Rozhodnutí NS

29 Odo 1237/2005

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/13/2007
Spisová značka:29 Odo 1237/2005
ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1237.2005.1
Typ rozhodnutí:Usnesení
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1195/07
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

29 Odo 1237/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem proti odpůrkyni H. G a. s., zastoupené JUDr. F. G., advokátem vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 42/2002, o zmocnění akcionáře ke svolání valné hromady, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 8 Cmo 112/2004 - 118, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náklady dovolacího řízení ve výši 5.075,- Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2003, č. j. 37 Cm 42/2002 - 67, kterým tento soud zamítl návrh ze dne 29. dubna 2002, aby zmocnil navrhovatele ke svolání mimořádné valné hromady společnosti H. G. a. s., se sídlem v R., - dále jen „společnost“ - (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že navrhovatel není aktivně legitimován k podání návrhu. Dne 18. července 2001 sice uzavřeli A.-P., spol. s r. o. jako prodávající a navrhovatel jako kupující ústní smlouvu o prodeji akcií společnosti (dále jen „smlouva“) za cenu 7 milionů Kč a navrhovatel akcie převzal, nepodařilo se však prokázat, že uhradil jejich kupní cenu. Převodce proto platně od smlouvy odstoupil.

Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v situaci, kdy je prokázáno, že dne 18. července 2001 došlo k uzavření ústní kupní smlouvy o prodeji akcií společnosti a k předání akcií a že lhůta k zaplacení kupní ceny byla třicet dnů, připadl poslední den lhůty na 17. srpna 2001 a A.-P., spol. s r. o. proto mohla bez zbytečného odkladu poté, co se dověděla, že navrhovatel kupní cenu nezaplatil, odstoupit od smlouvy pro prodlení navrhovatele. A.-P., spol. s r. o. však tak učinila až dopisem ze dne 4. června 2002, což je více než tři čtvrtě roku poté, co se navrhovatel dostal do prodlení se zaplacením kupní ceny. Dle odvolacího soudu toto odstoupení nelze posoudit jako odstoupení bez zbytečného odkladu, v jehož důsledku by navrhovatel přestal být akcionářem odpůrkyně.

Jinou situaci odvolací soud shledal ohledně odstoupení ze dne 1. června 2003, kterému předcházela písemná výzva ke splnění povinnosti k zaplacení kupní ceny 7 milionů Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by v dodatečně stanovené lhůtě do konce měsíce května 2003 navrhovatel kupní cenu 7 milionů Kč za akcie zaplatil. Odstoupení od smlouvy datované 1. června 2003 bylo navrhovateli doručeno, což je prokázáno tím, že navrhovatel sám dopis obsahující odstoupení od smlouvy předložil.

Odvolací soud dále – poukazuje na ustanovení § 345 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) – dovodil, že doručením odstoupení po předchozím stanovení lhůty došlo k platnému odstoupení od smlouvy a navrhovatel přestal být „oprávněným držitelem“ akcií a ztratil aktivní legitimaci ve sporu o zmocnění ke svolání valné hromady odpůrkyně. Zjištění přesného data, kdy bylo navrhovateli doručeno odstoupení od smlouvy datované 1. červnem 2003, označil odvolací soud za nerozhodné, když právně významným shledal to, že se tak stalo před rozhodnutím soudu prvního stupně o věci, tedy v době, kdy již navrhovatel aktivní legitimaci k podání návrhu ztratil.

Protože odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že navrhovatel zaplatil kupní cenu za akcie společnosti a rovněž jeho závěr, že společnost A.-P., spol. s r. o. od smlouvy platně odstoupila, jeho rozhodnutí potvrdil.

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odstavec 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Dovolatel především namítá, že návrh, kterým se domáhal svolání valné hromady podal v době, kdy k němu byl aktivně legitimován, přičemž zdůrazňuje, že program jím požadované mimořádné valné hromady společnosti se týká pouze let 2001 a 2002, kdy akcionářem byl.

Dovolatel dále zpochybňuje oprávnění soudu zkoumat při rozhodování o návrhu na svolání valné hromady na žádost akcionáře podmínky, za kterých tento akcionář akcie nabyl. Zpochybňuje i závěr soudu, že nese důkazní břemeno o tom, zda odstoupení od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny bylo platné, přičemž v takovém postupu soudu spatřuje vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a poukazuje na průběh jiných soudních řízení, v nichž vystupuje jako účastník.

Dovolatel požaduje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Společnost ve vyjádření k dovolání podrobně odůvodňuje názor, že dovolání není přípustné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s jejím názorem o nepřípustnosti dovolání, navrhuje jeho zamítnutí.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Z dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká především, že založil své rozhodnutí na nedostatku jeho aktivní legitimace. Přitom ale dovolatel byl akcionářem společnosti a tedy byl ve věci aktivně legitimován nejen v době podání návrhu, ale i v době prvního rozhodování soudu prvního stupně a nadto se domáhal svolání valné hromady s programem, který se týkal let 2001 a 2002, kdy akcionářem společnosti byl.

Tuto námitku dovolatele dovolací soud zásadně právně významnou neshledává, neboť již v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 72/2001, od kterého nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, uzavřel, že přestane-li akcionář v průběhu řízení o jeho zmocnění ke svolání valné hromady splňovat podmínku stanovenou v § 181 odst. 1 obch. zák., ztrácí aktivní legitimaci v tomto sporu. Není přitom rozhodné, ve které fázi řízení (až do jeho pravomocného skončení) akcionář aktivní legitimaci ztratil. Není-li akcionář ve věci aktivně legitimován, nemůže se domoci svolání valné hromady, bez ohledu na to, jaký program valné hromady navrhuje a jakého období se tento program týká.

Jako další otázky zásadního právního významu předestírá dovolatel k posouzení, zda je soud v řízení o svolání valné hromady na žádost akcionáře oprávněn zkoumat podmínky nabytí akcií, ze kterých akcionář odvozuje právo domáhat se svolání valné hromady a kdo nese důkazní břemeno o tom, zda je akcionář jejich vlastníkem.

První z uvedených otázek dovolací soud zásadně právně významnou neshledává, neboť odpověď na tuto otázku rovněž vyplývá z důvodů shora uvedeného rozhodnutí, ve kterém dovolací soud uložil soudu odvolacímu zkoumat, zda byl navrhovatel v době rozhodování vlastníkem akcií legitimujících jej k podání návrhu.

Zásadně právně významnou však dovolací soud shledává otázku, kdo nese důkazní břemeno o tom, zda akcionář pozbyl v důsledku odstoupení od smlouvy (kterou získal akcie legitimující jej k podání návrhu), vlastnictví těchto akcií.

K tomu dovolací soud uzavřel, že prokázala-li společnost v projednávané věci, že A.-P., spol. s r. o. učinila úkon směřující k odstoupení od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny a tento úkon byl dovolateli doručen (což dovolatel nezpochybňuje), bylo na dovolateli, aby jako dlužník prokázal, že sjednanou cenu akcií zaplatil. Pokud se mu takový důkaz nezdařil, neunesl důkazní břemeno ve věci a odvolacímu soudu nelze vytýkat, že z toho důvodu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Pro úplnost je třeba dodat, že odvolací soud při posuzování, kterým okamžikem ztratil dovolatel aktivní legitimaci ve věci sice správně uzavřel, že odstoupil-li prodávající od smlouvy pro její podstatné porušení až po více než devíti měsících, nemohl odstoupit za podmínek stanovených pro odstoupení pro podstatné porušení smlouvy (§ 345 odst. 1 obch. zák.), ale jen za podmínek nepodstatného porušení smlouvy (§ 345 odst. 3 a § 346 odst. 1 obch. zák.). Nepřihlédl však k ustanovení § 350 odst. 1 obch. zák. ze kterého vyplývá, že odstoupí-li oprávněná strana od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty k plnění, nastávají účinky odstoupení sice teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta, leč přesto nastanou. Chybný závěr odvolacího soudu v tom směru však nemá vliv na správnost závěru o nedostatku aktivní legitimace navrhovatele ve věci.

Protože se dovolateli uplatněnými námitkami nepodařilo správnost závěrů odvolacího soudu zpochybnit, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, a přiznal žalované, která měla ve věci úspěch, náklady řízení podle ustanovení § 7 písm. g), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. výši 5.000,- Kč a paušální náhradu 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně 13. února 2007

JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu