Rozhodnutí NS

8 Tdo 69/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:8 Tdo 69/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.69.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podvod
Pokračování v trestném činu
Souhrnný trest
Spolupachatelství
Škoda větší
Úmysl přímý
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 116 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/07/2019
III.ÚS 2268/19
III.ÚS 2268/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
06/08/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 69/2019-47


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 67 To 246/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 73/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 29 T 73/2017, byl obviněný J. K. v bodě I. 1. až 10. uznán vinným celkem deseti dílčími útoky, v nichž byl shledán přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a byl odsouzen za tento přečin a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6T 113/2017, odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost společně a nerozdílně se spoluobviněnou M. H. nahradit poškozené České poště škodu ve výši 21.369 Kč a poškozené České pojišťovně škodu ve výši 112.820 Kč.
    2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 67 To 246/2018, na podkladě odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek ohledně něho zrušil v celém rozsahu. Dále rozhodl tak, že I. podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným sedmi dílčími útoky, jež popsal pod body 1. až 7. a kvalifikoval je jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to je ve shodě s tím, jak o nich rozhodl soud prvního stupně tak, že s obviněnou M. H. (která odvolání nepodala),
    1. dne 17. 4. 2016 v 00:34 hod. obviněná M. H. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným objednala prostřednictvím sítě internet z nezjištěné IP adresy na e-shopu společnosti CZC.cz, s. r. o., pod smyšleným jménem M. P. laptop „2 v 1“ zn. HP Pavilion X2 10-n202nc, „10,1“ HD, v hodnotě 6.937 Kč, který si nechala zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, XY, kde byla zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP1712661018U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného o tom, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil, a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště škodu 1.106 Kč a České pojišťovně škodu 5.936 Kč,
    2. dne 20. 4. 2016 v 18:45 hod. M. H. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným objednala prostřednictvím sítě internet z IP adresy 37.48.16.255 na e-shopu společnosti CZC.cz, s. r. o., pod smyšleným jménem J. N. mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S7 Edge 32 GB, IMEI: XY, v hodnotě 22.598 Kč, a tablet zn. Asus Eee Pad Transformer Prime, 10,1“, v hodnotě 5.119 Kč, které si nechala zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, kde byla zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP2080758722U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného o tom, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště, škodu 1.056 Kč a České pojišťovně škodu 26.716 Kč,
    3. dne 21. 4. 2016 v 09:16:25 hod. M. H. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným objednala prostřednictvím sítě internet z IP adresy 194.228.20.186 na e-shopu společnosti HP TRONIC Zlín, spol. s r. o., se sídlem Kútíky 637, Zlín-Prštné, pod smyšleným jménem S. Ž. 2 mobilní telefony značky Samsung Galaxy S6 edge+ v celkové hodnotě 45.969 Kč, dvoje brýle pro virtuální realitu značky Samsung GAL v celkové hodnotě 3,30 Kč a 2 vouchery na skin Skinzone pro Mobil CZ v celkové hodnotě 3,30 Kč, které si nechala zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, XY, kde byla zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP6628269116U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného o tom, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil, a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště škodu 1.067 Kč a České pojišťovně škodu 44.978 Kč,
    4. dne 21. 4. 2016 v 23:04:34 hod. M. H. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným objednala prostřednictvím sítě internet z IP adresy 37.48.11.148 na e-shopu společnosti SUNTECH computer, s. r. o., se sídlem Československého exilu 2154/26, Praha 4 - Modřany, pod smyšleným jménem M. S. 2 wi-fi routery značky Asus EA-AC87 v celkové hodnotě 7.389 Kč, které si nechala zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, XY, kde byla zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP0359260560C doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil, a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž poškozené České poště způsobili škodu 7.389 Kč,

    5. dne 22. 4. 2016 v 18:54 hod. po předchozí vzájemné domluvě s obviněnou M. H. objednal prostřednictvím sítě internet z IP adresy 90.180.85.133 na e-shopu společnosti CZC.cz, s. r. o., pod smyšleným jménem R. S. mobilní telefon GSM Lenovo Vibe P1m, 5“ IPS, Dual Sim, IMEI: XY, v hodnotě 4.497 Kč, který si nechal zaslat formou dobírky na pobočku České pošty, č. XY, XY, kde byla M. H. zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP2080769773U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil, a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště škodu 1.056 Kč a České pojišťovně škodu 3.496 Kč,

    6. dne 22. 4. 2016 v 21:02 hod. obviněný po předchozí vzájemné domluvě s M. H., objednal prostřednictvím sítě internet z IP adresy 37.188.228.201 na e-shopu společnosti CZC.cz, s. r. o., pod smyšleným jménem V. P. laptop „2 v 1“ zn. Asus T100HA-FU024T 10,1“ v hodnotě 9.937 Kč a tablet zn. Asus Eee Pad Transformer Prime TF201-1B105A 10.1“ v hodnotě 8.228 Kč, který si nechal zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, XY, kde byla M. H. zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP2080776522U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště škodu 1.056 Kč a České pojišťovně škodu 17.164 Kč,

    7. dne 25. 4. 2016 v 10:20:46 hod. obviněná M. H. po předchozí vzájemné domluvě s obviněným objednala prostřednictvím sítě internet z IP adresy 88.208.124.249 na e-shopu společnosti Alza.cz, a. s., pod smyšleným jménem T. L. mobilní telefon značky Samsung Galaxy Trend 2 Lite v hodnotě 1.890 Kč, který si nechala zaslat formou dobírky na pobočku České pošty č. XY, XY, kde byla zaměstnána jako pracovnice na přepážce, přičemž využila svých znalostí interních postupů České pošty, a poté, co byla objednaná zásilka s přiděleným číslem NP1214688394U doručena do skladu pobočky, telefonicky kontaktovala obviněného, že je zásilka již na poště a aby pro ni přišel, přičemž poté zásilku ze skladu pošty vyzvedla a obviněnému, který se vydával za běžného klienta, ji předala na přepážce pobočky, aniž by za ni zaplatil a poté zásilku vynesl z pobočky pošty, a následně ji použili pro vlastní potřebu, čímž způsobili poškozeným České poště škodu 1.048 Kč a České pojišťovně škodu 890 Kč. Ve všech uvedených bodech v součtu způsobili škodu 114.414 Kč.

    3. Za tento přečin a dále za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, byl odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost, aby s již odsouzenou M. H. společně a nerozdílně nahradili poškozené České poště škodu ve výši 14.873 Kč, a poškozené České pojišťovně škodu ve výši 98.165 Kč.

      4. Pod bodem II. odvolací soud podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu v rozsudku soudu prvního stupně zrušených bodů I. 2., 9. a 10. vrátil tuto věc soudu prvního stupně, aby o těchto dílčích útocích znovu jednal a rozhodl [jen pro úplnost lze poznamenat, že soud prvního stupně o nich již rozhodl pravomocným usnesením ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 29 T 73/2017 (viz č. l. 505 až 506), jímž trestní stíhání obviněného podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil].
        II. Z dovolání obviněného


        5. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávním posouzení zaměřil proti všem výrokům napadeného rozhodnutí uvedeným v bodě I., protože se skutku, jenž mu je kladen za vinu, vůbec nedopustil.
          6. Obviněný k činům, jimiž byl uznán vinným, uvedl, že ze sedmi útoků, které mu jsou kladeny za vinu, v jednom případě měla balíček vyzvednout M. H., u ostatních není uvedeno, jak se jich měl účastnit. Pokud u čtyř útoků doznal, že pro obviněnou M. H. skutečně balíčky na poště vyzvedával, činil tak v domnění, že jsou zaplacené, jednal zde pod svým pravým jménem a balíčky zněly na jméno obviněné. V ostatních případech nebylo vůbec dokázáno, že na poště byl. Uvedl, že při přebírání balíčků netušil, že by mohlo jít o nezákonné jednání, obviněné M. H. věřil. Pokud nebylo s určitostí prokázáno ani to, kterých skutků se měl konkrétně účastnit, nemohla být naplněna ani objektivní stránka trestného činu podvodu, když skutky pod body 6. a 8. samy o sobě nedosahují hranice škody nikoli nepatrné. Nelze dovodit, že svým jednáním způsobil větší škodu ve smyslu odstavce 3 § 209 tr. zákoníku.

            7. Podle obviněného v posuzované věci nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu kladeného mu za vinu, protože jeho úmyslem nebylo kohokoli uvést v omyl, něčího omylu využít nebo zamlčet podstatné skutečnosti, naopak to byl on, kdo byl ze strany obviněné M. H. v omyl uveden. Poukázal i na skutkový omyl, a na to, že podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku bylo možné uvažovat o odpovědnosti za nedbalostní trestný čin.

              8. Soudům vytýkal, že obviněnou M. H. považují za důvěryhodnou, přestože její výpovědi vykazují řadu rozporů, je vůči ní vedeno několik exekucí, svoji kamarádku připravila o sociální dávky, atd. Domáhal se též porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo a tvrdil, že nebylo respektováno právo na spravedlivý proces, neboť jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností, nýbrž byla založena toliko na jediném důkazu, a to výpovědi nevěrohodné M. H. Poukázal i na nesoulad mezi právním posouzením skutku a skutkovými zjištěními, protože soudy své závěry opřely jen o domněnky vyznívající v neprospěch obviněného. Zpochybnil též hodnocení výpovědi svědkyně A. D., již posoudily jako nevěrohodnou. Z uvedených důvodů soudem zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování a vyvolává řadu pochybností.
                9. Obviněný dovolání zaměřil i proti výroku o souhrnném trestu. Za vadné považoval, že Městský soud v Praze zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, kterým mu byla podle § 350 odst. 1 tr. ř. do trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu započtena doba zadržení řidičského průkazu od 1. 3. 2017 do 1. 7. 2017, a rovněž usnesení téhož soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 6 T 113/2017, jímž bylo podmíněně upouštěno od výkonu zbytku uvedeného trestu zákazu činnosti. Toto rozhodnutí považoval za vadné, a to s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 4 Tdo 1466/2007 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, svazek 44 pod č. T 1080). Poukázal na to, že tato rozhodnutí neměla být v rámci souhrnného trestu zrušena, ale mělo dojít k započtení již vykonaného trestu zákazu činnosti, bez něhož nemůže v budoucnu znovu žádat o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu.
                10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 67 To 246/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 29 T 73/2017, v rozsahu všech výroků pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu a všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž požádal, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. odložil, resp. přerušil výkon uložených trestů a povinnosti k náhradě škody, jež mu byly uloženy dovoláním napadenými rozsudky.

                    III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce

                11. K podanému dovolání v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněný v dovolání opakuje výhrady proti skutkovým zjištěním, jež v předchozím řízení uplatňoval, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně v souladu se stanovenými procesními postupy vypořádaly. Existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů soudů s ostatními provedenými důkazy a právním posouzením věci neshledal. S ohledem na tyto skutečnosti dovodil, že předložené námitky obviněného není možné akceptovat a podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný podle § 265b tr. ř. Za správná považoval nejen učiněná skutková zjištění, ale i právní kvalifikaci přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
                  12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, avšak obviněný tohoto svého práva do konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem nevyužil.

                  IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání

                  13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., podal je obviněný jako osoba oprávněná podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě zákonem stanoveném v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.
                    14. Protože Nejvyšší soud z obsahu dovolání zjistil, že splňuje i další formální požadavky vymezené v § 265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda bylo podáno v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy proto, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
                      15. Ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
                        16. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, jejichž nedostatky nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
                          17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
                            18. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
                            V. K námitkám obviněného proti výroku o vině

                            19. V souladu s poznatkem státního zástupce je vhodné zmínit, že obviněný v dovolání uvedl výhrady, jež namítal již v předchozích stadiích trestního řízení, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a na objasnění obviněným vytýkaných skutečností soustředily své dokazování a s námitkami obviněného se vypořádaly. V takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].
                                a) K nedostatečně provedenému dokazování
                            20. Obviněný v dovolání poukazoval na nedostatky, které nemají právní, nýbrž skutkovou či procesní povahu. Jednalo se konkrétně o výhrady proti posouzení věrohodnosti spoluobviněné M. H. a svědkyně A. D., proti vadnému a selektivnímu hodnocení důkazů výlučně v neprospěch obviněného, jakož i proti tomu, že soudy nahrazovaly důkazně podložené závěry vlastními ničím nepodloženými domněnkami. Obviněný v těchto vadách spatřoval porušení zásady in dubio pro reo. K těmto námitkám, byť je obecně nelze podřadit pod označený dovolací důvod, protože se netýkají právní problematiky, ale vztahují se výhradně k procesním prostupům soudů při prováděném dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., je třeba pro úplnost z hlediska vyloučení možnosti porušení pravidel spravedlivého procesu uvést, že pochybení, jež obviněný vytýkal, z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani spisu nevyplývají, protože soudy námitky obviněného zkoumaly a provedly důkazy, které dosvědčovaly rozhodné skutečnosti, jež byly popsány ve skutkových zjištěních, v jejichž rámci se zabývaly rovněž věrohodností spoluobviněné M. H. (srov. strany 7 až 20 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 10 rozsudku soudu odvolacího).
                              21. Soud prvního stupně vyslechl nejen spoluobviněnou M. H., ale provedl i další důkazy (zejména výslech svědkyně A. D., M. H., A. K., I. S., M. V., listinné důkazy – úřední záznam o provedeném šetření k zásilkám ze dne 18. 8. 2017, informace o zásilkách, o stavu objednávky, faktury a registrační údaje k emailovým účtům, kupní smlouva ze dne 24. 4. 2016, výpisy hovorů, aj. – viz č. l. 403 až 405, 421 až 422, 434 až 435). Na základě takto provedeného dokazování vysvětlil, jakými úvahami byl veden pro závěr o tom, že činy se udály způsobem, jak je popsán ve skutkových zjištěních v bodech 1. až 10., jimiž obviněného uznal vinným.
                                22. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, zejména z jeho odůvodnění plyne, že provedené dokazování nevykazuje obviněným vytýkané vady a učiněná skutková zjištění jsou výsledkem procesu založeného na principech stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně korigoval tím, že vyjma dílčích útoků pod body I. 2., 9. a 10. rozsudku soudu prvního stupně shledal jím učiněná skutková zjištění i právní závěry správnými a konstatoval, že nalézací soud se pečlivě vypořádal s hodnocením jednotlivých důkazů, včetně hodnocení věrohodnosti výpovědi spoluobviněné M. H., u níž uvedl důvody pro závěr, že nevykazuje podstatné vady ani rozpory s tím, že koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména se svědeckou výpovědí M. V., pracovníka inspekce České pošty, i se záznamy o provedení šetření k jednotlivým zásilkám, z nichž je patrno, na jaké jméno byly zásilky objednány a o jaké zboží se jednalo, a na jaké adresy byly objednávky činěny. Kromě jiných i na adresu, na níž byl připojen obviněný J. K., respektive jeho telefonní číslo. Byla tak vyvrácena jeho obhajoba, že tento telefon půjčoval právě obviněné M. H.. Šlo i o IP adresy D. H., matky přítelkyně obviněného. Správně soud dovodil, že tyto objednávky činil obviněný J. K., jemuž neuvěřil, protože výpověď učiněná v hlavním líčení vykazovala značné rozpory a nekorespondovala ani s žádnými jinými důkazy. Stejně neuvěřil svědkyni A. D., jejíž výpověď rovněž nebyla podpořena jinými důkazy a i ona vykazovala nejasnosti (viz strany 16 a 17 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 7 rozsudku odvolacího soudu).
                                  23. Protože soudy náležitě a dostatečně podrobně vysvětlily, kterým důkazům a z jakých důvodů uvěřily a kterým nikoli, nelze přisvědčit obviněnému, že je hodnotily výlučně v jeho neprospěch a jejich případnou absenci nahrazovaly vlastními úvahami a domněnkami. Z uvedených důvodů prokázáno, že obviněný se aktivně podílel na všech útocích popsaných pod body I. 1. až 7. podle rozsudku soudu druhého stupně a minimálně v případech I. 5., 6. sám předmětné zboží prostřednictvím internetu po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněnou M. H. objednal, jak bylo v popisu skutku i výslovně uvedeno. S ohledem na učiněná zjištění, která vyplynula z řádně provedeného dokazování, nemůže obstát ani výhrada obviněného, že mu nelze přičítat znak kvalifikované skutkové podstaty vymezený v § 209 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení větší škody, tj. škody dosahující nejméně 50.000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku), kterou dovozoval v rozporu se skutkovými zjištěními od argumentu, že se na všech popsaných činech, jimiž byl uznán vinným, nepodílel. Učiněná skutková zjištění svědčí o jeho přímé účasti na způsobení vzniklé škody výši 114.414 Kč. I v této souvislosti jde o pouhou polemiku obviněného se soudy učiněnými skutkovými závěry ve snaze zmírnit svoji vinu a od ní odvozený trest.
                                    24. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, což v daných souvislostech znamená, že bylo plně respektováno ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a soudy nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, neboť soudy splnily zákonem stanovenou povinnost řádně důkazy hodnotit (§ 2 odst. 6 tr. ř.), neboť zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Rovněž měly na zřeteli, aby hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, vzešlo z procesu založeného na zásadě ústnosti a přímosti důkazního řízení. V této souvislosti je k výhradám obviněného namístě zmínit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

                                    25. Soudy provedené dokazování koresponduje se všemi zákonnými zásadami a pravidly a bylo učiněno způsobem, který umožnil soudům zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud takové pochybnosti vyvstaly, odvolací soud je odstranil svým rozhodnutím, jímž v části rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc mu v rozsahu zrušení vrátil k novému projednání a rozhodnutí, jak bylo uvedeno výše v bodech 2. až 4. tohoto usnesení (v podrobnostech viz strany 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Zásadně však bylo výlučně věcí soudů obou stupňů, jak se s výsledky dokazování provedeného v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. vypořádají a následně na základě logiky a znalostí zákonných podkladů všechny zjištěné informace zpracují a odpovídajícím způsobem zakotví ve skutkovém zjištění i navazujícím právním posouzení věci. Postup soudů obou stupňů v této věci nevykazuje známky porušení zásady in dubio pro reo, jíž se obviněný ve snaze se zcela vyvinit rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř., nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu. O respektování všech prvků práva na spravedlivý proces svědčí pak především postup odvolacího soudu, jehož rozhodnutí bylo učiněno v zásadě ve prospěch obviněného.
                                      26. Pokud byly v dovolání vznášeny další námitky právní povahy proti objektivní a subjektivní stránce přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, mohl je Nejvyšší soud posuzovat na základě takto správně zjištěného skutkového stavu vyjádřeného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze.
                                          b) K objektivní stránce
                                        27. Proti použité právní kvalifikaci obviněný brojil tvrzením, že nikoho neuvedl v omyl, a v bodech I. 6. a 8. nebyla naplněna základní skutková podstata tohoto přečinu, neboť způsobená škoda u těchto dílčích skutků nedosáhla hranice škody nikoli nepatrné.
                                          28. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že soudy dospěly ke shodnému právnímu závěru, že v bodech I. 1. až 7. rozsudku Městského soudu v Praze jde o pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s již odsouzenou M. H., protože v jednotlivých útocích jsou splněny podmínky pokračujícího trestného činu vymezené v § 116 tr. zákoníku (viz stranu 18 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7, 8 rozsudku odvolacího soudu).
                                            29. Takto učiněné právní závěry Nejvyšší soud považuje za správné a jen pro úplnost doplňuje, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Uvedením v omyl, proti jehož naplnění obviněný výslovně brojí, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost, tzn., podvedená osoba by se znalostí skutečného stavu věci danou majetkovou dispozici neučinila.
                                              30. Pro vymezení uvedení v omyl je v této trestní věci významné, že obviněný jednal jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku, neboť osobou, která na poště pracovala a znala pravidla, na jejichž základě funguje chod doručování poštovních zásilek, byla spoluobviněná M. H. Proto je třeba uvést, že podle § 23 tr. zákoníku odpovídá každý ze spolupachatelů, jako by trestný čin spáchal sám. Jde o společné jednání, na němž je spolupachatelství založeno, a jde o ně tehdy, jestliže buď a) každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, b) jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. zhodnocení trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr.)], anebo c) jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.), shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr.)].
                                                31. Role obviněného spočívala v tom, že zásadně odebíral na poště u přepážky podvodně vylákané zboží a způsobem, který nevzbuzoval pozornost, jej od spoluobviněné přebíral, následně z pošty vynášel, a dále realizoval, jak je ve skutkových zjištěních popsáno. Jeho účast na společném jednání byla vyšší v bodech I. 5., 6., neboť v těchto dvou případech on objednal zboží z předmětného e-shopu za účelem vlastního obohacení a vystupoval při tomto jednání pod smyšleným jménem. Právě tím, že podal tyto nepravdivé informace, uvedl jiného v omyl. V činech pod body I. 1. až 4. a 7., kdy fiktivní objednávku zboží učinila spoluobviněná M. H., obviněný jako spolupachatel se na podvodném jednání v podobě uvedení v omyl podílel, neboť i v případě těchto skutků jednali oba obvinění „po předchozí vzájemné dohodě“ se znalostí všech rozhodných okolností a postupů v rámci společného činu.

                                                32. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného je nutné zdůraznit, že ze zásad spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku plyne, že není nezbytně nutné, aby svým jednáním naplnil všechny znaky objektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nýbrž postačí, pokud např. v některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu uvedl jiného v omyl (I. 5., 6.), v dalším případě na základě jednání v omylu jiné osoby vyvolaného spoluobviněnou M. H. sebe obohatil (I. 1. - 4., 7.), což se také v posuzované věci stalo, včetně způsobení škody, která svojí souhrnnou výší 114.414 Kč dosáhla hranice vyšší škody, jak bylo již shora zmíněno.
                                                  33. Z uvedeného vyplývá i závěr o nedůvodnosti výhrady obviněného proti tomu, že se nejednalo o pokračování podle § 116 tr. zákoníku, a to s ohledem na způsobení škody u základní skutkové podstaty podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku u bodů I. 6., 8. Podle rozsudku soudu druhého stupně z hlediska škody uvedené jednotlivě u těchto dílčích útoků by skutečně výše škody nedosáhla hranice škody nikoli nepatrné představovaná 5.000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). Takové zjištění je však zcela bezpředmětné s ohledem na to, že skutek pod body I. 1. až 7. rozsudku městského soudu je jediným pokračujícím trestným činem podvodu, u něhož platí zásady vymezené v § 116 tr. zákoníku. Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam právě u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek, což může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby [„značná škoda“, „škoda velkého rozsahu“ apod. – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1978, sp. zn. 3 To 11/78 (uveřejněné pod č. 51/1979 Sb. rozh. tr.), či usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. Ndt 72/88 (uveřejněné pod č. 22/1990 Sb. rozh. tr.)]. Proto např. za trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je nutno považovat i jednotlivé útoky, jimiž pachatel způsobil škodu nižší, než je škoda nikoli nepatrná, jestliže jde o útoky spáchané spolu s dalšími formou pokračování v trestném činu a celková škoda tuto hranici dosáhne [srov. přiměřeně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 8. 1990, sp. zn. 3 T 62/90 (uveřejněný pod č. 22/1991 Sb. rozh. tr.)]. Tuto okolnost v definici pokračování vyjadřuje dikce, podle které „dílčí útoky pachatele musí naplňovat, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu,“ a proto není třeba, aby každý dílčí útok naplňoval spodní hranici výše způsobené škody nikoli nepatrné, ale zásadně postačí, aby tuto hranici v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky. Stejný princip se použije i u ostatních hranic škody (škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu; srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1290).
                                                    34. Na základě těchto pravidel, která byla v přezkoumávané věci dodržena, je zřejmé, že argumentace obviněného je neopodstatněná, neboť celková jím způsobená škoda všemi dílčími útoky (I. 1. až 7. rozsudku odvolacího soudu) v součtu činila 114.414 Kč, a tudíž dosáhla nejen hranice škody nikoli nepatrné, ale i škody vyšší ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
                                                        c) K subjektivní stránce
                                                    35. Jestliže dovolatel v dovolání tvrdil, že nevěděl, že přebírá zboží, které bylo opatřeno podvodným jednáním spoluobviněné, a že se tudíž dopouští trestného činu, poukazoval na nedostatek zavinění, jímž se soudy zabývaly a vysvětlily, že obviněný jednal v přímém úmyslu (viz bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Tento závěr se opírá o skutečnosti, za nichž byly dílčí útoky obviněným spáchány, protože obviněný se s obviněnou M. H. na všech podstatných krocích jejich společného jednání předem domlouval a znal veškeré skutečnosti, za kterých k činům došlo. Soud podle výsledků provedeného dokazování konstatoval, že záměrem obviněných nebylo cenu za podvodně objednané a odebrané zboží uhradit, o čemž svědčí uvedení falešné identity (jména, příjmení, e-mailových adres, atd.) při zadávání každé z objednávek. Věděli, že zboží z internetového obchodu vylákali pod nepravdivými záminkami a na základě tvrzení nepravdivých skutečností, bez nichž by objednané zboží sice získali, ale pod vlastní identitou by je museli zaplatit, což obvinění nechtěli.
                                                      36. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že soudy zcela správně v jednání obviněného J. K. (jakož i M. H.) shledaly přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl svým jednáním způsobem uvedeným v zákoně zboží vylákat a způsobit škodu. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud námitku obviněného proti nedostatku zavinění považoval za nedůvodnou.
                                                        37. Soudy důvodně dospěly k závěru, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto není namístě námitka obviněného, že jednal ve skutkovém omylu podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené tvrzení je v rozporu i se zásadami skutkového omylu, v němž jedná ten, kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. Při shrnutí všeho, co bylo výše uvedeno, bylo dostatečně objasněno, že obviněný jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, které vedly k důvodnému závěru o jeho vině, jak o ní soudy rozhodly.
                                                            VI. K námitkám proti výroku o trestu
                                                          38. Kromě výhrad proti výroku o vině obviněný namítal i vadně uložený souhrnný trest, což je námitka, kterou je možné na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)], neboť obviněný považoval za chybné, že Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil v rámci ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku i výrok o trestu uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, a to včetně navazujících rozhodnutí, čímž došlo i ke zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2017 a ze dne 20. 2. 2018 ve věci sp. zn. 6 T 113/2017.
                                                            39. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 tohoto ustanovení, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (tuto část postupu odvolacího soudu obviněný nijak nezpochybnil). Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
                                                              40. Z tohoto zákonného vymezení je zřejmé, že v první větě stanoví předpoklady rozhodné pro závěr o tom, že souhrnný trest přichází do úvahy. Ve vztahu k tomu, zda byly stanovené podmínky splněny, však obviněný v dovolání výhrady neuplatnil. Pochybení spatřoval v tom, že soud zrušil navazující rozhodnutí, a tedy brojil proti postupu soudu z hledisek stanovených v druhé větě předmětného ustanovení. Taková výhrada však nemá opodstatnění, protože z uvedené dikce druhé věty § 43 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že soud předmětné rozhodnutí musí učinit (nezáleží tedy na jeho úvaze). Musí proto takto postupovat vždy, když jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu první věty § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a nemá žádný prostor pro volné uvážení, které z dřívějších výroků o trestech uložených obviněnému, případně která na ně navazující rozhodnutí, zruší a která nikoli. Uvedená povinnost soudu se týká všech výroků o trestech, a nelze rušit jen některý z nich, stejně musí zrušit všechna navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu [srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 100/2005 (uveřejněný pod č. 55/2006 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 604]. Pokud v této věci Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku „zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 6 T 113/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu“, pak nepochybil, neboť dodržel zákonem stanovené podmínky.

                                                              41. Podle dovolání obviněného je však dále zřejmé, že uvedený postup odvolacímu soudu vytýkal proto, že považoval za nespravedlivý důsledek takto zrušených navazujících rozhodnutí, protože ve věci sp. zn. 6 T 113/2017 Obvodního soudu pro Prahu 2 (jenž byl zrušen postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku) došlo ke zrušení v uvedené věci vydaného dalšího usnesení téhož soudu ze dne 20. 2. 2018, jímž bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, což obviněný považoval za nesprávné vzhledem k názoru vyslovenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2006, sp. zn. 4 Tdo 1466/2007 (uveřejněnému v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, sv. 44 pod č. T 1080), podle kterého „Dojde-li v důsledku uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke zrušení dřívějšího rozsudku, jímž byl uložen trest zákazu činnosti, a bylo-li již podmíněně upuštěno od výkonu zbytku tohoto trestu, ale odsouzený se ještě neosvědčil, ztrácí rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu platnost jen tehdy, jestliže část trestu zákazu činnosti vykonaná před uložením souhrnného trestu je kratší než doba potřebná podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti uloženého v rámci souhrnného trestu. V opačném případě se považuje rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti za nezrušené a je třeba rozhodnout o tom, zda se odsouzený osvědčil či nikoli“.
                                                                42. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které obviněný poukazuje, nedopadá na podmínky pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a proto se jeho aplikace obviněný nemůže domáhat se zřetelem na to, že soud rozhodl o zrušení navazujících rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení. Zásada, která z předmětného usnesení plyne, má význam pro postup soudů poté, co ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, a má tedy vztah jen k „důsledkům uložení souhrnného trestu“, jež soud řeší v rámci vykonávacího řízení (srov. § 350 tr. ř.), tj. poté, co rozhodnutí o vině a trestu nabyla právní moci a dochází k realizaci jednotlivých uložených trestů.

                                                                43. Důsledky uložení souhrnného trestu se tedy řídí dalšími pravidly, která vyplývají např. z ustanovení § 92 odst. 2, 3 tr. zákoníku, podle kterého „Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43 tr. zákoníku) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku). Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.“
                                                                  44. Došlo-li tedy k situaci, kterou obviněný ve svém dovolání popsal, bude na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení při respektu k podmínkám stanoveným v § 90 odst. 2, 3 tr. zákoníku, a to i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2006, sp. zn. 4 Tdo 1466/2007, na něž obviněný upozornil, uvážil všechny rozhodné skutečnosti, jež je třeba brát do úvahy z hlediska rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2018 pod sp. zn. 6 T 113/2017, které je rozhodnutím navazujícím na trestní příkaz téhož soudu vydaný dne 22. 5. 2017 ve věci sp. zn. 6 T 113/2017, jenž byl v rámci souhrnného trestu postupem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen. Pouze tento soud prvního stupně je věcně příslušný a kompetentní k tomu, aby v souladu se zákonem rozhodl.

                                                                  VII. Závěr Nejvyššího soudu
                                                                    45. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí, jejichž správnost je z jejich obsahu zjevná, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                                                                      46. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak obviněný požadoval, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
                                                                        Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

                                                                        V Brně dne 20. 3. 2019

                                                                        JUDr. Milada Šámalová
                                                                        předsedkyně senátu