Rozhodnutí NS

25 Cdo 5641/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:25 Cdo 5641/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.5641.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/30/2018
IV. ÚS 3906/18
JUDr. Jaromír Jirsa
odmítnuto
12/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 5641/2016-339


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: P. P., zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem magistrátu Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO: 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, č. j. 15 Co 133/2015-249,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
    Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 27 C 140/2011-85, uložil žalovanému městu zaplatit žalobci 126.878 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce upadl dne 10. 1. 2010 na chodníku nacházejícím se na parcele ve vlastnictví žalovaného a utrpěl úraz levé nohy; chodník byl zasněžený a neudržovaný. Soud dovodil, že šlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), a žalovaný je podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), odpovědný za škodu, která v důsledku této závady vznikla, neboť nezajistil zimní údržbu chodníku, a porušil tak svoji právní povinnost.

    K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 15 Co 103,104/2013-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že stav chodníku odpovídal několikadenní nepříznivé povětrnostní situaci, a žalobce proto mohl zhoršenou schůdnost předvídat; na chodníku nenastaly změny mající charakter závady ve schůdnosti podle § 26 silničního zákona, a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost žalovaného podle § 27 tohoto zákona. Podle odvolacího soudu speciální úprava odpovědnosti v silničním zákoně vylučuje obecnou úpravu podle občanského zákoníku, proto není podstatné, zda žalovaný dodržel svou povinnost udržovat stav komunikace v řádném stavu; obecná odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. je tak vyloučena.

    Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2014, č. j. 25 Cdo 580/2014-170, k dovolání žalobce zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vytkl mu nesprávnost závěru, že zvláštní úprava objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti či sjízdnosti vylučuje obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 a násl. obč. zák. Porušením právní povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu.

    Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2014, č. j. 15 Co 103, 104/2013-181, v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2012, č. j. 27 C 140/2011-85, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 27 C 140/2011-209, opět uložil žalovanému městu zaplatit žalobci 126.878 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že místo, na němž žalobce dne 10. 1. 2010 upadl, bylo závadou ve schůdnosti, šlo o zmrazek skrytý pod vrstvou sněhu a následný pád na zledovatělém chodníku, jak vyplynulo z výpovědi žalobce, svědků, fotografií z místa a ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu o nepříznivých povětrnostních vlivech a trvalém sněžení ve dnech 8. – 10. 1. 2010. I když svědek M. K. tvrdil, že žalovaným městem sjednaná firma prováděla údržbu chodníku podle vyhlášky č. 39/1979 Sb. hl. m. Prahy (dále též jen „vyhláška“); žalovaný neprokázal, zda skutečně k úklidu chodníku došlo. Zejména z fotodokumentace vyplynulo, že v předmětném místě nebyla provedena žádná zimní údržba, proto je zřejmé, že žalované město porušilo právní povinnost při péči o stav komunikace podle pravidel pro zimní ošetřování chodníků v normativním aktu, a odpovídá žalobci za škodu na zdraví podle § 420 odst. 1 obč. zák. v plném rozsahu, neboť na jeho straně nebylo shledáno porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

    Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 15 Co 133/2015-249, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů včetně řízení dovolacího. V odůvodnění podrobně vyložil rozdíl mezi objektivní odpovědností vlastníka komunikace za závadu ve schůdnosti, která se nepojí s porušením právní povinnosti, nýbrž s objektivním stavem komunikace, naplňujícím zákonné znaky nepředvídatelné změny stavu chodníku, již nelze předpokládat ani při chůzi odpovídající povětrnostním poměrům, a mezi obecnou odpovědností za škodu, která je založena na zaviněném porušení právní povinnosti. Dovodil, že pád žalobce nepřivodila závada ve schůdnosti ve smyslu § 26 silničního zákona, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci (třídenní sněžení), a není dána objektivní odpovědnost podle § 27 silničního zákona. V souladu se závazným právním názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, se zabýval také obecnou odpovědností žalovaného za péči o stav komunikace. Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil povinnost tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. ani pravidla pro zimní ošetřování chodníků, která jsou obsažena ve vyhlášce; to plyne z dokazování, zejména ze svědecké výpovědi pracovníka provádějícího údržbu, který podrobně popsal průběh udržovacích prací, a z písemných denních záznamů o údržbě, jimiž provedl odvolací soud důkaz. Závěr, že chodníky byly v průběhu sněhové kalamity (během tří dnů napadlo 16 – 25 cm sněhu) podle plánu zimní údržby ošetřovány, podporují i další důkazy dokládající, že po stranách chodníku byly zvýšené sněhové bariéry.

    Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 25 Cdo 5108/2015-306, dovolání žalobce odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění pouze stručně uvedl základní důvody nepřípustnosti dovolání, jak stanoví § 243f odst. 3 o. s. ř. Výhrady dovolatele ke skutkovým zjištěním, která vyplývají z provedených důkazů a z nichž odvolací soud vyšel, považoval dovolací soud za nezpůsobilé dovolací námitky, neboť postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), resp. nesměřují k právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti skutkovým zjištěním, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud zařadil chodník, na kterém upadl, do 2. nikoli 1. kategorie ve smyslu čl. 3 vyhlášky, není v tomto případě rozhodné, do které kategorie je chodník zařazen, protože podle zjištění odvolacího soudu byl vzhledem k délce a intenzitě sněžení dodržen plán údržby chodníků obou kategorií.

    Ústavní soud nálezem ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1155/16, usnesení Nejvyššího soudu zrušil se závěrem, že jím bylo porušeno základní právo stěžovatele (žalobce) na spravedlivý proces, a to při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud vytkl soudu dovolacímu, že závěr o skutkové povaze dovolacích námitek je neúplný, neboť nebyla vypořádána právní argumentace dovolatele kritizující procesní postup odvolacího soudu, který v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5309/2008 odlišně zhodnotil provedené důkazy a dovodil z nich jiný skutkový stav než soud prvního stupně, aniž dokazování sám provedl. Dovolací soud opomenul reagovat i na právní otázku, zda pouhý odkaz na kalamitní situaci zprošťuje žalované prevenční povinnosti (liberační důvod podle § 415 obč. zák.), a nezabýval se tvrzeným rozporem napadeného rozhodnutí s rozhodnutím NS sp. zn. 25 Cdo 657/2006, podle nějž porušení prevenční povinnosti může spočívat i v chybějícím upozornění chodců, že v zimním období nebude možné včas odstranit následky klimatických jevů.

    Nejvyšší soud proto znovu posoudil přípustnost dovolání žalobce. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 2. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 (srov. srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť uplatněné námitky nenaplňují podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 1 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

    Výčet podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 je taxativní a podchycuje případy, kdy se řeší hmotněprávní či procesní otázka: 1. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, 2. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, 3. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, 4. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. První případ se týká stavu ustálené judikatury, která nebyla odvolacím soudem respektována; pak je namístě v rámci takto založené přípustnosti dovolání nesprávné rozhodnutí korigovat. V dalších dvou případech se jedná o judikaturu neustálenou, totiž buď zcela novou, dosud neřešenou problematiku, anebo o neúspěšně řešený problém, ohledně nějž existuje nejednotná judikatura samotného dovolacího soudu. Poslední případ má dovolacímu soudu dát možnost reagovat na vývoj právní argumentace a přistoupit ke změně judikatury. Vždy ovšem musí jít o právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, tj. je-li skutečně dovolatelem vymezená právní otázka v rozhodnutí řešena a je-li pro výsledek sporu významná. Takovou otázkou může být i otázka procesní, jestliže odvolací soud provedl výklad procesní normy tak, aby bylo možno vést k jejímu řešení argumentaci a dospět k právním závěrům. Obecně platí, že pokud dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k opačnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval provedení důkazů, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k závaznému právnímu názoru v nálezu Ústavního soudu považuje dovolací soud v nyní projednávané věci námitky dovolatele za otázky právní.

    Závěr odvolacího soudu o skutkovém stavu věci, k němuž dospěl postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř., není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelem zmíněné rozhodnutí ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5309/2008, dovozuje, že„i když ve smyslu ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. a ustálené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená to, že od skutkových zjištění, která soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, popř. jiných důkazů, se může odvolací soud bez dalšího odchýlit. Pokud má pochybnosti o věrohodnosti výpovědí účastníků a svědků, na nichž soud prvního stupně založil své skutkové zjištění, musí tyto důkazy opakovat a popř. i doplnit (ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř.) a opatřit si tak podklady pro vlastní posouzení jejich věrohodnosti. Postup odvolacího soudu, kdy se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů“. Přezkoumávané rozhodnutí není s těmito závěry v rozporu, neboť odchylný skutkový závěr se týká zjištění, zda žalované město
    ve dnech 8. – 10. 1. 2010 provádělo prostřednictvím k tomu zmocněného subjektu zimní údržbu chodníku, na němž žalobce upadl, a to podle harmonogramu stanoveného vyhláškou. Soud prvního stupně svědeckou výpověď zaměstnance pověřené firmy, který poměrně podrobně popsal průběh odklízecích prací, hodnotil tak, že tvrzené úkony údržby nebyly prokázány. Tento jediný důkaz srovnával s důkazy popisujícími stav chodníku po pádu žalobce, a přestože z nich vyplynulo zjištění o odhrnutém sněhu na krajích chodníků, dovodil, že žádné práce provedeny nebyly. Odvolací soud doplnil dokazování písemnými záznamy o provedených odklízecích aktivitách, shledal je v souladu s výpovědí svědka a provedl srovnání těchto důkazů i s jinak nesporným zjištěním, že na chodníku byly po stranách bariéry shrnutého sněhu (sám žalobce vypověděl, že jednu z nich před vstupem na chodník překračoval a přitom podklouzl). Proto jeho závěr, že údržba byla prováděna, má oporu v provedeném dokazování, odvolací soud si k tomu zajistil řádný podklad a neporušil pravidlo plynoucí z § 213 odst. 2 o. s. ř., neboť nevyvstala potřeba provádět, resp. opakovat další důkazy, které o samotném provedení úklidových prací neměly povědomost, nýbrž jen dokumentovaly výsledný stav chodníku. V tomto směru je tedy postup odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, publikované pod C 997 a C 13277 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“) a není ani důvodu, aby právní otázka opakování důkazu listinou před odvolacím soudem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. byla posouzena jinak. Uvedený postup není v rozporu ani s právem na spravedlivý proces, jak konstatoval opakovaně Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2218/14, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 258/16).

    Odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na zjištění, že žalobce upadl dne 10. 1. 2010 na chodníku nacházejícím se na parcele ve vlastnictví žalovaného města a utrpěl úraz levé nohy; již v prvním svém rozhodnutí dovodil, že nešlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť stav celého chodníku odpovídal povětrnostní situaci (tři dny trvající sněžení), a není proto možné dovodit objektivní odpovědnost podle § 27 tohoto zákona. Nutno dodat, že soud prvního stupně tento závazný právní názor nerespektoval, neboť ve druhém rozhodnutí při nezměněném skutkovém stavu opětovně odůvodňoval opodstatněnost žaloby kromě jiného i závadou ve schůdnosti. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou vyložil, že závadou ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu, je taková závada, jejíž výskyt chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže předpokládat a účinně na ni reagovat (vedle odvolacím soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, Soubor C 10786, srov. rovněž např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, 25 Cdo 1713/2008, publikované pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Vázán právním názorem vysloveným v rozsudku dovolacího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 580/2014, se tak odvolací soud zabýval obecnou odpovědností žalovaného za péči o stav komunikace. Aniž postupoval v rozporu s ustálenou soudní praxí ohledně skutkového zjištění (jak bylo vysvětleno shora), dovodil, že žalovaný neporušil povinnost tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. ani pravidla pro zimní ošetřování chodníků, která jsou obsažena ve vyhlášce č. 39/1997 Sb. hl. města Prahy, o schůdnosti místních komunikací, a která lze považovat za normu vystihující reálné požadavky na zabezpečení schůdnosti chodníků v zimním období. Prevenční povinnost není bezbřehá a její požadavky se nemohou vymykat obvyklým a rozumným nárokům, které lze klást na subjekt, jemuž zákon ukládá povinnost předcházet hrozícím škodám. Dovodil-li odvolací soud, že vzhledem k několikadennímu sněžení byl postup odklízecích prací podle předem stanoveného harmonogramu dostatečným opatřením, byť nebyl schopen zajistit stav chodníků bez sněhové pokrývky, nejde o závěr neopodstatněný a z hlediska řešení věci nepřiměřený. Nelze přisvědčit dovolateli, že pouhý odkaz na nepříznivé počasí zakládá jakýsi liberační důvod, resp. zbavuje žalovaného odpovědnosti za škodu. Odvolací soud totiž podrobně zkoumal konkrétní povětrnostní podmínky i stav chodníku na místě úrazu a přesvědčivě vyložil, že intenzita péče žalovaného o předmětný chodník vzhledem k jeho možnostem vyjádřeným i formou vyhlášky nezakládá porušení povinnosti generální prevence.

    Závěr o tom, že žalovaný neporušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., není v rozporu ani s dovolatelem zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006 (Soubor C 6063), který se týká odlišného případu po skutkové i právní stránce. V tehdy posuzované věci se chodci stal úraz na účelové komunikaci, s níž se objektivní odpovědnost správce komunikace nepojí, proto jsou odlišné požadavky i na prevenci, která může spočívat též v tom, že jsou uživatelé předem upozorněni na neprovádění zimní údržby a z toho plynoucí zvýšené nebezpečí při pohybu po takové komunikaci. V nyní projednávané věci však chodník podléhal povinnosti zimní údržby s objektivní odpovědností správce, nebylo proto důvodu, aby žalovaný jakési všeobecné upozornění zrovna k němu předem umisťoval. Představa, že v případě sněhové kalamity by pak měl operativně osadit všechna místa, kde hrozí, že prováděný úklid nepostačí k bezproblémovému průchodu, aby dostál prevenční povinnosti, není reálná a v konečném důsledku by spíše vedla k dalšímu omezení péče o stav chodníků.

    Namítá-li konečně dovolatel, že odvolací soud zařadil nesprávně chodník, na kterém upadl, do 2. kategorie ve smyslu čl. 3 vyhlášky, není v tomto případě kategorizace rozhodná, jestliže podle zjištění odvolacího soudu byl vzhledem k délce a intenzitě sněžení dodržen plán údržby chodníků obou kategorií.

    Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu těchto nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalovaný by tedy měl zásadně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, avšak náklady žalovaného hlavního města spojené se zastoupením advokátem v dovolacím řízení nebyly shledány účelnými. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu lze u statutárních měst předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nálezy ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 3246/09, a ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09).

    Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 29. 8. 2018


    JUDr. Petr Vojtek
    předseda senátu