Rozhodnutí NS

6 Tdo 801/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/17/2019
Spisová značka:6 Tdo 801/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.801.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nutná obrana
Ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky
Dotčené předpisy:§ 146a odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 3381/19
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 801/2019-540
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný M. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 50 To 182/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 65/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 65/2016, byl M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a sbíhající se přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahující omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 T 89/2016-60, jenž nabyl právní moci dne 17. 11. 2016, byl odsouzen podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P. odkázán se svým nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Z. P. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 T 89/2016-60, jenž nabyl právní moci dne 17. 11. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
    2) Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech odvolání, o kterých Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 50 To 182/2018-442, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku [skutkem popsaným ve výroku jeho rozsudku]. Za toto jednání ho odsoudil podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 T 89/2016-60, jenž nabyl právní moci dne 17. 11. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené J. P. a Z. P. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
    I.
    Dovolání a vyjádření k němu


    3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podaném dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v době metání kamenů již útok poškozeného netrval a současně s jeho závěrem, že se jednalo o vybočení z mezí nutné obrany. Zdůraznil, že poškozený vnikl na pozemek u jeho domu po překonání řetězem zajištěných vrátek s cílem jej napadnout a má za to, že se bránil trvajícímu útoku. Současně namítl, že vzhledem ke skutkovým zjištěním o útoku poškozeného v jiné trestní věci vedené týmž soudem, došlo k porušení zásady in dubio pro reo, přičemž poukazuje rovněž na to, že mělo dojít ke spojení obou trestních věcí. V průběhu svého dovolání se „pozastavil“ nad úvahami odvolacího soudu, který se při rozhodování o jeho vině přiklonil v jedné části ke skutkové verzi poškozeného a v další části ke skutkové verzi dovolatele [v této souvislosti poukazuje na, dle jeho mínění, nevěrohodnost poškozeného, který nepravdivě uváděl, že na pozemek obviněného vstoupil po předchozím vyzvání obviněného, a to otevřenou brankou, což bylo vyvráceno]. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu nalézacího a sám rozhodl tak, že se obviněný ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř., podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

    4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Ve stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení mj. uvedl, že z hlediska dovolání považuje za podstatné, že tvrzený ani jiný dovolací důvod nemůže být naplněn pochybeními při dokazování a zejména ne ani samotným porušením zásady in dubio pro reo, že hodnocení výpovědi obviněného a svědků se nejeví rozporné – není patrno, že by nastal extrémní nesoulad mezi těmito výpověďmi a učiněným skutkovým zjištěním a „pak nezbývá než vycházet z popisu skutku tak, jak je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu a jak je rozveden v odůvodnění tohoto rozhodnutí“. Následně však již konstatoval, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v okamžiku vystoupení z bazénku již škodní jednání poškozeného netrvalo. Podotkl, že skutečnému ukončení fyzického útoku na obviněného by odpovídala zranění na zadní části těla poškozeného, nikoli na přední. K tomu rovněž dodal, že po posledním zásahu kamenem poškozený vstal a opět vyběhl v útoku proti obviněnému, a to na oplocené zahradě obviněného. V této souvislosti zdůraznil, že útočník nemůže jednat v sebeobraně. Za podstatné považuje otázku, kdy útok skončil a uvedl, že dle popisu skutku se poškozený „chystal z pozemku odejít“, tedy útok nemůže být považován za ukončený, jestliže se poškozený stále ještě zdržoval na pozemku obviněného (rozh. č. 9/1980 Sb. rozh. tr.). Pakliže dle jeho názoru útok trval, byla proti němu přípustná nutná obrana. Připomenul, že v takovém případě se jedná nikoli o obranu pouhého majetku, ale obranu domovní svobody. Současně uvedl, že i pokud by snad útok netrval, jednalo by se o nutnou obranu putativní. Na základě výše uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
    II.
    Přípustnost dovolání

    5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

    6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

    7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
    č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším
    soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst.
    2 tr. ř.).


    8) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

    III.
    Důvodnost dovolání


    9) Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že trestnost jeho jednání byla vyloučena, neboť jednal v nutné obraně. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. Podle platného znění nutná obrana předpokládá:
        a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem,
        b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
    Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. rozh. č. 77/1952 Sb. rozh. tr.). Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění. Při použití důvodu vylučujícího protiprávnost podle § 29 tr. zákoníku, o nutné obraně, nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany poškozeného velmi pravděpodobně neskončil. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo (srov. R 36/1991, Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414).
      10) Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Zda se jedná o nutnou obranu je nutno odvodit ze dvou výše uvedených podmínek. Musí se jednat o odražení přímo hrozícího či trvajícího útoku a současně užitá obrana nesmí být zjevně zcela nepřiměřená způsobu útoku. Při posouzení přiměřenosti způsobu útoku, jímž je odražen přímo hrozící nebo trvající útok, je nutné vždy pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých k incidentu došlo. Je tedy třeba posoudit celou událost v kontextu a zejména pak na ni nahlížet v její celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část jednání všech zúčastněných osob, která měla za následek újmu na zdraví či majetku. Jakékoli jednání, které je předmětem trestního stíhání, musí být vždy posuzováno s ohledem na veškeré okolnosti případu.
        11) Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění). Nutná obrana je tedy vyloučena, jen byla-li zcela zjevně nepřiměřená. Zákonodárce tímto vyjádřením zmírnil podmínky nutné obrany, a tím usnadnil její výkon (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414). Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i rozh. č. 41/1980 a rozh. č. 18/1982 Sb. rozh. tr.). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě. Nelze opomenout ani to, že zákon připouští možnost, že obránce použije i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, že takto způsobí citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. 7 Tdo 461/2004).

        12) V daném případě se soudy obou nižších stupňů otázkou, zda obviněný jednal v nutné obraně, zabývaly. Na základě zjištěných skutkových okolností bylo prokázáno, že v době, kdy obviněný započal s metáním kamenů, útok poškozeného již netrval ani nehrozil, a tak jednání obviněného nelze podřadit pod ustanovení § 29 tr. zákoníku a posuzovat je jako okolnost vylučující protiprávnost. [Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací (v uvedené části) vyplynulo, že v době, kdy se poškozený chystal z pozemku odejít, obviněný jím nebyl nijak ohrožen a nacházel se od obviněného ve vzdálenosti několika metrů (obviněný sám nejprve uváděl 6 metrů, následně 15-20 metrů, kdy po poškozeném hodil první ze tří kamenů)]. Odvolací soud správně zhojil pochybení soudu nalézacího [v popisu skutku], který ačkoli posoudil jednání poškozeného spočívající v neoprávněném vstupu na pozemek obviněného a následném iniciování fyzického násilí jako zavrženíhodné, nepromítl ho však do skutkové věty výrokové části rozsudku. Dle skutkových závěrů nalézacího, ale i odvolacího soudu však útok poškozeného skončil pádem obou aktéru do vody zahradního bazénku, neboť v okamžiku, kdy oba z bazénku vylezli, poškozený již dále obviněného neohrožoval, naopak se chystal z pozemku odejít. Následně byl poškozený napaden obviněným, když tento po něm ze vzdálenosti několika metrů (viz shora) vrhl kámen o velikosti dlažební kostky a zasáhl poškozeného do levého ramene. Poté, co se poškozený vzpamatoval z otřesu, byl zasažen druhým obdobným kamenem, kterým jej obviněný zasáhl do hlavy nad levé oko. Útok obviněného byl završen třetím hodem kamenem, a to po příchodu manželky poškozeného, kterým poškozeného zasáhl do hlavy pod levé oko. Na straně 9 – 10 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je pak vyloženo, na základě kterých důkazů a okolností má soud danou skutkovou verzi za prokázanou a na základě kterých důkazů uzavřel, že v době vystoupení z bazénku obou aktérů již škodní jednání poškozeného netrvalo [nad rámec uvedeného soudem prvního a druhého stupně, v rámci hodnocení důkazů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že verze obviněného, stejně jako argumentace státního zástupce v jeho vyjádření, kterou zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení důkazů soudy (což sám státní zástupce uvedl, že nelze považovat za relativní námitky), nepůsobí přesvědčivě verze obviněného, když uvádí, že vystoupili z bazénku a poškozený se proti němu postavil čelem a v tu dobu jej začal obviněný vyzývat, aby poškozený opustil jeho pozemek, následně na to uvádí vzdálenost mezi nimi 6, později 20 metrů a házení kamenů po poškozeném, až když se proti němu agresivně rozběhl].

        13) Nejvyšší soud, který správnost uvedených právních závěrů posuzoval z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků, považuje za nutné nejprve zdůraznit, že soudy se dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného a dospěly ke správnému závěru, že se v daném případě nejednalo z jeho strany o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku ani o exces z ní, neboť nebyly splněny její podmínky, když žádné zjištěné a důkazy podložené skutečnosti nesvědčí pro to, že by obviněný musel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a ani nešlo o obranu.

        14) Výsledky provedeného dokazování bylo sice zjištěno, že vlastnímu útoku ze strany obviněného předcházel konflikt mezi poškozeným a obviněným, který byl soudy posouzen jako zavrženíhodné jednání poškozeného ve smyslu ustanovení § 146a odst. 1 tr. zákoníku, avšak v momentě útoku obviněného na poškozeného již poškozený obviněného bezprostředně neohrožoval, a tak v daném případě okolnost, z níž by bylo možné usuzovat na nezbytnost a oprávněnost obranného zakročení obviněného nelze dovodit. Naopak byl to právě obviněný, který po vzniklém, avšak ukončeném konfliktu reagoval frustrovaně a zákeřně a spáchal popsaný čin vyznačující se útokem vůči poškozenému, potažmo následně i vůči manželce poškozeného, vedený snahou vypudit oba z pozemku. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo možné uvedené jednání obviněného považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Je rozhodné, že beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací [srov. z rozboru a zhodnocení výsledků prověrky rozhodování některých okresních soudů o trestných činech ublížení na zdraví podle § 221 a § 222 tr. zák. ve II. pololetí 1964, projednaného a schváleného plénem Nejvyššího soudu dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1340/2018 ze dne 21. 11. 2018). Pokud jde o odkaz státního zástupce na rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr., pak považuje Nejvyšší soud za podstatné zdůraznit, že tento odkaz je zcela nepřípadný s ohledem na zcela zásadní rozdílnost zjištěných skutkových okolností v předmětné trestní věci a věci řešené v rozhodnutí č. 9/1980 Sb., kdy se státní zástupce spokojil s pouhým konstatováním právní věty, aniž by bral v úvahu odlišnosti skutkových závěrů ve zmíněných trestních věcech.

        15) Protože v jednání obviněného nebyly zjištěny okolnosti, které by naplnily rozvedené obecné vymezení nutné obrany nebo excesu z ní, Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů soudů obou stupňů, jestliže v činu, jímž byl uznán vinným, neshledaly ani podmínky nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, ani excesu z této obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného shledal, že právní závěry učiněné soudy nižších stupňů netrpí obviněným tvrzenými vytýkanými vadami, neboť z nich je zřejmé, že obviněný, frustrován bezprostředně předcházejícím jednáním poškozeného, stejně tak dlouhodobě neuspokojivými sousedskými vztahy, opakovaně úmyslně napadl zbraní – kameny poškozeného, čímž mu přivodil ve výroku o vině popsaná zranění. Naplnil tudíž skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku.

        16) Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve vztahu k výroku o vině zjevně neopodstatněné a ohledně výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod. Lze shrnout, že dovoláním napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozsudek netrpí vytýkanými vadami, a protože tento závěr mohl dovolací soud učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

        P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
        přípustný (§ 265n tr. ř.).

        V Brně dne 17. 7. 2019

        JUDr. Jan Engelmann

        předseda senátu