Rozhodnutí NS

22 Cdo 3789/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 3789/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3789.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 obč. zák.
§ 1147 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3789/2018-341


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem v Bystřici nad Pernštejnem, Masarykovo nám. 9, proti žalovanému M. K., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 217/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. 5. 2018, č. j. 72 Co 40/2018-312, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 400 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Svobody do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 25. 10. 2017, č. j. 12 C 217/2014-270, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2017, č. j. 12 C 217/2014-282, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaným na LV XY, v k. ú. XY (výrok I.), přikázal předmětné pozemky do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku 68 177,50 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o nákladech řízení státu (výrok IV. a V.) a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI.).

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 72 Co 40/2018-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.). Rozsudek změnil ve výroku III. tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku 37 837,50 Kč (výrok II.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů a rozhodl o nákladech státu (výroky III. a IV.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to:
a) otázka závaznosti pořadí způsobu vypořádání spoluvlastnictví je vyřešena v rozporu se závěry vyslovenými v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5439/2015, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4063/2015 (tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz);
b) při posouzení otázky přiměřenosti náhrady za pozbytí vlastnického práva ke společným nemovitostem se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, a ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013;
c) při posouzení otázky procesního úspěchu žalobkyně v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve vazbě na uloženou náhradovou povinnost se odvolací soud odklonil od názoru Nejvyššího soudu uvedeného v usnesení ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2767/2017, a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015.

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a má za to, že jeho rozhodnutí je v souladu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1943/2015. Soudy se dostatečně zabývaly a vypořádaly s otázkou reálného rozdělení nemovitostí, neboť zohlednily funkční celek předmětných nemovitostí, jejich velikost, tvar i konfliktní vztahy účastníků. Při stanovení přiměřené náhrady odvolací soud napravil chybu soudu prvního stupně a podle ustálené judikatury dovolacího soudu vycházel z ceny obvyklé v daném místě a čase. Žalobkyně rovněž považuje za správný napadený výrok o náhradě nákladů řízení, jelikož soudy vyhověly jejímu návrhu i požadovanému způsobu vypořádání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.

Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

V ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) se uplatnilo shodné zákonné pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví jako v ustanovení § 1147 o. z., přičemž soud byl rovněž tímto pořadím vázán. Dosavadní judikaturu týkající se závazného pořadí způsobů vypořádání spoluvlastnictví lze proto v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1857/2016).

Dovolatel má pravdu v tom, že podle ustanovení § 1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci, a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. V souladu s uvedeným se soud držel zákonného pořadí a s možným rozdělením věci se vypořádal. V odůvodnění přesvědčivě uvedl, proč nebylo reálné rozdělení nemovitostí možné; předmětné pozemky tvoří funkční celek s pozemky ve výlučném vlastnictví žalobkyně, rovněž tvar a velikost pozemku, jehož se žalovaný domáhal, by byl pouze úzkým pruhem o délce 24 m a maximální šířce 5,19 m a přehlížet nelze ani špatné osobní vztahy mezi účastníky.

Dovolací soud v této souvislosti připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8610 – dále jen Soubor, a celou řadu navazujících rozhodnutí); přitom je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.

Dovolatel dále napadá závěr odvolacího soudu ohledně přiměřenosti náhrady za pozbytí vlastnického práva ke společným nemovitostem při zrušení spoluvlastnictví. Podle ustálené rozhodovací praxe má výše náhrady základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceně v daném místě a čase v době rozhodování [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011 (uveřejněný pod č. C 13 303 v Souboru)]. Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za niž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 331). Jinými slovy, účelem poskytnutí náhrady je vyvážení majetkové újmy vylučovaného spoluvlastníka, tedy zohlednění, o co při pozbytí spoluvlastnického podílu přichází. Skutečnost, že hypoteticky dojde ke zvýšení hodnoty okolních pozemků ve výlučném vlastnictví žalobkyně, není pro výši vypořádacího podílu rozhodná.

Uvedené závěry odvolací soud respektoval a jeho rozhodnutí proto není s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu. Na projednávaný případ není přiléhavá judikatura, na kterou dovolatel odkazoval, protože v prvním případě pojednávala o pronájmu společné nemovitosti (nikoli o pronájmu nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků v okolí společné nemovitosti, jako je tomu v projednávaném případě), a v druhém případě šlo o pozemek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, na němž byla stavba ve společném jmění manželů (což také není pro projednávaný případ relevantní).

V otázce procesního úspěchu žalobkyně napadá dovolatel výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné.

Jelikož dovolání v části, v níž žalovaný napadá výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a v ostatních částech není přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud jej tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu