Rozhodnutí NS

22 Cdo 3331/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3331/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3331.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Neplatnost právního úkonu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 38 odst. 2 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3331/2018-700


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, proti žalovanému B. M. K., zastoupenému JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 3 C 90/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2018, č. j. 21 Co 304/2017-658,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2018, č. j. 21 Co 304/2017-658, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 3 C 90/2012-511, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit kamenickou dílnu, která tvoří příslušenství domu na stavební parcele v katastrálním území L., a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Hradci Králové („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 21 Co 304/2017-658, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolací soud není oprávněn sám vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá závěr, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K těmto otázkám viz podrobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16.

V dané věci dovolatel přípustnost dovolání nijak nevymezil; pouhá citace § 237 o. s. ř. nestačí. Odvolává-li se pod bodem IV. dovolání na „zásadní význam“ nastíněných otázek, je třeba připomenout, že přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 není od 1. 1. 2013 na tomto kritériu postavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013), a ani tvrzení dovolatele o procesních pochybeních daného řízení.

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z jeho obsahu; podstatou dovolací argumentace je polemika s hodnocením důkazů soudy. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Již z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká: Dovolatel považuje dovolání za přípustné pro řešení otázky, zda pro posouzení platnosti právního úkonu osoby učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. je stanoveno hledisko „podstatného snížení“ (zřejmě má na mysli snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností osoby). K tomu lze jen uvést, že jde o otázku Nejvyšším soudem vyřešenou – již odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na rozsudek ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5196/2016, ve kterém se uvádí: „Pro posouzení neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák. postačí, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, a tudíž nemusejí být zcela vymizelé“. Z tohoto rozhodnutí též vyplývá v soudní praxi zcela samozřejmá skutečnost, že absolutní neplatnost právního úkonu – ať již z jakéhokoliv důvodu – lze zjistit a konstatovat až v soudním řízení, a to se všemi důsledky z takové neplatnosti plynoucími. Pokud dovolatel zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, pak přehlíží, že jde o rozhodnutí z roku 2012. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybňovat skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudů v nalézacím řízení, ke kterému soud prvního stupně dospěl na základě před ním provedeného dokazování. Pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu by mohlo být za určitých okolností vadou řízení; nicméně k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu