Rozhodnutí NS

30 Cdo 1882/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 1882/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1882.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 92 odst. 2 o. z.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1882/2018-185


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce M. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Celetná 554/4, proti žalovanému P. Š., narozenému dne XY, bytem XY, o uložení povinnosti souhlasit s vyzvednutím uren a o nahrazení souhlasného prohlášení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 173/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2018, č. j. 17 Co 399/2017-157, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    Stručné odůvodnění

    (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


    Obvodní soud pro Prahu 6 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. května 2017, č.j. 26 C 173/2016-128, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo poskytnout veškerou součinnost Hřbitovní správě při vyzvednutí uren a souhlasit s vyzvednutím uren se zpopelněnými ostatky zesnulých H. S., narozeného XY, zemřelého 18. ledna 1952, a H. S., narozeného XY, zemřelého 8. května 1945, které jsou umístěny v hrobě na adrese Pohřební ústav hl.m. Prahy, Krematorium Strašnice, Vinohradská 214, 100 00 Praha 10, v hrobě odd. XY, č. hrobu XY a zároveň zamítl nahrazení souhlasného prohlášení po právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

    Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2018, č. j. 17 Co 399/2017-157, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění a dokazování provedl v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé. Vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc také správně posoudil po právní stránce. Na podporu své argumentace použil přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu.

    Odvolací soud poukázal na skutečnost, že žalobce se podanou žalobou domáhá, aby soud uložil žalovanému povinnost souhlasit s vyzvednutím uren s ostatky zesnulého otce a bratra žalobce z hrobového místa, jehož je žalovaný nájemcem, a nahradil tak svým rozhodnutím souhlasné prohlášení žalovaného. Soud však může svým rozhodnutím nahradit prohlášení vůle (§ 161 odst. 23 o.s.ř.) pouze v případech stanovených zákonem. O takový případ se však v dané věci nejedná. Z ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých dalších zákonů, vyplývá, že lidské ostatky mohou být exhumovány pouze na žádost nájemce hrobového místa nebo nařídí-li exhumaci v trestním řízení předseda senátu nebo státní zástupce. Ze zákona však neplyne povinnost nájemce hrobového místa o exhumaci lidských ostatků požádat a ani možnost soudu takový projev vůle nájemce hrobového místa nahradit. Nadto žalobci ani nesvědčí jakékoliv právo požadovat na žalovaném vydání předmětných uren s ostatky jeho příbuzných za účelem jejich přemístění do rodinné hrobky. Lidské tělo a jeho části včetně tělesných ostatků (§ 493 o.z.) nejsou věcí v právním slova smyslu, a tudíž nemohou být předmětem věcných nebo závazkových majetkových práv. Odvolací soud dále připomněl, že právo na vydání lidských ostatků podle ustanovení § 92 odst. 2 o.z. není nárokem vyplývajícím z ochrany vlastnického práva; svou povahou se jedná o osobnostní relativní právo sui generis vznikající ex lege pohřbením těla zemřelého člověka a zanikajícím uložením ostatků na veřejném pohřebišti. Za daného stavu odvolací soud uzavřel, že uplatňované nároky nemají oporu v hmotném právu, takže soud prvního stupně žalobu důvodně zamítl.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 3. 4. 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. kdy má za to, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. by měla být řešena odlišně. Žalobce se domnívá, že na daný případ není použitelná judikatura Nejvyššího soudu reprezentovaná např. rozhodnutími vydanými pod sp.zn. 22 Cdo 685/2005 a 22 Cdo 2773/2004, resp. závěry těchto rozhodnutí by měly být revidovány. Dovolání též podává z důvodu porušení základních lidských práv žalobce napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo žalobce na ochranu rodinného života. Dovolatel dále podává vlastní náhled na skutkové okolnosti případu. Dovozuje, že žalovaný mu bezdůvodně brání v realizaci práva na rodinný a soukromý život a toto právo tak porušuje. Dovolatel odkazuje na to, že uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila spory o vydání ostatků zemřelých mezi příbuznými těchto zemřelých. Okolnosti projednávané věci jsou však zcela odlišné. V projednávané věci se jedná o spor příbuzného zesnulých a osobou, která zesnulé ani osobně neznala a jejíž jednání v podobě odmítnutí součinnosti s vyzvednutím a přemístěním uren s ostatky nese znaky svévole. Dovolatel je přesvědčen, že žaloba v této věci byla podána po právu a mělo jí být vyhověno. Proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v tomto smyslu změnil, případně, aby je (včetně rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

    Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 20. 4. 2018, v němž navrhl, aby toto dovolání bylo odmítnuto.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

    Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

    Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

    Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

    Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

    Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

    - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

    - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

    - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

    - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

    Podle dikce ustanovení § 237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

    Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.

    Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Jde tedy o právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu skutečně založeno. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

    Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

    Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, ve své podstatě nesplňuje.

    Jak již bylo uvedeno shora, žalobce spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud však poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

    Dovolatel sice v dovolání předestřel právní otázku, která je podle něho významná pro posouzení projednávané věci, a pro jím předpokládanou revizi dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odkazuje na to, že výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu řešila spory o vydání ostatků zemřelých mezi příbuznými těchto zemřelých, avšak okolnosti projednávané věci jsou však zcela odlišné, když v projednávané věci se jedná o spor příbuzného zesnulých a osoby, která zesnulé ani osobně neznala a jejíž jednání v podobě odmítnutí součinnosti s vyzvednutím a přemístěním uren s ostatky nese znaky svévole. Zde však dovolatel jinak fakticky konkrétně právně relevantním způsobem nespecifikuje předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolatelem naznačená otázka (resp. další otázky) při tom fakticky nesměřuje k vlastnímu právnímu základu, na němž odvolací soud své rozhodnutí zbudoval. Z napadeného rozsudku naopak ve skutečnosti vyplývá, že se odvolací soud náležitě se sporem dotčenou právní problematikou vypořádal, aniž by se případně dostal do rozporu s judikaturou dovolacího soudu, k jejíž případné změně dovolací soud nevidí opodstatnění.

    Případné vady řízení, které by bývaly mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohly být vzaty v úvahu jen, je-li dovolání přípustné (což v daném případě splněno není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

    Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož bylo úspěšnému žalovanému přiznáno vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) podle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 21. 11. 2018


    JUDr. Pavel Pavlík
    předseda senátu