Rozhodnutí NS

6 Tdo 357/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:6 Tdo 357/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.357.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 357/2019-213


USNESENÍ



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. G., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 11 To 325/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 75/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4 T 75/2017, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1.) a zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 2.), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

1. „dne 15. 1. 2017 nejméně kolem 03:10 hodin v obci XY, část XY, na místní pozemní komunikaci ve směru na část XY, konkrétně v místě cca 500 metrů od křižovatky s pozemní komunikací č. 286, po předchozím požití alkoholických nápojů, v jehož důsledku se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, čehož si byl vědom, když opakovanou dechovou zkouškou bylo zjištěno, že jeho krev obsahovala dne 15. 1. 2017 v 09:07 hodin 1,48 promile alkoholu v krvi a dne 15. 1. 2017 v 14:38 hodin 0,7 promile alkoholu v krvi, nastartoval svoje osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, rz. XY, se kterým se snažil vyjet ze závěje, do které bylo toto vozidlo zapadlé a opřené svou levou částí o sněhový mantinel, což se mu nepodařilo.“

2. „dne 15. 1. 2017 po 03:10 hodin, kdy po příjezdu uniformované hlídky Policie ČR ve složení P. H. a P. Š. přestal s pokusy o vyjetí motorového vozidla zn. Škoda Octavia, rz. XY, ze závěje, na stejném místě silnice popsané ve skutku pod bodem 1, a následném vystoupení z vozidla byl vzhledem ke zjištěným známkám opilosti vyzván členy hlídky Policie ČR po předložení osobních dokladů k podrobení se dechové zkoušky za účelem zjištění požití alkoholu, což odmítl s tvrzením, že vozidlo neřídil, a v průběhu dalších služebních úkonů v souvislosti s prošetřením podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 trestního zákoníku, poté byl policisty zajištěn podle zákona o policii, se dotázal přítomných policistů, zda by věc nešla vyřešit nějak normálně a poté jim opakovaně nabídl finanční částku ve výši 3.000,-Kč, kterou měl při sobě, když v tomto svém jednání pokračoval i přes upozornění na protiprávnost svého jednání s tím, že se členů hlídky Policie ČR ptal na to, kolik by si představovali peněz, aby ho nechali na pokoji.“

2. Za tento zločin a přečin byl odsouzen podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byl povolen odklad výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

    3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 11 To 325/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

    II.
      4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

      5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. shledává v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy před nalézacím a odvolacím soudem s odkazem na to, že soudy obou stupňů dospěly ke zcela nesprávným a nejasným skutkovým zjištěním a nesprávně právně hodnotily skutkový stav, přičemž tento není v souladu s provedeným dokazováním.

        6. K přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že nižší soudy nesprávně dospěly k závěru o tom, že se v době skutku nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, když tuto skutečnost vyvodily z provedených důkazů, konkrétně z provedené dechové zkoušky dne 15. 1. 2017 v 09:07 hod. a v 14:38 hod., z jeho výpovědi a z výpovědí svědků P. H. a P. Š. U dechových zkoušek namítl jejich provedení s velkým časovým odstupem od samotného skutku, kdy tvrdil, že na jejich základě tak nelze jednoznačně určit, jakou hladinu alkoholu v krvi (tj. zda alespoň v množství 1‰, nebo hranici blížící se této hodnotě) měl v inkriminovanou dobu. Rovněž vytkl hodnocení výpovědi svědků H. a Š., kdy podle jeho názoru tyto nemohly být důkazem o jeho stavu. Na základě zmíněného vyvodil existenci extrémního rozporu s provedenými důkazy. Následně doplnil, že k naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je třeba jeho úmyslu vykonávat činnost, při které by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, konkrétně by tak musel vykonávat „činnost spočívající v řízení motorového vozidla po veřejné komunikaci“. Jinak řečeno, vyjádřil přesvědčení, že u něj neexistoval úmysl jakkoli dále pokračovat v jízdě po veřejné komunikaci poté, co by vyjel ze závěje, a proto není možné dospět k závěru naplnění typových znaků skutkové podstaty dotčeného trestného činu, neboť jsou nedostatky jak v subjektivní, tak objektivní stránce. Dále poznamenal, že v jeho jednání, jak bylo popsáno shora, nelze spatřovat znak trestní odpovědnosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy toto nedosahuje stupně společensky škodlivého jednání.

        7. K zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku namítl, že se neztotožňuje s hodnocením důkazů nalézacím a odvolacím soudem stran výpovědí svědků P. H., P. Š. a K. G. Z těchto totiž nelze dojít k jednoznačnému závěru, že nabízel úplatek, neboť svědci (policisté) nesprávně interpretovali jeho jednání, když pod pojmem „vyřešit věc jinak“ měl na mysli uhradit pokutu na místě v blokovém řízení. Tento návrh řešení nelze vykládat jako nabídku úplatku, a tudíž nemůže být posouzeno ani jako předmětný zločin.

          8. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 11 To 325/2018, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4 T 75/2017, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
            9. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zdůraznil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž velká část uplatněných námitek v podaném dovolání formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. K tomu dodal, že nepovažuje za relevantní námitku obviněného, která není hmotněprávní povahy a jíž zpochybňuje zjištění, že v době řízení vozidla nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Poznamenal přitom, že skutková zjištění nižších soudů mají oporu v provedených důkazech a že jejich závěry jsou logické a odpovídající lidské zkušenosti, přičemž jsou prosté jakékoliv svévole a nelze u nich shledat žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Za obsahově odpovídající uplatněným dovolacím důvodům nepovažoval ani výhrady týkající se zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť se i v tomto směru jedná o pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů, ohledně jejichž logické interpretace soudy nevyvstala rozumná, tj. relevantní pochybnost.
              10. Naproti tomu za hmotně právně relevantní výhradu označil výhradu obviněného, že neměl úmysl řídit vozidlo po veřejné komunikaci, jíž tento namítá nenaplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. K tomu ovšem uvedl, že není rozhodné, zda měl obviněný v úmyslu řídit vozidlo po veřejné komunikaci či nikoliv. Podstata věci totiž spočívala ve vymezení takové faktické činnosti, při níž by obviněný mohl ohrozit život nebo zdraví ostatních osob. Nelze pak pominout, že již samotnou manipulací s vozidlem, k níž se obviněný doznal, takovou činnost vykonával. Jako další relevantní námitku považoval státní zástupce i navrhované užití subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně však poukázal na to, že danou námitku obviněný nedoprovodil konkrétní argumentací, na jejímž základě by se zřetelem ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 bylo možno usuzovat, že posuzovaný skutek neodpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dodal pak, že i v tomto směru považuje přisouzenou právní kvalifikaci za správnou a zákonu odpovídající.

              11. Za popsaného stavu dovodil, že řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo vadou zakládající některý z důvodů dovolání, v důsledku čehož nemohl být v daném případě naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

                12. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.

                III.

                13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

                14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 11 To 325/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                  15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                    16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                      17. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                        18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                        19. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                        IV.

                        20. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci částečně pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou.

                        21. Konkrétně jde o námitku, že v jeho jednání absentoval úmysl vykonávat činnost, při které by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu, tj. v daném případě řídit motorové vozidlo po veřejné komunikaci, v důsledku čehož nebyla naplněna objektivní a subjektivní stránka přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulovaná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku a odpovídá tak deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                        22. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
                          23. Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, „[k]do vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“. Dovolatel namítá, že neměl v úmyslu řídit vozidlo po veřejné komunikaci. Z dané skutkové podstaty však neplyne nutnost jednat právě tímto způsobem. Rozhodné je, že pachatel vykonává činnost (ve stavu vylučujícím způsobilost přivoděnou vlivem návykové látky), při níž může ohrozit život nebo zdraví lidí, potažmo způsobit značnou škodu na majetku. Činností se v tomto smyslu rozumí taková aktivita, „jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci“ (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, § 1-139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2788 - 2799. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.), přičemž manipulace s vozidlem, která spočívá ve snaze vyjet ze závěje na veřejnou komunikaci, takovou činností bezpochyby je, zvláště pak pohybují-li se v okolí vozidla osoby, které mohou být takovým jednáním reálně ohroženy. Postupoval-li tedy dovolatel tak, že ve stavu vylučujícím způsobilost nastartoval vozidlo a snažil se vyjet ze závěje na pozemní komunikaci, pak je třeba nehledě na to, zda měl v úmyslu dále po ní pokračovat v jízdě, konstatovat, že naplnil objektivní stránku zmíněného přečinu. Zjištěné skutkové okolnosti přitom nepřipouštějí jiný závěr, než že obviněný naplnil i subjektivní stránku daného přečinu v podobě úmyslného zavinění. K naplnění tohoto znaku přitom postačí, že pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a byl s tím srozuměn [eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Soudy nižších stupňů ovšem dovodily úmysl přímý (bod 16. rozsudku soudu nalézacího a bod 38. usnesení soudu odvolacího) a v tomto směru jim nelze činit zásadních výtek.

                          24. Pokud dovolatel ve vztahu k uvedenému přečinu namítá nenaplnění znaku trestní odpovědnosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba předně konstatovat, že citované ustanovení neupravuje znak trestní odpovědnosti, nýbrž představuje materiální korektiv formální tvrdosti trestního práva promítající se v zásadě subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Dále je nutno uvést, že obviněný uvedenou námitku nepodložil žádnými bližšími relevantními skutečnostmi, na jejichž základě by ji bylo možno posoudit, a to z hledisek, o nichž hovoří zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu. Zde je na místě připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, podle něhož úkolem dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Tudíž je tato jeho námitka nepřezkoumatelná. Lze pak pouze stručně dodat, že závěry soudů nižších stupňů stran užití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku jsou zřejmé z jejich rozhodnutí (bod 17. rozsudku soudu nalézacího a bod 39. usnesení soudu odvolacího), přičemž jim ani v tomto směru nelze ničeho vytknout.

                          25. Co se týče zbytku argumentace týkající se zpochybnění toho, zda obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, tak k této lze vyjádřit, že neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolatel totiž jejím prostřednictvím pouze odlišně hodnotí provedené důkazy. Takto činí tvrzením, že soudy na základě vadného hodnocení důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, že v inkriminované době nebyl způsobilý k řízení motorových vozidel. K tomu je však potřeba dodat, že jak nalézací (srov. bod 12. až 14. jeho rozsudku), tak odvolací soud (srov. bod 34. až 37. jeho usnesení) (rovněž) otázku míry ovlivnění obviněného alkoholem v rozhodné době (v době řízení osobního automobilu) náležitě objasnily (se správným závěrem, že obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost), přičemž jejich skutková zjištění jsou založena na komplexním a logickém hodnocení provedeného dokazování (výpovědi samotného obviněného, svědků P. Š. a P. H., provedeném měření alkoholu v krvi v 9:00 hod. a 14:38 hod.) a nejsou zatížena žádným, natož pak extrémním rozporem, resp. nesouladem. Obdobné lze konstatovat k výtkám stran zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jež jsou také prostou polemikou se zjištěními soudů nižších stupňů, kterým v rámci provedeného dokazování nevyvstaly důvodné pochybnosti o průběhu skutku, tak jak jej zahrnuly do svých rozhodnutí. Obviněný v dovolacím řízení znovu opakuje námitky, které již užil v rámci obhajoby před soudy nižších stupňů a s nimiž se oba soudy řádně vypořádaly (srov. bod 15. a 16. rozsudku soudu nalézacího a bod 37. a 38. usnesení soudu odvolacího), přičemž lze konstatovat, že jejich závěry mají v provedeném dokazování dostatečnou oporu.

                          26. Dovolatel v této části svých námitek (pod bodem 25. shora) nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty vážící se na uvedené skutkové závěry. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                          27. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další). V nyní projednávané věci však konstatuje, že není dán žádný ze shora uvedených případů extrémního nesouladu (k tomu blíže bod 25. shora).

                          28. Nutno totiž shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a rovněž s právními závěry nalézacího soudu. Soudy obou stupňů přitom své hodnotící úvahy a závěry náležitě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. bod 12. - 16. rozsudku soudu nalézacího a bod 34. - 38. usnesení soudu odvolacího).

                          29. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                          30. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                            31. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                            32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se část dovolacích námitek s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i dalšími důvody dovolání) míjela a další jejich část jej naplnila pouze formálně, neboť po stránce věcné jim Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, nemohl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn ani v jeho druhé alternativě.

                            33. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti z části formálně právně relevantní argumentace dovolání (bod 21. až 24. tohoto usnesení).

                            34. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                            Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                            V Brně dne 29. 4. 2019


                            JUDr. Vladimír Veselý
                            předseda senátu