Rozhodnutí NS

8 Tdo 328/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/03/2019
Spisová značka:8 Tdo 328/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.328.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zanedbání povinné výživy
Dotčené předpisy:§ 196 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 328/2019-184


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 4 To 214/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 189/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 T 189/2017, uznal obviněného J. K. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků a současně vyslovil nad obviněným dohled; podle § 85 odst. 1 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu uložil také povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil dlužné výživné.

2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 4 To 214/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného vinným, že

v době od 1. 11. 2016 do 10. 11. 2017, vyjma částky 1 000 Kč, kterou uhradil dne 16. 11. 2016, aniž by mu v tom bránily závažné okolnosti spočívající v jeho majetkových poměrech či zdravotním omezení, v místě svého bydliště ani jinde úmyslně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, přičemž jeho vyživovací povinnost k ní byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Mostě č. j. 21 Nc 1198/2010-103 ze dne 16. 2. 2011 ve výši 1 500Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky S. L., nar. XY, a na výživném tak dluží k jejím rukám částku ve výši 17 000 Kč.

3. Takto popsané (a proti původnímu rozsudku nalézacího soudu poněkud upřesněné) jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval (shodně se soudem stupně prvního) jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 84, § 81 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků a současně vyslovil nad obviněným dohled; podle § 85 odst. 1 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku mu uložil rovněž povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil dlužné výživné.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Filípka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
      5. Dovolatel v úvodu svého podání poznamenal, že se soud dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a skutková zjištění jsou tak neúplná. Svou vinu od počátku řízení zcela popíral a důkazy o své nevině příslušným orgánům v plném rozsahu předložil. Soud však k žádným těmto důkazům nepřihlédl nebo je provedl vadně či vůbec. Obviněný předložil originál příjmového dokladu vystavený S. L., která svým vlastnoručním podpisem potvrdila, že od něj převzala hotovost ve výši 17 000 Kč. Prakticky tak poskytl jediný možný důkaz o předání této finanční částky. Přitom k předání hotovosti mezi ním a jmenovanou svědkyní vždy docházelo stejným způsobem, a to buď oproti vystavenému příjmovému dokladu či složenkou. Následně svědek O. V. potvrdil, že obviněnému za tímto účelem poskytl finanční hotovost ve výši 17 000 Kč. Proto je názoru, že jeho trestní odpovědnost za přečin zanedbání povinné výživy předáním peněz oproti příjmovému dokladu zanikla.

      6. Podle obviněného však soud tyto základní důkazy svědčící v jeho prospěch ignoroval a dal za pravdu ničím nepodložené výpovědi svědkyně S. L., která si v mnoha směrech protiřečí, nemá logický základ a plně se rozchází i s výpovědí svědka J. K. Za podivný označil i způsob oznámení údajného trestného činu, když tak jmenovaná svědkyně učinila své známé policistce S. A., která jí poradila, jak má v dané věci postupovat a následně pak i tuto trestní věc sama vyšetřovala. Obviněný považoval za nešťastný i způsob provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Soud opatřením přibral znalce a zadal mu, aby se po dobu 3 minut podíval na předmětný příjmový doklad a nadiktoval znalecký posudek do protokolu. Z pochopitelných důvodů jej znalec nemohl podrobit řádnému zkoumání, a výsledek jeho posudku tak byl nulový. Proto navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku, čemuž ale odvolací soud nevyhověl.

      7. Ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 4 To 214/2018, popřípadě i vadné řízení mu předcházející, a následně aby podle § 265m tr. ř. rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.

      8. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že žádná z uplatněných dovolacích námitek není podřaditelná podle dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřuje proti hodnocení provedených důkazů a skutkovému závěru soudu prvního stupně, že obviněný dlužné výživné na své nezletilé dítě neuhradil. Z odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku přitom nelze dovodit, že by dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním po selektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů; současně mu nelze vytýkat, že by se náležitě nevypořádal s obhajobou obviněného, podle které dlužné výživné uhradil. S touto argumentací obviněného se pak řádně vypořádal v řízení o odvolání i Krajský soud v Ústí nad Labem. Státní zástupkyně konstatovala, že úvahy soudů se ubíraly v souladu se zásadami formální logiky tak, jak je definovaná ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., pokud vyhodnotily, že při rekonstrukci skutkových zjištění je třeba vycházet z výpovědi svědkyně S. L., která není jediným osamoceným usvědčujícím důkazem, neboť je podpořena řadou důkazů nepřímých, a to výpovědí svědků J. K., S. A., ale i matky obviněného a babičky nezletilé L. K., která den následující po činu poslala nezletilé k rukám její matky částku 10 000 Kč.

      9. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., tj. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
        10. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 19. 3. 2019). Jeho případnou repliku do dne svého rozhodnutí neobdržel.

        11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

        12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

        13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

        14. Z právě uvedeného je zřejmé, že konkrétní uplatněné námitky nemohou zvolený dovolací důvod naplnit, jelikož primárně směřují do hodnocení důkazů provedených v hlavním líčení a jejich prvořadým cílem je snaha dovolatele o změnu skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně a potvrzených soudem stupně druhého. Obviněný ve svém podání v podstatě nastiňuje vlastní verzi skutkového děje, a to že částku 17 000 Kč matce své nezletilé dcery uhradil, a teprve na tomto základě (tj. sekundárně) požaduje i jiné (pro něj příznivější) právní posouzení skutku, tedy že jeho jednání není trestným činem. Takto pojatá argumentace, jak bylo uvedeno shora, nespadá do zákonného rámce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Vzhledem k omezenému rozsahu dovolacího přezkumu vázaného právě na naplnění některého z dovolacích důvodů není zákonnou povinností Nejvyššího soudu věcně posuzovat námitky, které se vymezení § 265b tr. ř. vymykají.

        15. Pouze na okraj lze doplnit, že zásah do zjištěného skutkového stavu sice lze i v dovolacím řízení zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

        16. Podmínkou pro takový postup je rovněž uplatnění takové námitky v podaném dovolání. To ovšem obviněný neučinil a omezil se pouze na zpochybňování skutkového závěru soudů nižších instancí o nezaplacení dlužné částky na výživném, popřípadě rozporoval procesní postup orgánů činných v trestním řízení. K tomu postačuje pouze ve stručnosti konstatovat, že Nejvyšší soud žádné procesní pochybení, které by jakkoliv zasáhlo do práva obviněného na spravedlivý proces, neshledal. Učiněná skutková zjištění logicky vyplývají z důkazů, které byly v řízení provedeny i hodnoceny ústavně konformním způsobem. Soudy správně vycházely ze svědecké výpovědi matky nezletilé, která je podporována dalšími nepřímými důkazy. Odvolací soud se uspokojivě vypořádal i s výhradami obhajoby k provedení znaleckého posudku (jenž navíc v této věci nebyl a ani nemohl být nikterak zásadním důkazem), stejně jako s tvrzením obviněného, že věc měla vyšetřovat policistka S. A., údajná známá svědkyně S. L. V takovém případě Nejvyšší soud není nikterak oprávněn do ustáleného skutkového stavu zasahovat a námitky tohoto druhu posuzovat po věcné stránce, a proto považuje za dostačující na příslušné pasáže odůvodnění obou napadených rozhodnutí pouze odkázat s dovětkem, že s úvahami obou nižších soudů se plně ztotožnil (srov. str. 6 – 7 rozsudku soudu nalézacího a str. 2 – 4 rozsudku soudu odvolacího).

        17. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

        P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                          V Brně dne 3. 4. 2019

              JUDr. Jan Bláha
        předseda senátu