Rozhodnutí NS

30 Cdo 5252/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:30 Cdo 5252/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5252.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Konkurs
Přípustnost dovolání
Vady podání
Žaloba
Dotčené předpisy:§ 201 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5252/2016-286


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. H., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce a) RASTRA AG-CZ, a. s., v konkursu, IČO 25288041, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, a b) J. S., nar. XY, bytem v XY, o zaplacení 653 479 659 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 53/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 25 Co 84/2016-159, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 2. 2016, č. j. 25 C 53/2014-62, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 25 Co 84/2016-159, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 25 C 53/2014-62, odmítl žalobu podanou dne 1. 7. 2014 (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků a vedlejších účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 26. 7. 2016, č. j. 25 Co 84/2016-159, výrokem I rozhodl, že soudce soudu prvního stupně JUDr. Pavel Freibert není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Výrokem II usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal výše uvedené částky z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout jakožto akcionáři nynější vedlejší účastnice a) „v důsledku korupce orgánů strany žalované“ v konkurzním řízení Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 46 K 4/2000 ve věci vedlejší účastnice a), coby úpadkyně v původním řízení, a v nezákonném trestním stíhání zástupců a společníků vedlejší účastnice a), coby úpadkyně, jakož i prokuristů Prefa Pardubice, a. s., a zástupců většinových konkursních věřitelů. Podle žalobních tvrzení měl Finanční úřad v Pardubicích jakožto státní orgán „postupovat řádně“, tedy umožnit a z moci úřední vynutit řádné vedení účetnictví správcem konkursní podstaty vedlejší účastnice a), coby úpadkyně, a chránit vlastnická práva této úpadkyně, konkurzních věřitelů i společníků.

Odvolací soud uvedl, že podání žalobce je obsáhlé, avšak nemá základní náležitosti vedoucí k tomu, aby byla žaloba projednatelná. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce v žalobě popisuje, stejně jako v odvolání, celou řadu postupů soudů či správce konkursní podstaty, všechny zúčastněné soudce zařazuje do tzv. „justiční mafie“, obviňuje je z korupce a spáchání řady trestných činů. Podání žalobce, doplnění, ani podané odvolání však neobsahují běžné vylíčení skutkového stavu spočívající v tom, aby popsal konkrétní nesprávný úřední postup ve věci. Žalobce neuvedl ani nespecifikoval (včetně výše) škodu, jejíhož zaplacení se domáhá. Konkrétně nepopsal, čím mu škoda vznikla a ani neodkázal na příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobce ve smyslu § 43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzval k odstranění vad žaloby a poučil ho, jak mají být tyto vady odstraněny. Jestliže žalobce nereagoval (pouze vyjádřil nesouhlas s procesním postupem soudu), soud prvního stupně jeho podání správně odmítl.

Žalobce podal dovolání výslovně jak proti výroku II usnesení odvolacího soudu, tak i proti všem výrokům usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání žalobce uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. od toho, že zneužitím:

„ – podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb., zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný,

– skutečnosti, že je aplikace sankce dle § 43 odst. 2 o. s. ř. dovolacím soudem rozhodována rozdílně,

      – soudci, kteří nezákonně ignorují námitku své podjatosti, inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, věc nesprávně právně posoudili k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen ‚Trestné činy praní výnosů zločinu‘.“ Dovolání pak žalobce blíže odůvodňuje.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo usnesení soudu prvního stupně, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 178/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 402/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2025/2017; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Co se týká dovolání směřujícímu proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výše citované odstavce dovolání nepředstavují formulaci právní otázky. Námitky žalobce obsažené dále v dovolání (jež čítá dohromady 210 stran textu a seznam příloh) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soudní soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie. Podání je psáno způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též nižších článků soudní soustavy, z nichž žalobce vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, vlastní tvrzení a dedukce. Námitky žalobce jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci (viz níže).

Pouze zlomek obsahu dovolání se dotýká podstaty věci, tedy otázky, zda je žaloba vadná ve smyslu § 43 o. s. ř. Žalobce v uvedených souvislostech cituje úryvky judikatury Nejvyššího soudu (strana 61 a násl. dovolání), konkrétně usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudek ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudek ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012.

Rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenou judikaturou rozporné není. V prvé řadě na nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002. Jakékoliv tvrzení nemohlo být prověřováno nad rámec projednací zásady, což logicky plyne již ze skutečnosti, že žaloba nebyla pro svou neurčitost vůbec shledána k projednání způsobilou. Pro věc přiléhavou judikaturu stejně tak nepředstavuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, dle kterého: „Lze-li přesnou specifikaci věcí, za něž žalobce požaduje náhradu škody, jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž žalobce v žalobě odkazuje (např. ze znaleckého posudku, jehož se dovolává), pak nejde o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování v řízení.“ Žalobce v projednávané věci k žalobě přiložil desítky příloh čítajících několik set stran textu, přičemž ze žaloby není možné vůbec dovodit, že by rozhodující skutečnost (konkrétně skutek, jež má být předmětem řízení) mohl či měl být rozpoznatelný z těchto příloh. Žalobce ani ve své reakci na usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 C 53/2014-43, soudu nesdělil, jaké rozhodné skutečnosti mají plynout z které přílohy žaloby. V nyní projednávané věci tedy žalobce neučinil ničeho, aby jednoznačně vylíčil rozhodující skutečnosti pomocí odkazu na vedlejší dokument. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že ani v dovolání žalobce nenaznačil, jaký skutek měl být předmětem řízení, natož aby vysvětlil, z jakých příloh mohl být tento skutek rozpoznatelný. Jelikož soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 29. 4. 2015, č. j. 25 C 53/2014-43, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž žalobce též poučil o důsledcích neodstranění vad, nedošlo k odklonu od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005. Jak bylo uvedeno výše, z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že soudy žalobu nepovažovaly za určitou, neboť nebyly schopny dovodit, jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení. V této věci se tedy nejedná o situaci, kdy by žalobce nevyhověl požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od zbylé judikatury, jež byla výše vyjmenována.

Lichá je námitka žalobce, že by soudy učinily souhrnné zjištění. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud posuzuje na základě žaloby samotné, tj. bez jakéhokoliv provádění důkazů. Mínil-li žalobce uvedenou námitkou, že jsou závěry soudu nepřezkoumatelné, nelze s ním souhlasit. Jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1996/16, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje vady žaloby v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá v odůvodnění uvedené charakteristice, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný.

K výše uvedenému srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 345/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3383/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4573/2017, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5259/2017.

Na dalších žalobcem vymezených otázkách (např. že odvolací soud odmítl zákonnou reakci na to, že žalobce v odvolání vznesl i námitku podjatosti soudců Městského soudu v Praze, a to JUDr. Kapitánové a JUDr. Škultétyové, když nezákonnost takového jednání vyplývá z § 14 a 15b o. s. ř., že je zde nevyhnutelný respekt k právu žalobců na sporné řízení a ukončení ignorace a popírání ustanovení § 2 a 26 zákona č. 82/1998 Sb. a § 420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., atd.) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý (primární) důvod odmítnutí žaloby, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl a který se žalobci nepodařilo zpochybnit (tedy že je žaloba vadná), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 677/18).

Žalobce (na str. 28 a násl. dovolání) uplatňuje „výhradu vyloučení některých soudců Nejvyššího soudu“ dále vyjmenovaných (jde o 25 soudců občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). O této námitce rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 32 Nd 442/2016, a to tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon, Mgr. Vít Bičák a JUDr. František Ištvánek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5252/2016 (výrok I), a že ve zbývajícím rozsahu se k námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu jako k nepřípustné nepřihlíží (výrok II).

Přípustnost dovolání nemohou založit ani namítané vady řízení, neboť podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Pavel Simon
předseda senátu