Rozhodnutí NS

21 Cdo 60/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/26/2019
Spisová značka:21 Cdo 60/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.60.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Konkurenční doložka
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 310 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/06/2019
II.ÚS 1889/19
JUDr. Ludvík David
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 60/2018-114

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalované eD system a. s. se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Novoveská č. 1262/95, IČO 47974516, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o 428 515,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 194/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2017 č. j. 16 Co 61/2017-81, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 787,95 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Oniska, advokáta se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2017 č. j. 16 Co 61/2017-81 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr, že odstoupit od konkurenční doložky mohou zaměstnavatel i zaměstnanec jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků, a to bez ohledu na to, že v pracovní smlouvě bylo sjednáno, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce, za jakých podmínek lze odstoupit od konkurenční doložky a zda tak lze učinit bez udání důvodů, a k požadavku, aby konkurenční doložka byla nejen sjednána, ale bylo od ní také odstoupeno za podmínek, že jde o vzájemný (synallagmatický) závazek zaměstnance a zaměstnavatele a nejedná se o zneužití práva na úkor zaměstnance, se dovolací soud vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněném pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 18/2012. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odstoupit od konkurenční doložky mohou zaměstnavatel i zaměstnanec jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo v dohodě účastníků a že ze strany zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků. Vyslovil přitom nesouhlas s názorem, podle kterého zaměstnavatele opravňuje odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce, jehož smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho, údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu (jednání); bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu (jednání) za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu v pracovněprávních vztazích uplatňovaný princip ochrany zaměstnance [v době od 1. 1.2012 základní zásadu pracovního práva spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance podle ustanovení § 1a písm. a) zákoníku práce], který předpokládá (možné) zvýhodnění zaměstnance oproti právnímu postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na úkor zaměstnance; možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu by bylo takovým zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance.

Uvedené závěry ostatně obstály i v ústavní rovině, jestliže Ústavní soud opakovaně zamítl ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů, které z těchto závěrů vycházely, a to včetně případů, ve kterých účastníci sjednali možnost odstoupení od konkurenční doložky bez udání důvodů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3296/13, ze dne 5. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3203/13, ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1534/14 nebo ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3209/17).

Namítá-li dovolatelka, že na posuzovaný případ „je třeba nahlížet optikou nového občanského zákoníku“, přehlíží, že konkurenční doložka účastníků byla sjednána v pracovní smlouvě ze dne 25. 11. 2013.

Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu, tedy i v části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (potvrzující výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrok o nákladech odvolacího řízení). Dovolání však postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí. Uvedený nedostatek dovolání představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 3. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu