Rozhodnutí NS

33 Cdo 1730/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/28/2019
Spisová značka:33 Cdo 1730/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1730.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1730/2017-142


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Areál Karnola, s. r. o. se sídlem v Brušperku, Dráhy č.ev. 9, identifikační číslo 26846454, zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému K. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 150/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2016, č. j. 8 Co 310/2016-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč k rukám JUDr. Václava Stříbrného, advokáta.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 2. 2016, č. j. 16 C 150/2015-72, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za nesplnění závazku vyplývajícího ze smlouvy uzavřené účastníky 29. 9. 2014 provést stavebně technické oddělení odbourané budovy.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 8 Co 310/2016-117, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Neuvěřil svědkovi J. D., prokuristovi a současně zaměstnanci žalobkyně, že uplatnil na schůzce na místě samém požadavek, aby po odbourání části budovy byla stěna zapravená, hladká, opatřená fasádou s omítkou, a že žalovaný nedeklaroval vědomost o nedokončenosti stavebních prací na jednání, které se mělo odehrát v únoru 2015. Těžiště právního posouzení věci tak spočívá v posouzení, co si (co do předmětu plnění) účastníci dohodli v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 29. 9. 2014 ujednáním, že žalovaný „provede stavebně technické oddělení budovy (tj. zazdění a zaomítání stávajících otvorů),“ aby bylo možno dovodit, zda tento závazek utvrzený smluvní pokutou žalovaný porušil, a je tak povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovanému nebylo známo, že žalobkyně chápala uvedené ujednání tak, že se tím míní nikoli pouhé zazdění a zaomítání otvorů vzniklých po odbourání části nemovitosti žalobkyně, nýbrž i např. navázání střechy, zapravení a zakončení stropních konstrukcí. Při výkladu právního jednání lze úmysl žalobkyně zjistit pouze z průvodních okolností, přičemž ze skutkových zjištění plyne, že žalobkyně při vyjednávání o obsahu smlouvy žalovanému nesdělila požadavek na tzv. začištění a zapravení stěny, tzn., že žalovaný tento požadavek neznal. Výslovné omezení stavebně-technického oddělení budovy na pouhé zazdění a zaomítání zazděných otvorů, bez demolice části budovy, podle odvolacího soudu vytváří v kontextu skutkového děje souzené věci nepřeklenutelný rozpor, nadále umocněný nejednoznačným vymezením povrchového zakrytí (zaomítání). Původcem sporného smluvního ujednání byla žalobkyně, a proto nevýhody plynoucí z citovaného smluvního ujednání nutno přičítat k její tíži, neboť je podstatné, která ze smluvních stran si vymínila, aby se „nejednoznačně“ formulované znění stalo součástí smlouvy. Protože rozsah prací provedený žalovaným odpovídá tomu, co bylo dohodnuto v dodatku č. 1 kupní smlouvy, nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty žalovaným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se jednak odchýlil ustálené rozhodovací praxe a jednak jeho rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za dosud nevyřešenou má otázku výkladu právního jednání contra proferentem podle § 557 občanského zákoníku, dále otázku výkladu písemného ujednání, na němž se postupně podílely obě smluvní strany, a otázku, zda část právního jednání může být vykládána ve prospěch jedné smluvní strany a další část právního jednání ve prospěch strany druhé.

Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.

Ačkoli dovolatelka ohlašuje, že její dovolání je přípustné, neboť spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žádnou takovou právní otázku, o kterou by se mělo jednat, nevymezila a nelze ji dovodit ani z celého obsahu dovolání.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou konkrétní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

Formulace, že „judikaturou dosud nebyla řešena otázka výkladu právního jednání zejména s přihlédnutím k otázce interpretace contra proferentem ve smyslu § 557 občanského zákoníku, je-li vůle smluvní strany projevena jazykovými prostředky v jednání dříve nepoužitými. Související otázkou je pak výklad písemného ujednání, na jehož konečném znění se postupně podílely obě smluvní strany. Judikaturou neřešenou otázkou také zůstává, zda část právního jednání může být vykládána ve prospěch jedné smluvní strany a další část právního jednání ve prospěch strany druhé“, dikci ustanovení § 237 o. s. ř. nevyhovuje.

Odhlédnuto od toho, že takto označené právní otázky jsou obecné a nejsou vztaženy ke konkrétním řešeným právním otázkám v rozhodnutí odvolacího soudu, je nutno zdůraznit, že dovolací námitky jsou pouhou polemikou s důkazně hodnotícím procesem soudu; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000 (dále jen „Sbírka“), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (dnes § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „o. z.“), jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nedoplnil dokazování navrženým způsobem a nevypořádal se s odlišnými závěry znaleckých posudků, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na osudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 28. 3. 2019


JUDr. Václav Duda
předseda senátu