Rozhodnutí NS

30 Cdo 1776/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:30 Cdo 1776/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1776.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Žaloba
Dotčené předpisy:§ 243e odst. 1 o. s. ř.
§ 243e odst. 2 o. s. ř.
§ 43 o. s. ř.
§ 79 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1776/2018-176


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce P. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 49/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 69 Co 302/2017 - 110, t a k t o:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 69 Co 302/2017 - 110, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2017, č. j. 43 C 49/2017 – 82, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. V záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 5. 2017, č. j. 43 C 49/2017 – 82, kterým bylo odmítnuto podání žalobce ze dne 5. 4. 2017.

2. Soud prvního stupně shledal, že první podání žalobce ze dne 5. 4. 2017 nesplňuje náležitosti dle § 43 a 79 o. s. ř. a usnesením ze dne 18. 4. 2017, č. j. 43 C 49/2017 - 53, žalobce vyzval k doplnění žaloby, stanovil přiměřenou lhůtu a žalobce poučil, že pokud své podání řádně nedoplní, v řízení nebude možné pro nedostatky podání pokračovat a soud jej odmítne.

3. Ani po doplnění žaloby datovaném 13. 5. 2017 nebyla dle názoru soudu prvního stupně žaloba projednatelná, neboť žalobce nevylíčil rozhodující skutečnosti natolik úplně, určitě a srozumitelně, aby bylo možno bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, aby mohl soud zkoumat, zda nenastala překážka věci zahájené či rozsouzené. Žaloba měla dle posouzení nalézacího soudu takové vady, že bylo možno v řízení pokračovat, a žalobu pro nesrozumitelnost odmítl.

4. Soud druhého stupně k odvolání žalobce přezkoumal napadené usnesení a došel k závěru, že odvolání není důvodné. V první řadě se vypořádal s námitkou podjatosti soudce nalézacího soudu, která byla shledána s odkazem na § 14 odst. 4 o. s. ř. nedůvodnou, neboť žalobce podjatost soudce spatřoval v procesním postupu soudce. Následně konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je správné, jelikož podání žalobce spolu s doplněním po výzvě soudu jsou sice obsáhlá, ale nelze je pro zmatenost a neurčitost vylíčení skutkového stavu, který má být podkladem pro žalobcem uplatňovaný nárok, věcně projednat. Zejména „ze skutkových tvrzení žalobce nelze dovodit, zda nárok na odškodnění uplatňuje na základě nezákonného rozhodnutí nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, když ani jeden z těchto důvodů řádně nespecifikoval.“


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Žalobce překládá argumentaci k podpoře svého názoru, že se odvolací soud odchýlil od judikatury týkající se posouzení nepřiměřené délky řízení (např. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). Dále dovozuje přípustnost dovolání s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a tvrdí, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce nestrannosti soudce (např. nález ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1811/14) a tvrdí, že „je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (pozn. soudců) a proto jsou soudci vyloučení, protože nesprávně neposoudili nestrannost samosoudce soudu prvního stupně.“

7. Žalobce dále tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce posouzení srozumitelnosti a určitosti žaloby a poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15. Dovozuje, že jeho podání bylo dostatečně určité, neboť žaloba, její smysl a podstata by měly být posuzovány jako celek, přičemž posuzovat soulad žaloby s hmotným právem ještě před tím, než bude nárok věcně projednán, soudu nepřísluší.

8. Žalobce proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním i usnesení soudu prvního stupně zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Žalobce v obsáhlém dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která se týká posouzení nemajetkové újmy, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s tvrzeným nepřiměřeně dlouhým řízením o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tato argumentace však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud, ani soud prvního stupně, touto otázkou vůbec nezabývaly, neboť předmětem jejich právního posouzení byla projednatelnost žaloby (její ne/srozumitelnost a ne/určitost) jako takové, aniž by bylo jakkoli řešeno meritum věci. Na této otázce proto napadené rozhodnutí nezávisí (§ 237 o. s. ř.). Žalobcem předložené otázky teprve budou předmětem dalšího řízení.

15. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


IV. Důvodnost dovolání


16. Dovolání je důvodné.

17. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Pokud žalobce tvrdí, že v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce, napadá pouze procesní úkony soudce v řízení, což ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. nezakládá podjatost soudce, tedy není důvodem k vyloučení soudce. Nad to Nejvyšší soud poznamenává, že pokud žalobce hodlal tvrdit vyloučení soudců odvolacího soudu, byla tato námitka uplatněna opožděně (§ 15a odst. 2 o. s. ř.) a opět je jejím obsahem napadání procesního postupu soudců v řízení (§ 14 odst. 4 o. s. ř.)

18. Obsahové náležitosti návrhu vymezuje § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

19. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).

20. Jak Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.

21. Odvolací soud uvedl, že „ze skutkových tvrzení nelze dovodit, zda nárok na odškodnění uplatňuje (pozn. žalobce) na základě nezákonného rozhodnutí nebo z důvodu nesprávného úředního postupu, když ani jeden z těchto skutků řádně nespecifikuje. Vyjasnění toto otázky je základem pro projednání a rozhodnutí žalobcem uplatněného nároku, neboť jasné a srozumitelné vylíčení rozhodných skutkových tvrzení vymezuje, jaké důkazy bude třeba v řízení provést, aby bylo možné posoudit, zda je požadavek žalobce důvodný či nikoli.“ Následně uzavřel, že ani po doplnění podání nelze tento pro jeho zmatenost a neurčitost vylíčení skutkového stavu věcně projednat.

22. Z obsahu žaloby lze však přes její obsáhlost a jistou neobratnost vyplývá, že předmětem tohoto řízení je posouzení délky řízení vedeného před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 177/98, které bylo zahájeno v srpnu 1998 a k datu podání dovolání (i rozhodnutí o něm) nebylo ukončeno (strana 11 žaloby). Na stranách 14 a 15 je pak vymezena majetková škoda a následně na stranách 16 a 17 pak žalobce s odkazem na shora citované Stanovisko Nejvyššího soudu vyčísluje žádané zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Byť je žaloba protkána citacemi judikatury, právních předpisů a odkazy na nejrůznější řízení a dokumenty, což ji činí značně nepřehlednou, uvedené skutečnosti jsou dostačující pro jednoznačnou identifikaci posuzovaného skutku tak, aby bylo možno zkoumat podmínky řízení (zejména § 159a odst. 4 a 83 odst. 1 o. s. ř.).

23. Z hlediska projednatelnosti žaloby není podstatné, jestliže soud v žalobě neshledá skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Sama tato skutečnost k odmítnutí žaloby nepostačuje, není-li možná záměna s jiným skutkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014). Z žalobních tvrzení přitom bez dalšího nevyplývá, že by taková záměna byla možná.

24. Z uvedeného tak vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


V. Závěr

25. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení naplnění podmínek pro odmítnutí žaloby nesprávné a tato nesprávnost se projevuje rovněž v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. V rámci projednání věci soud prvního stupně posoudí, zda na základě dosavadních žalobních tvrzení je možno o žalobě rozhodnout, případně žalobce vyzve k jejich doplnění postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř.

27. Odvolací soud i soud prvního stupně jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. 4. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu