Rozhodnutí NS

22 Cdo 5040/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/26/2016
Spisová značka:22 Cdo 5040/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5040.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 142 o. s. ř.
§ 150 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 5040/2015



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A. F., zastoupeného Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Seifertova 455/17, proti žalované D. F., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 73/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, takto:

Usnesení Krajského soud u v Praze ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :
    Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 23 C 73/2009-520, vypořádal společné jmění manželů – účastníků řízení. Dále výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky IX. a X. uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení 3 609 Kč.

    Soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) se zdůvodněním, že celková hodnota majetku náležejícího do zaniklého společného jmění manželů („SJM“) byla rozdělena mezi účastníky stejným dílem; proto ve smyslu uvedeného ustanovení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Podle výsledku řízení soud rovněž postupoval ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu.

    Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce (pouze do nákladů řízení) i žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a částečně potvrdil. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ohledně nákladů státu uložil účastníkům povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a to žalobci 3 609,- Kč a žalované 1 804,50 Kč. Ohledně zbývající částky 1 804,50 Kč se České republice – Okresnímu soudu v Kladně náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dále uložil účastníkům povinnost nahradit České republice – Krajskému soudu v Praze náklady řízení, a to žalobci částku 4 274,- Kč a žalované částku 2 137,- Kč.

    Odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k povaze řízení o vypořádání SJM a k tomu, že podíly obou účastníků na majetku v SJM jsou stejné, dovodil, že je stejná i míra jejich úspěchu či neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i o náhradě nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím (§ 148 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.). Zohlednil při tom skutečnost, že žalované bylo přiznáno částečné osvobození od placení soudních poplatků a záloh ve výši jedné poloviny.

    Nejvyšší soud k dovolání žalobce pouze proti nákladovým výrokům usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 3331/2014-986, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích VI., VII. a VIII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

    Dovolací soud odkázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, a v tam citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1441/11. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že dostane-li se každému z účastníků v řízení o vypořádání SJM stejného podílu, jde o případ, kdy oba měli stejný úspěch, a proto je namístě ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

    Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků poté usnesením ze dne 30. dubna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1037, ve znění usnesení ze dne 6. srpna 2015, č. j. 30 Co 494/2012-1055, žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 200 405,48 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 129 700 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci usnesení. Uložil účastníkům, aby zaplatili České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobce 2 021,04 Kč a žalovaná 2 598,48 Kč. Ohledně další částky 2 598,48 Kč rozhodl, že se České republice náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Dále uložil účastníkům, aby zaplatili České republice – Krajskému soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení, žalobce 1 424,66 Kč a žalovaná 3 561, 66 Kč. Ohledně částky 3 561,66 Kč rozhodl, že se České republice náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

    Odvolací soud - jak uvedl - zohlednil, že se žalobce snažil před podáním žaloby dohodnout, přihlédl k výsledku sporu, k tomu, čeho se žalobce v řízení domáhal a co učinil předmětem řízení a jakým způsobem soud o věci rozhodl. Žalobce v žalobě ocenil majetek náležející do SJM částkou 3 379 886 Kč, z čehož by jeho podíl činil 1 689 943 Kč. Předmětem vypořádání učinil i id. ½ nemovitostí v k. ú. R.; žalované se nepodařilo prokázat, že je v jejím výlučném vlastnictví. Podle pravomocných výroků rozhodnutí soudu činila hodnota majetku patřícího do SJM 2 439 119 Kč a podíl připadající na každého účastníka činil 1 219 559 Kč. Míru úspěchu žalobce soud stanovil ve výši 72 % a neúspěchu 28 %. Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 200 405,48 Kč, tj. 44% z jeho celkových nákladů.

    Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vzal odvolací soud v úvahu, že podstatným bylo tvrzení žalované, že do SJM nepatří spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. R., a námitka chybného zjištění hodnoty pozemků v k. ú. S. Ohledně podílu na nemovitostech v k. ú R. nebyla úspěšná (Odvolací soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, snížil hodnotu podílu oproti soudu prvního stupně z částky 928 500 Kč na částku 500 000 Kč). Pokud jde o hodnotu pozemků v k. ú. S. byla žalovaná úspěšná, neboť odvolací soud stanovil jejich hodnotu částkou 120 000 Kč oproti hodnotě 16 300 Kč, ze které vyšel soud prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že míra úspěchu žalobce v odvolacím řízení je 5/6 a neúspěchu 1/6, tedy má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 4/6, což představuje částku 94 460 Kč. (Důsledkem výše uvedeného snížení hodnot majetku v SJM bylo snížení vypořádacího podílu, který má zaplatit žalovaná z částky 1 379 059 Kč, stanovené v rozsudku soudu prvního stupně, na 916 785,70 Kč.). Odvolací soud přiznal žalobci právo i na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 35 240 Kč, přičemž při určení mimosmluvní odměny vyšel z tarifní hodnoty 616 200 Kč, tj. z hodnoty žalobcem požadovaných celkových nákladů řízení.

    O náhradě nákladů řízení státu rozhodoval odvolací soud podle stejných kritérií úspěchu, jež stanovil u náhrady nákladů řízení mezi účastníky navzájem pro řízení před soudem prvního a druhého stupně, přitom přihlédl k částečnému osvobození žalované od placení soudních poplatků.

    Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně zhodnotil úspěch ve věci a nepřihlédl ke všem specifikám projednávané věci, která odůvodňovala aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. S rozhodnutím nelze souhlasit i proto, že soud nesprávně rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů státu v řízeních před soudy obou stupňů, neboť nezapočetl všechny částky záloh, které žalovaná na vypracování znaleckých posudků složila.

    Žalovaná tvrdí, že odvolací soud pochybil, když neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Sama měla náklady v obdobné výši jako žalobce a rozhodnutí odvolacího soudu, které jí ukládá povinnost nahradit náklady řízení žalobci, porušuje rovnoměrné vypořádání stran a pravidla spravedlivého procesu a v dané věci jde i o rozpor s dobrými mravy. Soud nezkoumal, jaké dopady bude mít jeho rozhodnutí na její majetkové poměry. Nepřihlédl ani k tomu, že jí bylo přiznáno částečné osvobození od placení soudních poplatků z důvodu špatné finanční situace. Přitom osvobození mohlo být přiznáno pouze tehdy, nešlo-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a odůvodňovaly-li to majetkové poměry žadatelky. Tuto skutečnost měl soud brát v úvahu i v souvislosti s povinností hradit náklady řízení.

    Odvolací soud též nesprávně hodnotil úspěch stran; těm šlo o to vypořádat majetek tak, aby podíly obou stran byly přibližně stejné, a právě s ohledem na stejný úspěch stran, které obdržely stejné podíly, měl soud rozhodnout tak, že žádné straně nenáleží náhrada nákladů řízení. Takový postup vyplývá i ze stanoviska Nejvyššího soudu Rc 42/1972. Žalovaná namítá, že úspěch žalobce a neúspěch žalované nelze vypočítat tak, jak to učinil odvolací soud. Ten zcela opomněl, že řízení o vypořádání SJM je řízením nestandardním, kde obě strany mají postavení žalobce i žalovaného, a vyjádření žalované je tedy třeba považovat za návrh rovnocenný žalobě. Žalovaná za situace, kdy se jí nepodařilo prokázat, že nemovitosti v k. ú. R. jsou jejím výlučným majetkem, požadovala přikázat do svého výlučného vlastnictví hodnotu práv a povinností vážících se k družstevnímu bytu, kterou soud ocenil částkou 1 600 000 Kč, a id. ½ nemovitostí v k. ú. R. v hodnotě stanovené soudem ve výši 500 000 Kč, tedy celkem majetek v ceně 2 600 000 Kč s tím, že žalobci vyplatí na vyrovnání podílu 500 000 Kč. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu jí byl přiznán podíl v hodnotě 1 219 559,- Kč, lze stanovit její úspěch oproti jejímu návrhu 47 %. Byla tedy v řízení úspěšná více než z 28 %, ze kterých vycházel odvolací soud. Míra úspěchu by se však měla brát v úvahu pouze u disparity podílů.

    Žalovaná dále nesouhlasí s tím, že zavinila podání žaloby. Odvolací soud zcela přehlédl, že na dohodu navrhovanou žalobcem nemohla přistoupit, protože byla pro ni zcela nepřijatelná, neboť chtěl do svého výlučného vlastnictví kromě pozemků v k. ú. S. i družstevní byt, movité věci a investici ze SJM do svého výlučného majetku a po žalované požadoval zaplatit vypořádací podíl ve výši 1 500 000 Kč, tedy chtěl získat mnohem víc, než mu soud přiznal. Žalovaná rovněž nezapříčinila průtahy v řízení.

    Pokud dovolací soud zhodnotí, že míra úspěchu žalobce byla stanovena správně, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy. Nemohla očekávat, že náklady řízení narostou do takových částek, přitom prokázala, že podání žaloby ani délku řízení nezavinila a jako laik nemohla před podáním žaloby relevantně odhadnout, na kolik budou oceněna členská práva k družstevnímu bytu a další nemovitosti. Má za to, že jsou dány důvody pro postup podle § 150 o. s. ř.

    Navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobci uloží povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 2 021,04 Kč s tím, že ohledně částky 5 196,96 Kč se státu náhrada nákladů nepřiznává a dále uloží žalobci povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 424,666 Kč a ohledně částky 7 123,333 Kč se státu náhrada nákladů nepřiznává. Žalované přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    Žalobce ve vyjádření namítá, že dovolání není přípustné a není ani důvodné. Poukazuje na to, že otázka, zda se má v tomto řízení postupovat podle zásady úspěchu ve věci již byla vyřešena dovolacím soudem v rozhodnutí ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 3331/2014-986. Nesouhlasí s tím, že dovoláním napadené usnesení je v rozporu s dobrými mravy a má za to, že průtahy v řízení zapříčinila žalovaná. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

    Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné; rozhodnutí odvolacího soudu je částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

    Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.).

    Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.). O tento případ nejde tam, kde účastník sice odmítl uzavřít navrženou dohodu o vypořádání SJM, a soud je poté vypořádal jinak, než bylo v návrhu dohody uvedeno.

    Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s. ř.).

    I v řízení o vypořádání SJM je nutné vycházet ze základního ustanovení o nákladech řízení, tedy z úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř. – viz např. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, stejně: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto základní pravidlo rozhodování o nákladech řízení lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.).

    Otázku, co vše je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení ve sporech o vypořádání SJM, již Nejvyšší soud řešil v předchozím usnesení v této věci ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, ve kterém dospěl k závěru, že „při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání SJM by měla být jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka rovnost podílů, a to zejména za situace, kdy mezi účastníky je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Dále je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Takto však nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé“. V usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 1895/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že posouzení, nakolik vzhledem k jednotlivým návrhům na vypořádání konkrétních položek měl účastník úspěch ve sporu o vypořádání SJM, záleží na úvaze soudu a nelze postupovat s „matematickou přesností“.

    V usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (§ 143 o. s. ř.). Z uvedeného se podává, že úspěšný žalobce má v zásadě právo na náhradu nákladů řízení proti tomu žalovanému, který svým chováním zavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení (argumentum a contrario).“ K obsahu pojmu „zavdání příčiny k zahájení řízení“ vychází odborná literatura z toho, že „žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby zpravidla tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení“ (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, svazek I., s. 983) Tento závěr přejímá i soudní praxe (srovnej např. výše uvedené usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Jestliže však žalovaný nepřistoupil na návrh proto, že s některými jeho částmi nesouhlasil, a soud poté žalobě totožné s návrhem předloženým dříve druhé straně plně nevyhověl, nejsou pro aplikaci § 143 o. s. ř. podmínky.

    V dané věci odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně sice vyšel z poměru výše požadovaného a skutečně přiznaného vypořádacího podílu, nicméně jen na straně žalobce. Soud uvedl, že žalobce ocenil majetek náležející do SJM částkou 3 379 886 Kč, z čehož by jeho podíl činil 1 689 943 Kč; podle pravomocných výroků rozhodnutí soudu činila hodnota majetku patřícího do SJM 2 439 119 Kč a podíl připadající na každého účastníka činil 1 219 559 Kč. Míru úspěchu žalobce soud stanovil ve výši 72 % a neúspěchu 28 %. Žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 200 405,48 Kč, tj. 44% (rozdíl mezi mírou jeho úspěchu a neúspěchu) z jeho celkových nákladů. Takto by bylo možno postupovat jen, kdyby šlo o jednostrannou žalobu na plnění; zde jde však o iudicium duplex, tedy o řízení, kde každá ze stran má jak postavení žalobce, tak i žalovaného. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je tak třeba zvážit nejen míru úspěchu žalobce, ale i žalované; v konkrétní věci tedy bylo třeba zohlednit i to, co požadovala žalovaná a čeho se jí dostalo. Odvolací soud však přihlédl jen k míře úspěchu žalobce v řízení před soudem prvního stupně, aniž by stejným způsobem vyčíslil úspěch žalované a oba porovnal; jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Žalovaná byla soudem prvního stupně částečně osvobozena od soudních poplatků; v odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení však chybí úvaha a závěr o tom, zda a případně jaký má na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vliv předchozí rozhodnutí o částečném osvobození žalované od soudních poplatků (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. července 2010, sp. zn. II. ÚS 762/10; viz též nález ze dne 15. února 2005, sp. zn. IV. ÚS 454/04). Tvrzení a doložení skutečností, umožňujících aplikaci § 150 o. s. ř., pokud se nepodávají z obsahu spisu, je na žalované.

    Odvolací soud též uvedl, že přihlédl k tomu, že se před zahájením řízení žalobce marně snažil se žalovanou dohodnout; to dovolatelka zpochybňuje a tvrdí, že neoprávněným požadavkům žalobce nemohla vyhovět. Nicméně z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda a jak se tato skutečnost vůbec promítla do rozhodování o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud upřesňuje, že jednání účastníků před zahájením řízení lze zohlednit především za podmínek uvedených v § 143 o. s. ř.

    Neobstojí námitka, že rozhodnutí o náhradě nákladů je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaná nemohla očekávat, že náklady řízení narostou do vysokých částek. Dobré mravy mohou být rozhodování o nákladech řízení relevantní jen v mezích § 150 o. s. ř. Dovolací soud poukazuje na zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva náležejí bdělým); dovolatelka, zastoupená advokátkou, měla možnost se seznámit s předpisy týkajícími se nákladů řízení, příp. s judikaturou ohledně oceňování družstevních bytů.

    Dovolání proti výrokům pod body III. a IV. není přípustné již proto, že tam bylo rozhodnuto o částce nepřesahující 50 000 Kč (viz § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nicméně dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i v těchto souvisejících výrocích (viz § 243e odst. 2 o. s. ř.).

    Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (zejména je třeba učinit skutkové zjištění k majetkovým poměrům žalované ve smyslu § 150 o. s. ř., a to i s ohledem na přikázaný majetek). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 3 o. s. ř.).

    Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 26. dubna 2016
    JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
    předseda senátu