Rozhodnutí NS

28 Cdo 4650/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 4650/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4650.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4650/2018-347


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) P. K., nar. XY, bytem XY, b) E. H., nar. XY, bytem XY, a c) J. H., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 59/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2018, č. j. 58 Co 240/2018-310, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 623 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2018, č. j. 35 C 59/2017-237, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 35 C 59/2017-249, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalovaného směřující k uzavření smlouvy o převodu specifikovaných pozemků v katastrálních územích Zbraslav a Suchdol na žalobce a rozhodl o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Dovolatel předestřel otázku, zda žalobci projevili dostatek aktivní snahy o uspokojení svých restitučních nároků cestou účasti na veřejných nabídkách, jakož i otázku, zda postup dovolatele vůči žalobcům byl liknavý a svévolný, vytýkaje přitom, že se odvolací soud důsledně nezabýval tím, zda žalobci splnili povinnost tvrzení a povinnost důkazní ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Měl za to, že se odvolací soud při řešení daných otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazoval přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015, či ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016) i soudu Ústavního (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1835/2008, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 215/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2770/2010), dle níž je třeba mít uspokojení nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky za výjimečné, je-li v konkrétním případě postup pozemkového úřadu kvalifikován jako liknavý či svévolný (což ovšem nelze dovodit pouze na základě doby, po kterou nebyl nárok oprávněných osob vypořádán) a nemůže-li se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup (účast ve veřejných nabídkách, trvalá a aktivní součinnost při uspokojení nároku) dlouhodobě domoci svých práv. Dovozoval, že žalobci neprokázali liknavý či svévolný postup dovolatele ani svůj aktivní přístup k uspokojování restitučních nároků. Vytýkal dále, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přezkoumatelným způsobem nezabýval jeho konkrétními tvrzeními a navrženými důkazy (žádosti žalobců směřující do veřejných nabídek, přehled úspěšnosti těchto žádostí a tabulky s veřejnými nabídkami pozemků).

Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně, aby je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatele (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatele (jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci neprokázali své aktivní úsilí o uspokojení restitučních nároků ani tvrzení o liknavém či svévolném postupu dovolatele) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavosti dovolatele při uspokojování restitučních nároků žalobců nadto není v posuzovaném případě nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž i přes aktivní přístup žalobců (žalobci, resp. jejich právní předchůdci, uplatnili svůj nárok již v roce 1992, pravomocně o něm bylo rozhodnuto až v roce 2003 a správně oceněn byl teprve v roce 2016; žalobci se přitom opakovaně účastnili veřejných nabídek - žalobce a/ již v roce 2007, k dalším účastem pak došlo v letech 2014 a 2015) do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části jejich restitučních nároků, následkem čehož se dovolatel ocitl v mnohaletém prodlení (k důsledkům lpění dovolatele na nesprávném ocenění restitučního nároku přitom srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatele (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jejich žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků.

Dovolatelem odkazovaná judikatura pak obsahuje obecné teze o hodnocení liknavosti a svévolnosti postupu žalovaného, přístupu oprávněných osob, jakož i o výjimečnosti postupu, kdy se oprávněné osobě převádí konkrétní pozemek mimo veřejnou nabídku. Byly-li některé citované případy rozhodnuty ve prospěch žalovaného, šlo vždy o situaci, kdy soud z individuálních skutkových okolností nedovodil jeho liknavý či svévolný postup anebo naopak dovodil pasivní přístup oprávněných osob či jejich zřejmý úmysl od počátku se domoci vydání konkrétních pozemků. O takový případ ovšem v nyní řešené věci, jak vyplývá z výše uvedeného, nejde, pročež závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemohly dovolateli prospět.

Vytýká-li dovolatel, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jím předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobců a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatele) a označenými důkazy, nutno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání rovněž usuzovat nelze. Napadené rozhodnutí ostatně přes výtky dovolatele nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody (včetně skutkových závěrů čerpaných z dovolatelem předložených přehledů veřejných nabídek pozemků), pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nadto nasvědčuje tomu, že jím poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jeho práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).

Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelem předestřené právní otázky, na jejichž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, od jejíchž závěrů není důvodu se jakkoliv odchylovat (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobců patří odměna advokáta ve výši 6 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 7 623 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. 3. 2019


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu