v délce 100 metrů od jižní hranice pozemku par. č. XY severním směrem v celé jeho šíři (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit za zřízení služebnosti první žalované 1 680 Kč a druhé žalované 168 Kč (výrok II.) a o nákladech řízení (výroky III. a IV.)

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 14 Co 189/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalobkyně je povinna platit úplatu za věcné břemeno první žalované 335,72 Kč ročně a druhé žalované 33,57 Kč ročně, vždy do konce příslušného kalendářního roku (výrok II.). Výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobkyně nemůže pro nedostatek spojení s veřejnou cestou na svém pozemku řádně hospodařit. Protože neshledal důvod pro zamítnutí žaloby, zřídil ve prospěch žalobkyně za náhradu služebnost cesty. V úvahu přicházely dvě varianty; jedna přes pozemky žalovaných, druhá od chatové osady XY. Soud zvolil první možnost, neboť pozemky žalovaných byly k tomuto účelu užívány a tato možnost nejméně omezuje vlastníky okolních pozemků; příjezd od chatové osady XY se navíc ukázal jako technicky nevhodný. Odvolací soud se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil, korigoval však výši úplaty za zřízení služebnosti.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají obě žalované dovolání.

Žalovaná 1) opírá přípustnost dovolání o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v postupu soudů, které zřídily služebnost přes pozemky žalovaných; vhodnější varianta (méně zatěžující vlastníky okolních pozemků) se přitom nabízí směrem od chatové osady XY. Odvolací soud rovněž nevzal v úvahu všechna rozhodná kritéria pro určení náhrady za zřízení nezbytné cesty (tím se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010). Konečně pak služebnost neměla být zřízena proto, že pozemky žalovaných přístup na veřejně přístupnou účelovou komunikaci nezajistí; pokud odvolací soud posoudil pozemky navazující na pozemky žalovaných jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci, odchýlil se od nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06.

Žalovaná 2) spatřuje přípustnost dovolání jednak v tom, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jednak má záviset na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny (§ 237 o. s. ř.).

Zřízením nezbytné cesty se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, podle něhož soud nezbytnou cestu zřídí přes ten pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, přičemž musí dbát o to, aby vlastník služebného pozemku byl zřízením nezbytné cesty obtěžován co nejméně. Žalobkyně potřebuje přístup k pozemku pouze několikrát do roka, přičemž druhá žalovaná jí v užívání pozemku nebránila; nebylo tak na místě zatěžovat pozemek zřízením služebnosti cesty. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení také tím, že v rozporu s ustanovením § 1033 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. z.“) povolil nezbytnou cestu přes dva sousední pozemky, přestože zákon umožňuje zřídit služebnost jen přes jeden z nich. Zřízení služebnosti navíc brání skutečnost, že škoda na nemovité věci – v tomto případě představovaná náklady řízení – převyšuje zřetelně výhodu nezbytné cesty [§ 1032 odst. 1 písm. a) o. z.]. Protože náklady řízení tisícinásobně převyšují roční náhradu za omezení vlastnického práva, je to v konečném důsledku dovolatelka, kdo za omezení svého vlastnického práva zaplatí.

V této souvislosti označuje žalovaná 2) následující neřešené otázky:
      1. Může soud povolit nezbytnou cestu přes více sousedních pozemků?
      2. Je možné považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. náklady soudního řízení o povolení nezbytné cesty?
      3. Může soud povolit nezbytnou cestu přesto, že náklady řízení mnohonásobně převyšují úplatu a odčinění újmy za její povolení?

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že obě dovolání považuje za nepřípustná. S napadeným rozhodnutím se ztotožnila a považuje ho za věcně správné.

Dovolání žalované 1):

Dovolání není přípustné.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Tvrzení, že odvolací soud nevzal v úvahu všechna kritéria rozhodná pro posouzení náhrady za zřízení věcného břemene, nelze považovat za vymezení důvodu dovolání, není-li z obsahu podání patrné, jaké konkrétní okolnosti podle názoru dovolatelky soud opomenul vzít v úvahu a proč by se měly promítnout do výše náhrady. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé, že soud se výší náhrady za zřízení věcného břemene podrobně zabýval; vyšel přitom ze znaleckých posudků ke zjištění obvyklé nájemní ceny srovnatelných zemědělských pozemků a vzal v potaz i míru dotčení vlastnického práva žalovaných. Pouhé konstatování, že soud nevzal v úvahu všechna rozhodná kritéria, přípustnost dovolání nezakládá.

V nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, Ústavní soud vyjádřil názor, podle něhož nelze presumovat souhlas restituenta s veřejným užíváním navráceného majetku jen proto, že ho v době před navrácením původnímu vlastníku určila k veřejnému užívání příslušná socialistická organizace. Tento názor podle mínění žalované 1) odvolací soud nerespektoval, když uzavřel, že zemědělské pozemky přiléhající k pozemkům žalovaných – které musí žalobkyně k přístupu rovněž využít – jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací. V nyní projednávané věci však soudy souhlas vlastníků s veřejným užíváním jejich pozemků nepresumovaly; neopřely závěr o veřejné přístupnosti cesty ani o rozhodnutí pozemkového úřadu, ani o historický stav, nýbrž vyšly především z toho, že jsou tak dané pozemky se souhlasem jejich vlastníků užívány v současné době. Napadené rozhodnutí tak není s uvedeným nálezem Ústavního soudu v rozporu.

Co se týká možnosti přístupu od chatové osady XY, odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje tento přístup za možný (zejména uvedl, že cesta není použitelná pro jízdu těžkou zemědělskou technikou); dovolací soud je přitom vázán zjištěným skutkovým stavem. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci – § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud nezjistil, že by při zjišťování skutkového stavu byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody žalovaných.

Protože dovolání žalované 1) není přípustné, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalované 2):

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Otázky může-li soud zřídit služebnost nezbytné cesty přes více pozemků a lze-li náklady řízení považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a zakládají tak přípustnost dovolání.

K první otázce:

Dovolatelka má za to, že nezbytnou cestu lze zřídit pouze přes jeden pozemek, přičemž svůj názor opírá o znění § 1033 odst. 1 o. z., podle něhož „obklopuje-li nemovitou věc bez přístupu několik sousedních pozemků, povolí se nezbytná cesta jen přes jeden z nich“.

Nicméně aplikace právní normy se nemůže opírat pouze o jazykový výklad, neboť ten „představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Jakkoli je třeba vyhnout se rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (k tomu blíže nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).

Účelem institutu nezbytné cesty je zajištění možnosti hospodaření na pozemcích, které pro nedostatek spojení s veřejnou cestou jinak obhospodařovat nelze (§ 1029 odst. 1 o. z.).

Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Ustanovení § 1033 odst. 1 o. z. je nutné s ohledem na účel institut nezbytné cesty vykládat tak, že soud zvolí pouze jedno – vzhledem k okolnostem nejvhodnější – řešení; povolí pouze jednu nezbytnou cestu. To však neznamená, že by nezbytná cesta nemohla vést přes více než jeden pozemek. Pokud by totiž argumentace žalované 2) byla správná, vlastník pozemku by se nikdy nedomohl povolení nezbytné cesty tam, kde by mezi jeho pozemkem a veřejnou cestou ležel více než jeden sousední pozemek. Takový výklad by však odporoval smyslu nezbytné cesty, který záleží v zajištění možnosti hospodaření na nemovitostech, na nichž pro nedostatek spojení s veřejnou cestou hospodařit nelze.

K tomuto závěru pak dospívá rovněž literatura, v níž se uvádí: „Komentované ustanovení nelze vykládat tak, že by bylo možno zatížit právem cesty jen jeden pozemek. Leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky“ (viz SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 207. ISBN 978-80-7400-499-5.).

K druhé a třetí otázce:

Povolení nezbytné cesty zpravidla představuje významné omezení vlastnického práva k služebnému pozemku. Protože takové omezení je přípustné pouze na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny), náleží vlastníku služebného pozemku úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou (§ 1030 odst. 1 o. z.).

Způsob stanovení úplaty za zřízení služebnosti cesty však druhá žalovaná nezpochybňuje, ani netvrdí, že by výše úplaty byla neúměrná omezení vlastnického práva k pozemku. Namítá, že úplata je nepřiměřená vzhledem k nákladům, které jí vznikly v důsledku soudního řízení; tím mělo dojít k naplnění § 1032 odst. 1 písm. a) o. z.

Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty.
Jde tu zpravidla o škodu způsobenou samotným zřízením služebnosti cesty, která představuje závadu váznoucí na služebném pozemku (§ 1107 o. z.) a tím snižuje jeho hodnotu. Náklady řízení naproti tomu nepředstavují škodu na nemovité věci (služebném pozemku), neboť hodnota nemovité věci se vznikem povinnosti hradit protistraně náklady řízení nesnižuje. Povinnost hradit protistraně náklady řízení jistě představuje zásah do majetkové sféry žalované 2), nicméně tak je tomu v případě náhrady nákladů jakéhokoli soudního řízení. Samotná skutečnost, že náklady řízení převýší přiznané plnění (v tomto případě hodnotu zřízeného práva), v zásadě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby; zejména za situace, kdy žalobkyně se před započetím sporu pokusila získat přístup od žalované 2) dohodou. Snaží-li se totiž žalovaná 2) tvrdit, že svým chováním nezavdala příčinu k podání žaloby (a proto shledává uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení nespravedlivé), neodpovídá to zjištěnému skutkovému stavu, podle něhož se žalobkyně snažila získat přístup na pozemek dohodou s oběma žalovanými.

Konečně pak dovolací soud neshledal tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011; napadené rozhodnutí je s judikaturou dovolacího soudu v souladu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) po určitou dobu užívání pozemku tolerovala, nemůže být důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty, neboť výprosa neposkytuje žadateli potřebnou právní jistotu spojení s veřejnou cestou, tu zpravidla poskytuje až právo věcné – v tomto případě zřízená služebnost cesty (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

Náhrada nákladů řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 a § 243b o. s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a žalované jsou povinny nahradit jí náklady řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání. Podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), hodnota jednoho úkonu právní služby činí 2 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů pak 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT). Celkem tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 2 800 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalované povinnost uloženou jim tímto rozsudkem, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 10. 12. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu