Rozhodnutí NS

28 Cdo 3610/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:28 Cdo 3610/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3610.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vrácení daru
Dotčené předpisy:§ 628 obč. zák.
§ 630 obč. zák.
§ 51 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
03/17/2019
I.ÚS 934/19
JUDr. David Uhlíř
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3610/2018-414


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. G., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované: N. S., nar. XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, o zaplacení 7 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 161/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2017, č. j. 30 Co 402/2017-366, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 480 Kč k rukám advokáta Mgr. Jakuba Urbánka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 11. 2016, č. j. 12 C 161/2015-175, potvrzen v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo, aby žalobci zaplatila 1 880 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbývající části byl pak tento rozsudečný výrok změněn tak, že se žaloba co do částky 7 720 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 422 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, přitom zůstal odvoláním nedotčen. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byla žaloba co do částky 7 720 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítnuta, a proti souvisejícím výrokům o nákladech řízení podal dovolání žalobce. Předestřel otázku právního posouzení smlouvy, na jejímž základě poskytl žalované na koupi domu v jejím vlastnictví částku 7 720 000 Kč. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, a ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, či od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010. Mínil, že předmětná smlouva neměla být posouzena jako smlouva darovací, nýbrž jako nepojmenovaná smlouva o investicích do společného bydlení, na jejichž vypořádání z titulu bezdůvodného obohacení mu vznikl nárok v důsledku ukončení společného soužití smluvců. Pro případ právní kvalifikace sjednané smlouvy jako darovací pak v chování žalované, jež z něj měla vylákat částku přesahující celkem 10 milionů Kč, spatřoval hrubé porušení dobrých mravů, odůvodňující vrácení daru. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011. Vytýkal konečně nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, zdůrazňuje, že v odůvodnění rozhodnutí nejsou důsledně odlišeny skutkové závěry od závěrů právních a že odvolací soud pomíjí některá dílčí skutková zjištění; označoval současně odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za vnitřně rozporné. Dovozoval přitom, že v situaci, kdy byly „skutkové části“ aplikované právní normy podřazeny jen některé z právně významných okolností a ostatní pominuty, byla věc nesprávně právně posouzena (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 386/1997, publikovaný pod č. 57/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Upozorňoval taktéž na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, kritizuje přitom, že nebyl poučen ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom smyslu, že darovací smlouva (dle § 628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, jímž se řídí posuzovaný právní vztah v situaci, kdy peněžní prostředky byly na základě předcházejícího smluvního ujednání účastníků řízení poskytnuty dne 4. 6. 2013 - viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) je dvoustranný právní úkon, jímž dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje přenechat obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar, případně slib přijímá. K pojmovým znakům darování patří vedle způsobilého předmětu daru dobrovolnost a bezúplatnost. Bezúplatnost znamená, že za dar (slib daru) nemá dárce obdržet nic, co by mělo majetkovou hodnotu. Není rovněž vyloučeno, aby darování bylo vázáno na odkládací či rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je – se zřetelem ke konkrétním okolnostem – rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007). Projev vůle může být přitom vyjádřen i jinak než slovy, konkludentně, jestliže takový konkludentní způsob nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl subjekt projevit. Vnitřní přesvědčení (úmysl) se zjišťuje skutečnostmi vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se navenek projevuje. Předal-li účastník druhému účastníku určitou finanční hotovost, aniž by přitom dal jakkoli najevo úmysl požadovat tyto peníze zpět, a činil-li tak s vědomostí, že druhý účastník peníze této hodnoty mu není schopen vrátit, resp. tuto skutečnost akceptoval, přičemž druhý účastník peníze za stejných okolností přijal, lze takto zjištěný skutkový děj podřadit § 628 odst. 1 obč. zák., tedy dovozovat, že došlo k uzavření darovací smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001).

Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li tedy soud závěry o obsahu smluvního ujednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4747/2009, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1024/2006, ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3255/2010, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5198/2008).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (žalobce poskytl předmětné peněžní prostředky žalované nikoliv za účelem nezbytného uspokojení svých bytových potřeb, nýbrž jako projev důvěry a potvrzení vážnosti vztahu mezi milenci, a to při vědomí toho, že mu uvedenou částku žalovaná nebude moci vrátit, a neočekávaje žádné protiplnění, v důsledku čehož také nebyly sjednány ani žádné podmínky, za nichž by se eventuálně mohl domáhat vrácení vyplacených peněz), uzavřel, že žalobce poskytl žalované inkriminovaný peněžní obnos dobrovolně a bezúplatně a ta jej přijala jako dar, čímž byly naplněny podstatné náležitosti darovací smlouvy ve smyslu § 628 a násl. obč. zák., nijak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoli měnit, neodchýlil. Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že peníze byly poskytnuty dobrovolně a bezúplatně, argumentuje tím, že protiplněním ze strany žalované měla snad být její povinnost umožnit žalobci společné bydlení v domě, na jehož koupi byly dotčené peněžní prostředky použity, napadá tím zjevně skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu, když předestírá vlastní, od závěrů odvolacího soudu odlišnou, verzi obsahu smluvního ujednání účastníků. Rozporuje tak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž v souvislosti s kritikou právního posouzení smluvního ujednání účastníků řízení coby smlouvy darovací odkazuje dovolatel (sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, sp. zn. 28 Cdo 539/2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, a sp. zn. 28 Cdo 2666/2010), pak na posuzovaný případ zjevně nedopadají, neboť jsou vybudována na jiném skutkovém podkladu, kdy v řízeních před soudy nižšího stupně (na rozdíl od projednávané věci, v níž bylo prokázáno sjednání darovací smlouvy) bylo prokázáno uzavření takové nepojmenované smlouvy, na jejímž základě vyplacení peněžitých částek určených k obstarání bydlení odpovídala povinnost jejich příjemce umožnit plátci peněžních prostředků společné soužití v získaných bytových prostorách, resp. ve věci řešené v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 539/2012 právní titul peněžitého plnění nebyl prokázán vůbec.

Namítá-li dovolatel v návaznosti na závěr odvolacího soudu o uzavření darovací smlouvy, že se vůči němu žalovaná chovala způsobem odporujícím dobrým mravům, dlužno dodat, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce na vrácení daru (§ 630 obč. zák.) je pouze takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je (při zohlednění vzájemného jednání dotčených subjektů) kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3222/2016, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 445/2013, ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4503/2007). Dárce se jako důvodu k vrácení daru nemůže dovolávat skutkových okolností, jež nastaly či existovaly v době před darováním a za nichž byl právní úkon učiněn a o nichž obě strany při uzavírání smlouvy věděly (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000).

Jestliže tedy odvolací soud dovolatelem vytýkané chování žalované (za trvání milostného vztahu se nechávala dovolatelem vydržovat, neopustila kvůli vztahu s ním svého manžela, přivolala policejní hlídku ve snaze zabránit mu ve vstupu do jejího domu, odmítala vrátit poskytnutý dar) nekvalifikoval jako hrubé porušení dobrých mravů, odůvodňující vrácení daru, argumentuje tím, že charakter vzájemného vztahu účastníků řízení (vydržování žalované dovolatelem) byl dovolateli znám již v době před darováním a další jím tvrzené skutečnosti ustanovením § 630 obč. zák. vyžadovanou intenzitu společensky nevhodného chování obdarovaného nenaplňují, pak jeho závěry nejsou nikterak nepřiměřené a výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu evidentně neodporují. Soudy nižšího stupně zjištěný skutkový stav přitom neposkytuje žádnou oporu ani tvrzení dovolatele, že z něj snad žalovaná poskytnuté peněžní prostředky vylákala podvodně (vytýkané manipulativní a zištné jednání žalované nebylo dovolatelem za řízení před soudy nižšího stupně nijak blíže vymezeno).

Vytýká-li dovolatel konečně nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného rozsudku, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.

Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že dovolatel na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl schopen zformulovat dovolací důvody. Odvolací soud nadto provedené důkazy hodnotil způsobem vyplývajícím z § 132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Vzal přitom v úvahu veškeré skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, žádné při svém hodnocení nepominul (k dovolatelem namítanému obsahu skypové komunikace účastníků viz zejména odstavce 25. a 26. napadeného rozhodnutí) a zdůvodnil neprovedení některých z navrhovaných důkazů (viz odstavec 27. napadeného rozhodnutí). Mezi provedeným dokazováním a závěry z něj dovozenými pak nelze spatřovat logický rozpor. Dovolatelem odkazovaný rozsudek sp. zn. 2 Cdon 386/1997 přitom na projednávanou věc nedopadá, neboť se vztahuje na případy, kdy (na rozdíl od řešené kauzy, v níž se odvolací soud zabýval veškerými okolnostmi významnými z hlediska naplnění hypotézy aplikované právní normy) nebyly veškeré právně relevantní skutkové okolnosti právně hodnoceny.

V situaci, kdy odvolací soud rozhodoval na základě jím provedeného, resp. zopakovaného, dokazování zaměřeného na prokázání skutečností tvrzených v projednávaném odvolání, pak nelze jeho rozsudek považovat za překvapivý, když nepředvídatelným, resp. překvapivým, je jen takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012). Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Byla-li naopak žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010). Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci rozhodoval na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu, poučení dovolatele dle ustanovení § 118a o. s. ř. zjevně nebylo na místě.

Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny (§ 237 o. s. ř.).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 39 180 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) dohromady ve výši 39 480 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 12. 2018


Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu