Rozhodnutí NS

4 Tdo 1607/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Těžké ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/15/2019
Spisová značka:4 Tdo 1607/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1607.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1 tr. zákoníku
§ 145 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1607/2018-40


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání obviněné S. Ch., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 49 T 2/2017, byla obviněná S. Ch. uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná se těchto trestných činů dopustila podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 28.10.2016 kolem 03:15 hodin v O.– L. na ul. XY na tanečním parketu Music Club XY, v přítomnosti několika desítek dalších hostů, srozuměna s možností jí způsobit závažné zranění, levou rukou uchopila a zatáhla za vlasy AAAAA (pseudonym), nar. XY, a současně tenkostěnnou sklenicí o váze kolem 200 g, drženou v pravé ruce, ji nejméně střední intenzitou síly udeřila do levé poloviny obličeje, až došlo k rozbití sklenice o obličej AAAAA, čímž jmenované způsobila komplex zranění, zahrnující tržně zhmožděnou ránu délky 5 cm v místě levé tváře v části přiléhající k očnici a zasahující až k nosu a tříštivou zlomeninu přední stěny pneumatické dutiny levostranné horní čelisti s následnou hospitalizací na dětském oddělení Nemocnice s poliklinikou Karviná Ráj v době od 30.10.2016 do 3.11.2016 a průměrnou dobou léčení v trvání 3 až 5 týdnů, přičemž jen shodou šťastných okolností AAAAA nezpůsobila daleko závažnější až život ohrožující poranění, jež mohla očekávat a která zcela reálně při rozbití skleněného předmětu o obličej mohla vzniknout, a to zejména poranění v podobě řezných a bodnořezných ran hluboko pronikajících do měkkých tkání nebo do hloubi očnic se ztrátovým poraněním oka či protětí cévních a nervových svazků na tvářích a krku s následným vznikem krvácivého šoku nebo nasátím vzduchu do krevního řečiště s navazující vzduchovou embolií,

a uvedeného jednání se dopustila přesto, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č.j. 74 T 71/2015-145 ze dne 19.6.2015, který nabyl právní moci téhož dne, byla odsouzena za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jichž se dopustila skutkem ze dne 25.10.2014, kdy v baru XY v Ostravě napadla jinou ženu rovněž úderem sklenicí do obličeje, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků“.

Za uvedené jednání byla obviněná odsouzena podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro účely výkonu tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 108, majetkovou škodu ve výši 23 556 Kč a poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, majetkovou škodu ve výši 944 Kč a nemateriální újmu ve výši 197 127 Kč. Poškozená AAAAA pak byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu nemateriální újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 49 T 2/2017 podala obviněná odvolání. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že odvolání usnesením ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřující proti výroku o zamítnutí odvolání. V dovolání zopakovala své námitky uplatněné již v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně a také v rámci odvolacího řízení, čehož si je vědoma, nicméně na vytknutých pochybeních obou soudů nižších stupňů setrvává, a proto je učinila obsahem i podaného dovolání. Nejprve namítala nesprávné hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, což mělo za následek i nesprávné právní posouzení skutku. Již v odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že v rámci dokazování byly vyslechnuty dvě skupiny svědků, když jednu skupinu tvořila poškozená AAAAA a její kamarádi a druhou skupinu kamarádi obviněné. Nalézací soud přitom vyhodnotil výpovědi první skupiny svědků jako věrohodné a pravdivé, zatímco výpovědi svědků druhé skupiny za účelové, a to i přesto, že zejména výpověď svědkyně K. byla velice podrobná shodující se s její výpovědí z přípravného řízení. Podle ní lze naopak výpověď poškozené, ve které odmítla tvrzení, že by svědkyni K. před samotným incidentem vulgárně nadávala, označit za zcela účelovou, neboť nechtěla shazovat vinu sama na sebe. Z celého hodnocení výpovědí svědků soudem prvního stupně však vyplývá, že nechtěl brát v úvahu jakoukoli výpověď, jež by svědčila ve prospěch obviněné. V rámci svého odvolání dále soudu prvního stupně vytkla, že připustil, že se k činu doznala pouze částečně, když neuvěřil té verzi skutkového děje, že to byla poškozená, která byla původcem konfliktu a že chtěla sice dát poškozené facku, neuvědomila si však, že v ruce drží skleničku s vínem. Uvedla, že existovaly pochybnosti ve výpovědích téměř všech svědků o celé situaci před samotným napadením, a proto měla být užita zásada v pochybnostech ve prospěch obviněné. Dodala, že se nechce zbavit své odpovědnosti za způsobený následek, nýbrž se snaží vysvětlit, jak se vše událo s tím, že si nemohla objektivně uvědomit, že by mohlo dojít k tak těžké újmě. V souvislosti s tím poukázala také na znalecký posudek vypracovaný MUDr. Markem Dokoupilem. Uvedla, že hodnocení znalce odpovídá její výpovědi, a to že na místo poranění působilo tupé násilí střední intenzity síly a že úrazové změny vznikly při jednom zasažení levé strany obličeje. Na základě dalších znaleckých závěrů je přesvědčena, že úder nemohl vyvolat právě ony následky těžké újmy, které jsou popsány v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Naopak výklad o tom, jaké další zranění mohlo být úderem způsobeno, považovala za nadměrně extenzivní, neboť bylo podle ní potřeba vycházet z toho, co se skutečně stalo. Uvedla, že facka byla mířena na obličej, a tudíž nemohlo s největší pravděpodobností dojít k poškození cév na krku. Dále shledala podstatným závěr znalce o tom, že objektivizovaná zranění nevedla k přímému ani k potencionálnímu ohrožení života poškozené a také, že on sám připustil, že chování poškozené po prvním lékařském ošetření, když se vrátila zpět na diskotéku, mohlo spolupůsobit na vzniku zánětu. V neposlední řadě považovala za velmi významnou odpověď znalce na dotaz obhájkyně, zda je možno určit, co poškozené skutečně hrozilo, když odpověděl, že toto není v konkrétním případě možné určit, neboť charakter poranění závisí na celé řadě okolností. Na základě i jeho dalších závěrů měla být dle jejího názoru celá věc posouzena obráceně a to tak, že vznik těžké újmy byl téměř nepravděpodobný, přičemž trestat ji za něco, co se nestalo, odporuje duchu zákona a obecné spravedlnosti.

Dále její námitky směřovaly vůči posouzení naplnění subjektivní stránky spáchaného trestného činu, tedy konkrétně, že u ní chyběla vědomostní složka, neboť neznala všechny relevantní skutečnosti. Dále u ní absentovala složka volní, tedy zcela chyběla vůle chtít způsobit takto závažný následek. Je tedy podle ní na místě, aby byl skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, případně i odst. 3 tr. zákoníku. Ve svém odvolání v neposlední řadě namítala nepřiměřenost trestu s ohledem na nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku. Odvolací soud však její odvolací námitky vyhodnotil tak, že žádná pochybení soudu prvního stupně neshledal. Obviněná s tímto závěrem nesouhlasí, neboť se odvolací soud s jejími námitkami dostatečně nevypořádal. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 49 T 2/2017 a současně všechna další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla platnosti a dále, aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. tak, že Vrchnímu soudu v Olomouci přikáže věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i dovolání obviněné a následně se zabýval uplatněnými námitkami. Nejprve uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnou aplikaci hmotného práva, nikoli revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Námitky obviněné, jimiž brojí proti hodnocení důkazů, zejména pokud jde o hodnocení svědeckých výpovědí, neodpovídají proto uplatněnému dovolacímu důvodu. Nenaplnily ho ani námitky obviněné, jimiž soudům vytýkala, že v případě použité právní kvalifikace podle § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku nepřistoupily k aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 nebo odst. 5 tr. zákoníku.

Další námitky, jimiž zpochybnila naplnění subjektivní stránky, lze sice formálně pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, nicméně podle názoru státního zástupce nejsou opodstatněné. Uvedl, že u nepřímého úmyslu, jehož existence byla u obviněné ve vztahu k způsobení těžké újmy na zdraví dovozena, lze usuzovat z povahy použité zbraně, intenzity útoku a z jeho provedení, zejména z toho, proti které části těla směřoval, a také z pohnutky činu, pakliže chybí doznání pachatele. Konstatoval, že každému průměrnému inteligentnímu člověku musí být zcela zřejmé, že pokud podnikne fyzický útok skleněným předmětem proti obličejové části hlavy jiného, kde jsou mimo jiné umístěny oči jako orgán zraku, může dojít k vážným následkům na zdraví. Na základě soudy učiněných skutkových zjištění vyhodnotil, že obviněná nepochybně věděla, že může poškozené způsobit zranění charakteru těžké újmy na zdraví a pro případ, že takové zranění způsobí, s tím byla srozuměna. Při posuzování existence vědomostní složky zavinění nelze podle něj odhlédnout ani od skutečnosti, že byla pro obdobný skutek již odsouzena Okresním soudem v Ostravě, sp. zn. 74 T 71/2015. Přitom při tomto řízení bylo prováděno znalecké dokazování z odvětví soudního lékařství, a obviněné se proto dostalo kvalifikovaného poučení o tom, že takovýto útok je způsobilý k vyvolání těžké újmy na zdraví. I s ohledem na další skutečnosti uzavřel, že právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku byla zcela namístě. Doplnil, že právní kvalifikace skutku podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jež obviněná navrhovala, nepřicházela v úvahu, neboť tato skutková podstata dopadá pouze na případy, kdy těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví skutečně nastal, byl však pachatelem způsoben z nedbalosti.

Jelikož dospěl k závěru, že námitky obviněné zčásti neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti se jednalo o námitky zjevně nedůvodné, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné S. Ch. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 6 To 11/2018 je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k následujícím závěrům.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné, jimiž napadala skutková zjištění učiněná zejména soudem prvního stupně. Tyto námitky, podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, když je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněné nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud znovu připomíná, že mu nepřísluší hodnotit důkazy, jakož i zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Každý orgán činný v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Vnitřním přesvědčením se pak myslí uvědomělá, rozumná a odůvodněná jistota, ke které soud dospěl na základě svých odůvodněných úvah při hodnocení provedených důkazů, a nikoliv pouze určitá domněnka, instinkt, vnuknutí či intuice. Není přípustné, aby dovolací soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů, když to je problematika právě výše zmíněného vnitřního přesvědčení každého soudce, který ve věci rozhoduje, a který si po provedeném dokazování dokáže nejlépe důkaz zhodnotit a zařadit jej do řetězce dalších důkazů.

Je možno konstatovat, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění na základě provedeného dokazování. To potvrdil i soud odvolací, který se velmi podrobně a pečlivě zabýval odvolacími námitkami obviněné směřující mj. do oblasti skutkové, jež jsou totožné s těmi v nyní projednávaném dovolání. Zabýval se provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč nemá pochyb o průběhu celé události tak, jak zjistil soud prvního stupně a jak je popsána ve skutkové větě výroku o vině obviněné. I s ohledem na obsáhlost učiněných závěrů odvolacím soudem nepovažuje Nejvyšší soud za podstatné je znovu rozebírat a rozepisovat, nýbrž postačí na ně pouze odkázat (zejména bod 24. a 25. napadeného usnesení). Jen v krátkosti lze uvést, že skutková zjištění vycházela z výpovědi samotné obviněné, ale také především z výpovědí několika svědků, kteří vesměs byli přítomni celému konfliktu. Pouze výpověď svědka G. byla soudem prvního stupně hodnocena jako nevěrohodná, nikoliv všechny svědecké výpovědi ze skupiny kamarádů obviněné, jak ona sama uvedla. Nutno podotknout, že stejně ji hodnotil i odvolací soud, který ovšem poukázal také na to, že i tento svědek hovořil o tom, že viděl, jak obžalovaná udeřila poškozenou do tváře skleničkou. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nelze připustit námitky obviněné stran neobjektivního hodnocení svědeckých výpovědí osob z řad jejich kamarádů či známých.

I v případě námitek obviněné směřující proti nesprávným závěrům učiněných na základě znaleckého posudku MUDr. Markem Dokoupilem lze opět plně odkázat na napadené usnesení odvolacího soudu (bod 27.), v němž byly znalecké závěry důkladně rozebrány, aniž by odporovaly učiněným skutkovým zjištěním a použité právní kvalifikaci. Z námitek obviněné je proto zřejmé, že došlo z její strany k dezinterpretaci tohoto posudku tak, aby to bylo ku jejímu prospěchu.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel i Vrchní soud v Olomouci, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Nadále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněné, jimiž zpochybňovala právní posouzení skutku též jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Tyto námitky sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu výše uvedeného výkladu, nicméně Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. Ostatně i s těmito námitkami se velmi precizně a podrobně vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí (bod 29.). Opět lze jen stručně uvést, že zavinění obviněné ve formě minimálně nepřímého úmyslu bylo jednoznačně prokázáno, a to především s ohledem na místo, kam byl útok rukou obviněné veden (obličejová část hlavy), a na použitou zbraň, jíž byla tenkostěnná sklenice. Nelze přisvědčit námitce o její nevědomosti (možného) vzniku způsobeného zranění v případě „lehkého úderu“ na tvář. Nejprve je vhodné zmínit, že bylo zjištěno, že útok byl veden nejméně střední intenzitou síly a navíc intenzita úderu nebyla v tomto směru ani rozhodující, neboť jak plyne ze znaleckého posudku MUDr. Marka Dokoupila, v případě roztříštění útočného nástroje a následném vzniku nástroje charakteru bodně řezného již nemá intenzita úderu rozhodující vliv na vznik v posudku popsaných závažných poranění. Dále je třeba uvést, že i bez těchto závěrů si musela být obviněná vědoma, že jestliže vede křehkým skleněným předmětem útok proti obličejové části hlavy druhého, pak může způsobit závažná zranění charakteru těžké újmy na zdraví (minimálně pokud se jedná o zranění v podobě řezných a bodnořezných ran hluboko pronikajících do měkkých tkání nebo do hloubi očnic s možným ztrátovým poraněním oka či protětím cévních a nervových svazků na tvářích). Tím spíše, pokud byla za obdobný útok, tedy úder sklenicí do obličeje druhého, v nedávné době již odsouzena, přičemž byla účastna hlavního líčení, při němž bylo taktéž provedeno dokazování znaleckým posudkem, když příslušná znalkyně podrobně rozebrala nebezpečnost takového útoku a rovněž popsala možná závažná poranění, která lze takovým jednáním způsobit. Není tak ani pochyb o tom, že pro případ způsobení závažných poranění charakteru těžké újmy na zdraví byla s nimi srozuměna, což svědčí o naplnění taktéž složky volní. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněné nejsou důvodné a vzhledem k tomu, že se jimi řádně zabýval již soud odvolací, je nutno je označit za zjevně neopodstatněné.

K poslední námitce obviněné směřující do uloženého trestu Nejvyšší soud uvádí, že skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat druh a výměru uloženého trestu, resp. uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To je možné pouze podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitku obviněné, z níž je zřejmé, že namítá pouze nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody, jakož i případné využití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle ustanovení § 58 tr. zákoníku.

S ohledem na vše shora uvedené nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.

Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněné S. Ch. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 1. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu