Rozhodnutí NS

4 Tdo 556/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Loupež Vražda
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:4 Tdo 556/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.556.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Loupež
Vražda
Dotčené předpisy:§ 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku
§ 173 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/19/2019
08/19/2019
III.ÚS 2727/19
III.ÚS 2714/19
III.ÚS 2714/19

III.ÚS 2727/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 556/2019-2575


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovoláních obviněných S. B., nar. XY, bytem XY, M. C. nar. XY, bytem XY a J. M., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 6 To 59/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 1/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.



Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 39 T 1/2016, byl obviněný S. B. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, obviněný M. C. byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a obviněný J. M. byl uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

obviněný J. M.
1)
společně se S. B., nar. XY a M. C., nar. XY, kteří pro toto jednání byli pravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6.3.2017, č.j. 39 T1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.8.2017, č.j. 6 To 52/2017-2033, po vzájemné domluvě, poté, co od dosud blíže neurčené osoby dostali tip na vloupání do rodinného domu č. XY v XY na ulici XY a po jeho předchozím obhlédnutí, se záměrem opatřit si finanční prostředky a cennosti i za cenu použití násilí, přijeli dne 9. 10. 2015 v době mezi 10:00-11:00 hodin vozidlem, které zajistil a řídil S. B. do XY, kde po předchozím zamaskování obličejů kuklami, s rukavicemi na rukou a s předem připravenými lepicími páskami, kovovými pouty, teleskopickým obuškem, šroubovákem a nožem, vnikli neuzamčenými vstupními dveřmi do rodinného domku poškozeného V. M., nar. XY, dům prohledávali, načež poté, co se do domu ze zahrady vrátil V. M. a po schodech vystoupal do patra, tohoto společně fyzicky napadli tím způsobem, že ho kovovým teleskopickým obuškem udeřili do hlavy, a následně mu úderem do kolen podrazili nohy a povalili na zem, opaskem mu svázali nohy, na ruce za zády nasadili kovová pouta, nos i ústa zalepili lepicí páskou, hlavu omotali látkou, naházeli na něj oblečení, když je prosil o odlepení pásky, neboť nemohl dýchat, tak mu v místě úst prořízli nožem otvor se slovy, ať se nehýbe, jinak, že ho podříznou, všichni na něj opakovaně křičeli a požadovali vydání peněz, a když jim sdělil, že žádné peníze doma nemá, že je má v bance, tak ho opakovaně bili do hlavy a kopali do oblasti břicha, žeber, do nohou a zad, následně mu hlavu i tělo polévali slivovicí, škrtali v blízkosti jeho těla zapalovačem, cvakali neznámým předmětem u hlavy, vyhrožovali, že stejně nepřežije, když mezitím prohledávali pokoje a hledali peníze, načež jim poškozený ze strachu vydal platební kartu Komerční banky č. XY a sdělil PIN kód a dále mu odcizili tři cestovní pasy, občanský průkaz, dva řidičské průkazy, potvrzení o ztrátě občanského průkazu, to vše na jméno V. M., finanční hotovost v celkové výši 33.000,- Kč, tři kusy řetízků ze žlutého kovu, 5 ks hodinek blíže nezjištěných značek, kovové mince v hodnotě 20 EURO, mobilní telefon zn. Nokia 6303i, IMEI: XY, 5 ks sportovních zavíracích nožů, plynový černý bubínkový revolver, pepřový sprej, klíče od vozidla Volkswagen Sharan a 5 ks lahví alkoholu o objemu 0, 7 litru nezjištěných značek whisky; po jedné až dvou hodinách dům opustili a zanechali poškozeného svázaného a zaházeného textiliemi, kdy se mu následně podařilo uvolnit pouta na rukou, načež jej v domě nalezl kolem 17:00 hodin jeho bratr, přičemž týž den ve 12:44 hodin provedli obžalovaní v Brně, XY, prostřednictvím odcizené platební karty v bankomatu neoprávněný výběr finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč a následující den v 05:04 hodin v Brně, XY, v bankomatu výběr částky 5.000,- Kč, kdy poškozený v důsledku jednání obžalovaných utrpěl jednak fyzická zranění, a to zlomeninu bodcovitého výběžku pravé kosti loketní s posunem, zlomeninu 9. žebra vlevo, zhmoždění hlavy, břišní krajiny, obou ramen a levého zápěstí a dále oděrky a hematomy s omezením v obvyklém způsobu života do šesti týdnů a jednak duševní poruchu – posttraumatickou stresovou poruchu, která ho citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu podstatně přesahující šest týdnů,

obvinění S. B., M. C. a J. M.
2)
po vzájemné domluvě, poté, co od dosud blíže neurčené osoby dostali tip na vloupání do rodinného domku XY, si dne 28. 11. 2015 obhlédli S. B. a J. M. místo činu a následně se záměrem opatřit si finanční prostředky a další cennosti, a to i za užití násilí, odjeli všichni obžalovaní dne 22. 12. 2015 kolem 21:00 hodin vozidlem S. B. značky Peugeot 406, zelené barvy, RZ: XY z Brna do XY, kde po předchozím zamaskování obličejů kuklami, s rukavicemi na rukou a s předem připravenými elektrikářskými páskami, kovovými pouty, pistolí nezjištěného typu a páčidlem vnikli po vypáčení balkónových dveří z terasy do rodinného domu majitele O. L., nar. XY, kde prohledávali jednotlivé místnosti, přičemž v ložnici nalezli spícího O. L., který se vzbudil, volal svého syna a křičel o pomoc, proto S. B. a M. C. poškozeného fyzicky napadli tím způsobem, že mu ležícímu na břichu na posteli spoutali ruce za zády nejprve kovovými pouty, které se však pro aktivní odpor poškozeného přelomily a poté přinesenými stahovacími elektrikářskými páskami, a současně ho po delší dobu s velkou četností bili do hlavy, krku, hrudníku, dolních i horních končetin, čímž mu v obličejové části těla, v pravé prsní krajině hrudníku, na rukou, na vnitřní straně pravého stehna, pravém kolenním kloubu a na zadní straně levého bérce způsobili tržně zhmožděné rány, krevní výrony, hematomy, sedření kůže, oděrky a defekty korunek předních zubů v horní čelisti, a dále sériovou pravostrannou zlomeninu 1.- 9. žebra s prokrvácením a trhlinami pohrudnice a zhmožděním plicní tkáně, přičemž J. M. byl v okamžiku jejich útoku na poškozeného ve vedlejší místnosti, slyšel jeho volání o pomoc, musel si být vědom pokročilého věku poškozeného a věděl o jeho napadání ze strany M. C. a S. B., které žádal, aby poškozeného umlčeli, kdy v důsledku kombinace shora popsaného působení tupého násilí na poškozeného, překrytí jeho dýchacích otvorů, zakleknutí hrudníku, omezení pohyblivosti spoutáním horních končetin za zády v poloze na břiše a současně počínajícího úrazovém šoku, došlo k udušení O. L., čehož si obžalovaní museli být vzhledem k věku poškozeného, intenzitě útoku na něj a skutečnosti, že již nekladl žádný odpor vědomi, načež všichni obžalovaní celý rodinný dům prohledali a odcizili z něj nejméně jedny mechanické hodiny z leštěné mosazi, tzv. ročky v hodnotě 10.000,- Kč, dále francouzské krbové hodiny z leštěné mosazi tzv. čtvrťové v hodnotě 8.000,- Kč a sadu stříbrných příborů v kufříku v hodnotě 15.000,- Kč, které následující den prodali v zastavárně v Brně na ulici XY a o peníze se rozdělili.

Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, byl obviněný S. B. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – osobního motorového vozidla zn. PEUGEOT 406 STDT, RZ XY, rok výroby 1998, barva zelená metalíza, VIN XY, včetně klíče, dálkového ovládání, výbavy a příslušenství, které je uloženo ve skladu Policie ČR, Pražákova 54, Brno.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016 1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, byl obviněný M. C. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 59 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Nokia 520-RM914, IMEI XY, mobilního telefonu zn. Nokia Lumia 920, IMEI XY, SIM karty XY, které jsou uloženy u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Kounicova 24, Brno.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, byl obviněný J. M. odsouzen podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2, § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. MEDION E3501, IMEI XY, mobilního telefonu zn. SAMSUNG GT-E1200R, IMEI XY, SIM karty XY, které jsou uloženy u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Kounicova 24, Brno. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku bylo J. M. uloženo zabrání věci – samonabíjecí pistole CZ vz. 27, Kal 7,65 mm, s uvedením výrobního čísla XY se zásobníkem, která je uložena u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor služeb pro zbraně a bezpečnostní materiál, Příční 31, Brno.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2017, č. j. 39 T 1/2016-1838, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č.j. 6 To 52/2017-2033, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným:
a) H. L., nar. XY, bytem XY, H. O., nar. XY, bytem XY a O. L., nar. XY,
bytem XY majetkovou škodu ve výši 42.000 Kč,
b) H. L., nar. XY, bytem XY nemajetkovou újmu ve výši 160.000 Kč,
c) H. O., nar. XY, bytem XY nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč
d) O. L., nar. XY, bytem XY nemajetkovou újmu ve výši 133.000 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. M. uložena povinnost společně a nerozdílně se S. B. a M. C., kterým tato povinnost byla uložena pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2017, č. j. 6 To 52/2017-2033, nahradit poškozeným:
a) V. M., nar. XY, bytem XY majetkovou škodu ve výši 48.540 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 71.881 Kč.
b) Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, IČ: 41197518, majetkovou škodu ve výši 8.239 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození H. L., O. L. a V. M., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 39 T 1/2016, podali obvinění S. B., M. C. a J. M. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 6 To 59/2018, tak, že z podnětu všech podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, jímž bylo obviněnému J. M. uloženo zabrání věci a dále ve výroku, jímž byli podle § 228 odst. 1 tr. ř. všichni obvinění zavázáni povinností společně a nerozdílně nahradit poškozené H. O., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. M. bylo podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku uloženo zabrání věci, a to samonabíjecí pistole CZ vz. 27, Kal. 7,65 mm, s uvedením výrobního čísla XY se zásobníkem, která je uložena u Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor služeb pro zbraně a bezpečnostní materiál, Příční 31, Brno.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené H. O., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 292.100 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. O. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 6 To 59/2018, podali následně obvinění S. B., M. C. a J. M. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný S. B. ve svém dovolání uvedl, že nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně, že by se dopustil zločinu vraždy, jak je uvedeno v rozsudku, konkrétně nesouhlasí s tím, že jeho záměrem bylo opatřit si finanční prostředky a další cennosti i za cenu usmrcení poškozeného, dále s tím, že by měl připravena kovová pouta a pistoli stříbrné barvy, že by poškozenému svázal ruce za zády nejprve kovovými pouty, které se přelomily, a že následně poškozeného s velkou četností bil do hlavy, krku, hrudníku, dolních i horních končetin, čímž mu způsobil zranění popsaná ve výroku rozsudku. Dále vyslovil svůj nesouhlas se závěry soudů obou stupňů v tom směru, že si byl vědom věku poškozeného a také, že byl minimálně srozuměn s tím, že svojí vahou, údery a tlakem na hlavu poškozenému způsobí zranění, která ho ohrozí přímo na životě. V souvislosti s touto argumentací odkázal na závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka. Dále pak poukázal na to, že s ohledem na rozpory, které se objevily mezi znaleckými posudky, zpracovanými znalci MUDr. Vojtíškem a MUDr. Krajsou na jedné straně a MUDr. Hladíkem na straně druhé, byl vypracován ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Zpracovatelé tohoto posudku MUDr. Šafr a doc. MUDr. Hejna u hlavního líčení setrvali na závěrech tohoto posudku, zejména v tom, že ke smrti poškozeného došlo v pozdních nočních hodinách dne 22. 12. 2015 až ranních hodinách dne 23. 12. 2015, nejpozději však 4 až 5 hodin před prohlídkou jeho těla soudním lékařem – znalcem. Dále uvedli, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení v důsledku omezení dýchacích pohybů nepříznivou polohou jeho těla. Pokud je uvedeno, že došlo k překrytí či zakrytí dýchacích otvorů poškozeného, pak žádným způsobem nebylo prokázáno, že k tomu došlo aktivním jednáním některého z obviněných. I znalci uvedli, že k zakrytí těchto otvorů mohlo dojít z důvodu změny polohy těla poškozeného. Současně znalci uvedli, že smrt poškozeného mohla být odvrácena poskytnutím intenzivní, lékařské, vysoce odborné a případně resuscitační péče již na místě činu či následně ve zdravotnickém zařízení. Podle dovolatele se tedy znalci nedokázali shodnout ani na příčině úmrtí a době smrti. Je tedy otázkou, jak může laik rozpoznat ve vztahu k provedenému útoku, že tímto může způsobit smrtelné následky. Nebylo prokázáno, že by byla použita jiná a efektivnější síla v podobě útoku, například vedeného přímo na hlavu poškozeného či za použití jakéhokoliv nástroje. Nebylo prokázáno, že by obžalovaní vedli útok ve snaze zbavit poškozeného života. Obviněný dále uvedl, že nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu v tom smyslu, že měl, vzhledem k trvajícímu odporu a přístupu poškozeného, zintenzivnit své jednání do podoby dušení, které mělo eskalovat až do usmrcení poškozeného. Obviněný zdůraznil, že již dříve uváděl, že poškozeného poutal a vyzýval obviněného C., ať upustí od svého jednání vůči poškozenému. V žádném případě nemohl být srozuměn s tím, že škodlivý následek nastane. Opětovně namítl, že si nebyl vědom vysokého věku poškozeného ani charakteru útoku, v důsledku čehož měl být minimálně srozuměn s tím, že takovýmto útokem na starou osobu dojde k jejímu úmrtí. Podle názoru obviněného soud prvního stupně dospěl ke změně hodnocení naplnění kvalifikovaných znaků skutkové podstaty zločinu vraždy, jsa k tomu orientován názorem odvolacího soudu, přestože reálně neprovedl v tomto směru důkazy, respektive skutková zjištění. Dovolatel rovněž uvedl, že nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu v tom smyslu, že poté, co se poškozený probudil a začal křičet, tak obvinění B. a C. pojali úmysl umlčet jej, aby mohli nerušeně dokonat prohledávání domu. Nalézací soud učinil závěr, že jednání obviněných bylo realizováno v intencích § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy jako úmysl eventuální, a to ve vztahu ke zločinu vraždy. Podle názoru obviněného B. je však tento závěr soudu chybný. Podle jeho názoru je třeba se zabývat otázkou, zda tím, že on spoutal poškozeného, nelze v jeho jednání případně spatřovat nedbalostní stránku, a to ve formě nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr.zákoníku. Podle obviněného, vzhledem na výše uvedené, tedy nemůže být daný skutek posuzován jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Zmíněný skutek by naopak měl být posouzen jako trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle § 173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Pokud při loupeži dojde vinou násilí k následku smrti napadené osoby, je nutné zkoumat subjektivní stránku skutkové podstaty, tedy zavinění. V těchto případech je třeba odlišit, zda se jedná o trestný čin loupeže podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku nebo o trestný čin vraždy podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Rozdílovým znakem je právě forma zavinění. Pokud dojde při takovém činu k následku smrti z nedbalosti, může se jednat o trestný čin loupeže. Jestliže pachatel směřuje svým činem k majetkovému prospěchu prostřednictvím násilí, kterému má pomoci pouze ve zlomení odporu napadeného a k jeho usmrcení dojde z nedbalosti, pak je porušeným právem chráněným zájmem pouze a především svoboda člověka. Stejně tak mezi vraždou a těžkým ublížením na zdraví s následkem smrti je velmi tenká hranice, kterou tvoří subjektivní stránka jednání pachatele.

Uvedl také, že nebyl prokázán žádný společný úmysl a předchozí dohoda obviněných, směřující k usmrcení poškozeného a poté ke zmocnění se jeho věcí, stejně tak i to, že obžalovaní v rámci celého skutkového děje jednali ve vzájemné souhře. Z toho, jakým způsobem nalézací soud popisuje, jak byl veden útok vůči poškozenému, nelze učinit závěr, že osoba, která takovýto útok vedla, chtěla způsobit smrtelný následek. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by bylo možné dovodit úmysl pachatele usmrtit poškozeného, tedy, že byl veden útok takového charakteru, kdy si pachatel musel být vědom, že je způsobilý přivodit smrtelné zranění. Z provedeného dokazování je patrné, že motivem jednání všech obviněných bylo dopustit se krádeže v domě poškozeného. Nebylo však prokázáno, že by dovolatel byl zároveň rozhodnut dosáhnout tohoto cíle i za cenu usmrcení poškozeného. Nalézací soud dospěl k závěru, že obvinění jednali „ve snaze zakrýt jiný trestný čin“, o nějž jde, když se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu usmrtit poškozenou osobu v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt jeho spáchání tak, aby tento skutek, vykazující znaky trestného činu, vůbec nebyl zjištěn. Pro tuto okolnost je zásadní to, zda skutková zjištění poskytují dostatečný podklad pro závěr, že se pachatel dopustil nějakého (jiného) trestného činu a následně spáchal zločin vraždy proto, aby tento jeho jiný trestný čin nevyšel najevo. Dále je nutno uvést, že k závěru o vražedném úmyslu nestačí jen zjištění, že pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo, nebo mohlo jiné osobě přivodit smrt. Je totiž zásadně třeba, aby úmysl pachatele, ať přímý či nepřímý, směřoval k usmrcení jiného. Pro obě formy úmyslného zavinění je společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku (smrti). Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli vyvolat je vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je vlastně formou chtění. Tzn., že rovněž eventuální úmysl vždy musí obsahovat prvek vůle. U nepřímého úmyslu tedy musí být zjištěno vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tedy způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vždy je nutno vycházet z posouzení okolností, za kterých k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito a zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život a podobně. Podle názoru obviněného je ve shora daných souvislostech nutno zaměřit se na vztah případné lhostejnosti ke způsobení následku. V dané souvislosti odkázal obviněný na komentářovou literaturu, konkrétně na komentář k trestnímu zákoníku. Zde je uvedeno, že v právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Tzn., že kladné stanovisko zde musí vyjadřovat aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Podle názoru obviněného nalézací soud ve vztahu k možnému smrtelnému následku nesprávně dovodil nepřímý úmysl (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku). Podle dovolatele se nepodařilo prokázat, že by se on sám dopustil jednání, že ve vztahu k původnímu záměru, tedy dopustit se krádeže, hodlal dosáhnout in eventum (tedy nikoliv nutně, neboť pak by šlo o úmysl přímý) i za tu cenu, že dojde k porušení dalšího zákonem chráněného objektu (zde lidského života). Stejně tak nebylo prokázáno, že by se dopustil takového jednání, v jehož důsledku by si byl vědom, že osoba poškozeného ztratila vědomí. Soud prvního stupně se také nikterak nevypořádal se skutečností, jaká měla být pohnutka dovolatele, jestliže měl shledat, že tak učinil v úmyslu odstranit poškozeného jako svědka jiného trestného činu, který již dokonal. Trestný čin vraždy je spáchán v tomto úmyslu tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt trestný čin tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu nebyl zjištěn (nevyšel najevo) a pachatel právě proto, že takový čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Tzn., že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti a pro případ, že takový následek nastane, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Podle obviněného najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Z popsaného jednání žádným způsobem nevyplývá, že by z jeho strany došlo k minimálně nepřímému úmyslu poškozeného usmrtit, a to ani vzhledem k délce útoku ze strany obviněného C., jak tento útok dovolatel popsal, tedy že by viděl, nebo že by si byl vědom, že ze strany spoluobviněného C. dochází k útokům na takové části těla poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro život. Stejně tak podle názoru dovolatele nebyl proveden žádný důkaz v tom smyslu, že by se dopustil vůči poškozenému jednání, jehož znakem by bylo dopustit se na poškozeném značného násilí, respektive, že by s tím byl srozuměn. Jak z jeho vlastní výpovědi, tak z výpovědi spoluobviněného C. nevyplynulo, že by mezi nimi došlo k jakékoliv domluvě k usmrcení poškozeného jeho ubitím, či že by došlo k nějaké předchozí vzájemné dohodě ve vztahu k intenzitě užitého násilí. Obviněný zdůraznil, že jakkoliv se žádného fyzického násilí ve vztahu k poškozenému nedopustil, i přesto je třeba se zabývat tím, zda kterýkoliv z obžalovaných musel nepochybně vědět, že tímto jednáním může být způsobena smrt poškozeného. Podle dovolatele však nebylo prokázáno, že by si musel být vědom následků, které nastanou v důsledku jednání spoluobviněného C. (usmrcení poškozeného) a pro případ, že tento fatální následek nastane, byl s tímto srozuměn. Podle názoru obviněného B. se tedy nalézací soud nevypořádal s prokázáním této formy zavinění, tedy srozuměním s následkem smrti pro případ, že by takový následek nastal. V tomto případě nelze na úmysl usmrtit jenom usuzovat, a to z objektivní skutečnosti, zejména z intenzity útoků, ze způsobů jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval. Z rekapitulace souhrnu všech okolností nelze spolehlivě uzavřít, že by obviněný byl srozuměn se způsobem smrti poškozeného v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že ve své výpovědi uvedl okolnosti, za jakých se dověděl o smrti poškozeného a jak na tuto informaci reagoval. Ve vztahu k němu tedy nelze učinit žádný závěr o tom, že by byly bez jakýchkoliv pochybností zjištěny zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Zůstává na dalším posouzení soudu, zda mohlo ze strany některého z obžalovaných dojít k takovému jednání, kterým by byly dány znaky ve formě nedbalosti vědomé, tedy, že by věděl, že může zájem na ochraně lidského života porušit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že smrt poškozeného nenastane. Obviněný opětovně zdůraznil, že trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. V daném případě je rozhodující subjektivní stránka, totiž, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Dále obviněný S. B. vyjádřil názor, že nebylo prokázáno, že by, ať již on sám, či obvinění C. a M., dospěli k závěru, že poškozeného je třeba se definitivně zbavit, neboť by mu tím zamezili v případném oznámení trestného činu. Jakkoliv se nikdo z obviněných tímto způsobem ve své výpovědi nevyjádřil, je toto nutno uvést, neboť nalézací soud dospěl k závěru, že obvinění se dopustili zločinu vraždy, která byla spáchána ve snaze zakrýt jiný trestný čin. Tento závěr je ovšem zcela nelogický, neboť pokud by tímto soud prvního stupně měl na mysli dokonání jiného trestného činu, tak takové jednání nebylo prokázáno, a to i s ohledem na to, že s pravděpodobností hraničící s jistotou nemohlo dojít ani následně k případné identifikaci obviněných ze strany poškozeného, a to vzhledem k popsanému skutkovému ději.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. C. v dovolání uvedl dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu. Nesprávné právní posouzení skutku vytkl dovolatel kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že daný skutek měl být kvalifikován jako trestný čin loupeže podle ustanovení podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku. Při posuzování případů, kdy při loupeži dojde vinou násilí k následku smrti napadené osoby, je nutné zkoumat subjektivní stránku skutkové podstaty, tzn. zavinění. V těchto případech je třeba odlišit, zda se jedná o trestný čin loupeže podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku nebo o trestný čin vraždy podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Rozdílovým znakem je právě forma zavinění. Pokud dojde při takovém činu k následku smrti z nedbalosti, může se jednat o trestný čin loupeže. Jestliže pachatel směřuje svým činem k majetkovému prospěchu prostřednictvím násilí, které má pomoci pouze ve zlomení odporu napadeného a k jeho usmrcení dojde z nedbalosti, pak je porušeným právem chráněným zájmem především svoboda člověka. Stejně tak mezi vraždou a těžkým ublížením na zdraví s následkem smrti je velmi tenká hranice, kterou tvoří subjektivní stránka jednání pachatele. Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. Tzn., že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti a pro případ, že takový následek nastane, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Pokud se vztáhnou uvedené teoretické závěry na daný případ, lze konstatovat, že soudy učinily závěr, že obvinění S. B. a M. C. neměli nejprve v úmyslu poškozeného usmrtit, ovšem v průběhu páchání fyzického násilí se jejich záměr změnil, a to tak, že chtěli poškozeného umlčet, aby mohli dokončit prohledávání domu. Tento záměr pak dle právního posouzení soudu realizovali způsobem, při kterém museli být minimálně srozuměni s tím, že takovýmto jednáním mohou přivodit smrt. Takové právní posouzení je však podle názoru dovolatele nesprávné, když u něj lze dovodit maximálně následek smrti v důsledku nedbalosti, resp. právní kvalifikaci dle ustanovení podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku.

Ohledně hodnocení úmyslu obviněného ve formě srozumění namítl, že soudy postupovaly v rozporu s právní praxí. Mezi vědomou nedbalostí a srozuměním, resp. nepřímým úmyslem, existuje velmi tenká dělící linie, která bývá v rámci praxe vyplněna teorií smíření doplňující posuzování lhostejnosti. U nepřímého úmyslu tedy musí být zjištěno vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tedy způsobit smrt člověka, a že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. V návaznosti na uvedené je pak rozlišováno mezi pravou a nepravou lhostejností. V odborné právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Existuje zde prakticky nulová volní složka směřující k ohrožení právem chráněného zájmu. V této souvislosti vyjádřil obviněný M. C. názor, že soudy ve vztahu k možnému smrtelnému následku nesprávně dovodily nepřímý úmysl (§ 15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku).

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 39 T 1/2016, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný J. M. své dovolání opřel o dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nebyla prokázána jedna ze základních složek zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, a to subjektivní stránka. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že přes obsáhlé dokazování trestní spis neobsahuje žádný důkaz o tom, že by byl s útokem obviněných S. B. a M. C. jakkoli srozuměn. Za nesprávnou považuje dovolatel právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Podle jeho názoru z dokazování nevyplývá, že by se společně se spoluobviněnými domlouvali předem na užití násilí vůči komukoliv, případně že by byl s jakýmkoli násilím předem srozuměn. Dále obviněný uvedl, že soud prvního stupně nebyl schopen relevantně posoudit jeho individuální úlohu, že mezi jeho jednáním a vzniklým následkem chybí příčinná souvislost, přičemž i ve skutkové větě je výslovně uvedeno, že v době útoku na poškozeného se obviněný J. M. nacházel v předchozích místnostech. Podle jeho názoru nebylo prokázáno jakékoli zavinění z jeho strany na následku jednání spoluobviněných S. B. a M. C. Ve vztahu k obviněným nelze uplatňovat princip kolektivní viny. Již prvorepubliková judikatura zastává názor, že loupežné vraždy se může dopustit pouze ten, kdo při samém usmrcení ruku vztáhl nebo způsobil způsobem čelícím usmrcení, nikoliv však kdo zúčastnil se pouze při loupeži (Kr I729/22). Obviněný dále vyslovil své přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku měl být ve vztahu k němu právně posouzen pouze jako přečin krádeže. Následek ve formě smrti poškozeného nelze současně přičítat jak úmyslnému jednání obviněných B. a C., které dle soudu naplňuje skutkovou podstatu zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr.zákoníku, tak nedbalostnímu jednání samotného dovolatele ve smyslu § 173 odst. 4 tr. zákoníku.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněnými v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných S. B., M. C. a J. M.

Dovolání obviněných S. B. a M. C.

Těžiště dovolací argumentace těchto obviněných spočívalo ve výhradách proti posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, přičemž podle názoru obviněných měl být skutek správně kvalifikován jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, eventuálně odst. 4 tr. zákoníku. Podstatou bylo tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily subjektivní stránku jejich jednání, neboť útok obviněných na poškozeného směřoval pouze k jeho „spacifikování“, a nikoli k usmrcení.

Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, je skutečně rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Námitky obviněných zpochybňující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, které byly též součástí jejich dosavadní obhajoby, nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky nejméně úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku evidentně naplňují.


Podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah nebo zásah jiné osoby.

Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem v posuzované věci vydaných rozhodnutí, konstatuje, že argumentace obviněných vztahující se k naplnění (resp. nenaplnění) subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku je nedůvodná. Obvinění své námitky týkající se naplnění subjektivní stránky znovu opakují ve svých mimořádných opravných prostředcích, ačkoli je uplatnili v předchozím řízení i v odvolání a oba soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly, přičemž dospěly k závěru, že obvinění jednali v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že obvinění S. B. a M. C. se nacházeli v bezprostřední fyzické interakci s poškozeným po celou dobu útoku vedeného proti jeho tělesné integritě, přičemž vzhledem k době trvání útoku si museli být vědomi jeho vyššího věku a stejně tak museli vnímat intenzitu a formu násilí, které vůči němu oba vyvíjeli.

Soudy obou stupňů věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost a závěry, k nimž dospěly, akceptuje i dovolací soud, neboť jsou přesvědčivé a správné.
Soud prvního stupně se na straně 36 až 38 odůvodnění svého rozsudku pečlivě zabýval otázkou zavinění a odvolací soud se s těmito úvahami v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil a sám výstižně doplnil, že je v daném případě klíčová nepochybně prokázaná povědomost obviněných B. a C. o tom, že způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku útočí na osobu vysokého věku, přičemž si museli být nepochybně vědomi, že ve vztahu k takovéto osobě postačí k jejímu usmrcení i poněkud menší míra realizovaného násilí, než jaké by bylo třeba hypoteticky realizovat při útoku na osobu mladší a fyzicky zdatnější. Soud odvolací rovněž souhlasil s argumentem soudu prvního stupně, že obvinění C. a B. nekalkulovali až do doby samotného napadení poškozeného L. s tím, že jej usmrtí, avšak poté, co se poškozený začal útoku bránit a zejména začal volat o pomoc, zintenzivnili své jednání do podoby prokázaného dušení a v tomto momentu vybočilo již jejich jednání z mantinelů původně plánované loupeže a eskalovalo až do usmrcení poškozeného. Dále uvedl, že lze souhlasit se závěry soudu prvního stupně ohledně formy zavinění obou jmenovaných obviněných.


U spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zákon předpokládá, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Současně není zapotřebí, aby se spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jestliže je objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvoří trestné jednání. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, kterou zákon u spolupachatelství nevyžaduje; postačí konkludentní dohoda.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených v popisu skutku ve výrokové části rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění vyplývá, že obvinění v inkriminovanou dobu vnikli do domu poškozeného O. L. v úmyslu odcizit zde finanční prostředky, případně další cennosti a zároveň počítali i s tím, že v případě přítomnosti (případně odporu) majitele domu, překonají toto použitím násilí. Když se poškozený po vstupu obviněných do ložnice domu probudil, začal volat svého syna a křičel o pomoc, obvinění S. B. a M. C. poškozeného fyzicky napadli tím způsobem, že mu ležícímu na břichu na posteli spoutali ruce za zády nejprve kovovými pouty, a poté přinesenými stahovacími elektrikářskými páskami, a současně ho po delší dobu s velkou četností bili do hlavy, krku, hrudníku, dolních i horních končetin, čímž mu způsobili tržně zhmožděné rány, krevní výrony, hematomy, sedření kůže, oděrky a defekty korunek předních zubů v horní čelisti, a dále sériovou pravostrannou zlomeninu 1. – 9. žebra s prokrvácením a trhlinami pohrudnice a zhmožděním plicní tkáně, když v důsledku kombinace shora popsaného tupého násilí na poškozeného, překrytí jeho dýchacích otvorů, zakleknutí hrudníku, omezení pohyblivosti spoutáním horních končetin za zády v poloze na břiše a současně počínajícího úrazového šoku, došlo k udušení O. L., čehož si obvinění museli být vzhledem k věku poškozeného, intenzitě útoku na něj a skutečnosti, že již nekladl žádný odpor vědomi. Poté, aniž by se poškozeným dále jakkoliv zabývali, prohledali celý rodinný dům a odcizili z něj dvoje hodiny a sadu stříbrných příborů.

Oba obvinění přitom museli znát všechny rozhodné skutečnosti, především to, že jejich obětí je starý muž, tedy osoba, na níž se účinky vykonaného násilí mohou projevit podstatně závažněji než u mladého a zdravého člověka. Přestože nemohli odborně posoudit, v důsledku jaké poruchy a ve kterém okamžiku (což se ostatně nepodařilo ani znalcům) poškozený zemře, muselo jim být dostatečně zřejmé, že si vůči němu počínají způsobem, který pro něj bude mít nutně fatální následky, tj. smrt. K tomu také v důsledku výše popsaného činu skutečně došlo. Jednání obviněných podle zjištění soudu svědčí o jejich srozumění se způsobením smrtelného následku, což lze dovodit především z toho, že zanechali bezvládné tělo poškozeného, se spoutanými horními končetinami za zády, v poloze na břiše.

V rámci uvedeného násilného jednání obviněných tedy není možné konstatovat existenci žádné okolnosti, na kterou by obvinění spoléhali v tom smyslu, že by mohla zabránit následku ve formě smrti poškozeného. Přestože usmrcení poškozeného podle všeho nebylo primárním cílem obviněných, neboť tím byl jejich úmysl obohatit se, museli být vzhledem k popsaným skutečnostem srozuměni se smrtí poškozeného, která by byla nezbytným následkem posuzovaného činu. Obvinění totiž svým cíleným útokem, který byl nepochybně způsobilý přivodit smrt jiného, učinili vše, co bylo předpokladem k usmrcení poškozeného. Obvinění nemohli počítat ani s žádnou jinou konkrétní okolností, která by následku (účinku) v podobě smrti poškozeného mohla zabránit (poškozený byl v bytě sám a bylo zcela zjevné, že není reálné, aby mu potřebnou, rychlou a účinnou pomoc včas poskytla jiná osoba).

Soudu prvního stupně lze proto přisvědčit, dovodil-li u obou obviněných zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (str. 37-38 rozsudku soudu prvního stupně).

Soud přitom správně posuzoval jednání obviněných (dovolatelů) nikoliv izolovaně, tj. u každého zvlášť a samostatně, ale v jejich vzájemném kontextu. Právní závěry soudu přitom nejsou v extrémním (zjevném) rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, neboť soud opatřené důkazy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) hodnotil podle zásady o volném hodnocení důkazů vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. V uvedeném ustanovení zákon zároveň nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud – jak již v tomto rozhodnutí uvedl – přitom v řízení o dovolání není oprávněn provedené důkazy přezkoumávat a činit vlastní v úvahu přicházející skutkové závěry.

Je zjevné, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s námitkami obviněných S. B. a M. C., jež měly zpochybnit závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádal. Sled událostí a činů obviněných tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který vytvořily soudy obou stupňů, a který dovoluje akceptovat závěr o vině zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze spolehlivě uzavřít, že obvinění byli srozuměni se způsobením smrti poškozeného v tom smyslu, že byli s tímto následkem v době útoku smířeni. V předmětné věci zjevně nejde o případ tzv. pravé lhostejnosti, jak naznačují obvinění ve svých dovoláních, která by vylučovala úmyslné zavinění.

Vzhledem k tomu, že smrt poškozenému způsobili obvinění úmyslně (bezprostředním motivem bylo překonání každého odporu, který by mohl zmařit dosažení jejich cíle v podobě získání finanční hotovosti, a to i za cenu ukončení lidského života), je taktéž vyloučena kvalifikace podle § 173 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, která je namístě pouze v případě nedbalostního zavinění smrtelného následku (přiměřeně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněné námitky obviněných, jimiž tento závěr o existenci svého zavinění zpochybňovali, považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.

Obviněný S. B. v rámci dovolání dále uvedl, že má výhrady k procesní použitelnosti svědecké výpovědi svědka P. R., z čehož pak dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.

Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k rozsahu dokazování, ale s výjimkami uvedenými v § 265b ani k procesním otázkám. Postup při provádění dokazování je upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem, a není součástí hmotněprávního posuzování. Námitky vůči procesnímu postupu mohou nabýt relevance jedině v případě porušení práva obviněného na spravedlivé řízení.

Judikatura Ústavního soudu vymezuje v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Žádné z těchto vad vztahujících se k důkaznímu řízení Nejvyšší soud nezjistil.

Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo na to, "aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům". Jde o jednu z garancí kontradiktorní povahy řízení. Obecně platí, že svědci by měli být vyslechnuti soudem v přítomnosti obviněného při veřejném jednání tak, aby jim obviněný mohl klást otázky a aby mohl zpochybnit jejich výpověď (tedy tak, aby byla zajištěna kontradiktornost řízení). Z tohoto principu existují výjimky, které ovšem nesmějí zkracovat práva obhajoby. Zpravidla tak obviněnému musí být poskytnuta dostatečná možnost, aby zpochybnil výpověď svědka a kladl mu otázky, buď v okamžiku, kdy svědek vypovídá, nebo v pozdější fázi řízení.

K této problematice se již vyjádřil Vrchní soud v Olomouci (str. 20 rozsudku), přičemž Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu plně ztotožnil. Odvolací soud zcela správně uvedl, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že uvedený svědek byl vyslechnut v rámci hlavního líčení před nalézacím soudem (viz č. l. 1779), když z protokolu o hlavním líčení se podává, že před započetím výslechu byl jmenovaný svědek řádným a zákonným způsobem poučen. Jeho výslechu byli také přítomni nejen obvinění, ale především jejich obhájci, kteří měli možnost klást tomuto svědkovi otázky. Z protokolu nijak nevyplývá, že by kterýkoliv z obhájců, potažmo obviněných, vznesli k samotnému průběhu výslechu svědka R. jakékoliv námitky. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti nelze akceptovat námitku stran údajné procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka R. jako důkazu.

Dovolání obviněného J. M.

Námitky obviněného J. M. se týkaly jednak toho, že nebyla prokázána jedna ze základních složek zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku, a to subjektivní stránka, jednak nesprávné právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku.

U smrtelného následku půjde o trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1, 4 jen v případě nedbalostního zavinění. Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného napadl, odpovídá za jeho smrt podle § 23, § 173 odst. 1, 4, jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [§ 16 odst. 1 písm. b), § 17 písm. a); srov. R 18/1994].

Na základě přezkoumání námitek dovolatele Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Ze skutkových zjištění soudu totiž zcela evidentně nelze dovodit opodstatnění tvrzení obviněného, že byla nesprávně posouzena subjektivní stránka jeho jednání v tom smyslu, že by byl s útokem obviněných S. B. a M. C. proti poškozenému jakkoli srozuměn. Stejně jako u výše uvedených námitek Nejvyšší soud může odkázat na obě napadená rozhodnutí nižších soudů, neboť tyto se uvedenou námitkou týkající se naplnění znaků předmětného trestného činu dostatečně podrobně zabývaly již v rámci předchozí obhajoby obviněného a náležitě se s ní vypořádaly (Krajský soud v Brně na str. 26-27 a 37-40 rozsudku, Vrchní soud v Olomouci na str. 29-30 rozsudku) a dovolací soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje. K námitce, že soud prvního stupně pochybil, pokud dovodil, že obvinění do domu poškozeného vnikli minimálně srozuměni s možným užitím násilí vůči osobě, která by se zde případně nacházela, lze uvést, že tento závěr soudů odpovídá provedenému dokazování (viz str. 26-27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dále odvolací soud v rámci odůvodnění poukázal na výpověď obviněného S. B. z přípravného řízení, v níž uvedl, že před vstupem do domu si všichni nasadili kukly, přičemž prakticky totéž vyplývá i z výpovědi obviněného M. C. Již tato skutečnost, tedy maskování se obviněných před vstupem do domu, zcela zjevně podporuje závěr soudu prvního stupně, že obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že pokud v domě někdo bude, pak překonají jeho odpor a zmiňované kukly si nasadili proto, aby minimalizovali či nejlépe znemožnili svoji případnou identifikaci. V této souvislosti poukázal odvolací soud na naprosto stejný modus operandi jednání obviněných v XY s jednáním týchž obviněných v domě v obci XY, kde se dopustili obdobného útoku vůči poškozenému M. [bod 1) výroku napadeného rozsudku]. Dále zcela správně uvedl, že argumentace obviněného J. M., k níž (i když nikoliv s tak významnou intenzitou) přistupuje i argumentace obviněných S. B. a M. C. v tom smyslu, že šli do domu pouze krást, nemůže obstát v konfrontaci s vlastním jednáním obviněných na místě činu. Z výpovědi obviněných S. B. a M. C. zcela jednoznačně vyplývá, že poté, co zjistili, že dům je obydlen, tento neopustili, ale naopak (a zde dlužno podotknout, že naprosto shodně jako v případě předchozího útoku vůči poškozenému M.), okamžitě na poškozeného zaútočili, zcela zjevně s cílem pacifikovat jeho odpor a následně se pak zmocnit věcí z jeho majetku. Je tedy zcela evidentní, že pokud by obvinění skutečně do domu vstupovali toliko s úmyslem odcizit zde věci, pak jejich jednání na místě činu okamžitě přerostlo v jednání charakterizované užitím násilí vůči tělesné integritě poškozeného s cílem získat věci z jeho majetku. Na takovémto jednání se pak zcela evidentně podílel i obviněný J. M. Rovněž nelze přisvědčit s argumentací obviněného J. M., že o přítomnosti poškozeného L. v domě v XY nevěděl. Zde opětovně odkázal soud odvolací především na výpověď obviněného M. C. v tom smyslu, že v době, kdy fyzicky útočili vůči tělesné integritě poškozeného, byl obviněný J. M. ve vedlejší místnosti, kterou prohledával a ptal se jich, zda to zvládají, dokonce je vyzýval, ať něco dělají, aby ten „dědek“ tolik neřval. Ohledně zvukových projevů poškozeného obviněný M. C. uvedl, že poškozený L. „volal“ syna H. Odvolací soud konstatoval, že pokud obviněný M. C. použil v souvislosti s intenzitou hlasového projevu poškozeného výraz „volal“, pak je zcela zjevně správný závěr soudu prvního stupně, že v noční době a ve ztichlém domě musel být tento hlasový projev poškozeného natolik intenzivní, že jej obviněný J. M., který v té době pobýval ve vedlejší místnosti s otevřenými dveřmi, musel slyšet.

Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Obvinění v inkriminovanou dobu vnikli do domu poškozeného O. L. v úmyslu odcizit zde finanční prostředky, případně další cennosti a zároveň počítali i s tím, že v případě přítomnosti (případně odporu) majitele domu, překonají toto použitím násilí. Když se poškozený po vstupu obviněných do ložnice domu probudil, začal volat svého syna a křičel o pomoc, proto S. B. a M. C. poškozeného fyzicky napadli tím způsobem, že mu ležícímu na břichu na posteli spoutali ruce za zády, a současně ho po delší dobu s velkou četností bili, čímž mu v obličejové části těla, v pravé prsní krajině hrudníku, na rukou, na vnitřní straně pravého stehna, pravém kolenním kloubu a na zadní straně levého bérce způsobili tržně zhmožděné rány, krevní výrony, hematomy, sedření kůže, oděrky a defekty korunek předních zubů v horní čelisti, a dále sériovou pravostrannou zlomeninu 1. – 9. žebra s prokrvácením a trhlinami pohrudnice a zhmožděním plicní tkáně, přičemž J. M. byl v okamžiku jejich útoku na poškozeného ve vedlejší místnosti, slyšel jeho volání o pomoc, musel si být vědom pokročilého věku poškozeného a věděl o jeho napadání ze strany M. C. a S. B., které žádal, aby poškozeného umlčeli.

Nad rámec úvah vyjádřených odvolacím soudem Nejvyšší soud doplňuje, že podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí tímto činem smrt. Jde o úmyslný trestný čin. U smrtelného následku v případě naplnění znaku podle odstavce 4 tohoto ustanovení půjde jen tehdy, je-li způsoben z nedbalosti za podmínek § 16 tr. zákoníku. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zásadně postačí zavinění z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku).
    O zavinění z nevědomé nedbalosti podle § 16 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 4 Tz 9/86 (uveřejněné pod č. 6/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237). Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/1980 (uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod číslem 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68 (uveřejněné pod číslem 50/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

    Soudy, jak z jejich rozhodnutí plyne, dbaly na objasnění vnitřního vztahu obviněného k následku jeho jednání, na který usuzovaly ze všech okolností případu podložených výsledky dokazování, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, z nichž logicky vyplynul [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, či ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
      Soudy dostatečně objasnily i splnění podmínek pro závěr o vědomé nedbalosti ve vztahu k následku smrti poškozeného, pro který měly dostatek skutkových podkladů, z nichž dovozovaly subjektivní vztah obviněného i k tomuto těžkému následku podmiňujícímu použití odstavce 4 § 173 tr. zákoníku. Za smrt poškozeného, která je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, tento odpovídá, neboť jej spáchal ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

      Jak podotknul soud prvního stupně, nelze odhlédnout od skutečnosti, že stejně jako v případě jednání v XY, také do XY odjížděli vybaveni kuklami, rukavicemi (motorkářskými, pro něž jsou typické právě ochranné výztuhy), poutacími páskami, popř. pistolí. Je tedy třeba shrnout, že obvinění předpokládali, že v domech, do kterých vnikají, mohou narazit na osobu zde žijící, činili všechny kroky k tomu, aby znemožnili svou identifikaci (viz nasazení kukel), ale zejména, všichni počítali s tím, že pokud k takové konfrontaci dojde, nebudou ihned z místa činu prchat, ale na majitele domu zaútočí a zpacifikují, aby mohli trestnou činnost dokonat. Totéž platí o případu poškozeného O. L. Vzhledem k dalším protiprávním jednáním, kterých se v dané době dopouštěli, či z jejich spáchání byli podezřelí, lze učinit závěr, že skutečně vnikali do rodinných domů s primárním cílem dopustit se trestného činu krádeže, nikoliv s úmyslem usmrtit jinou osobu. Současně však byli všichni srozuměni, že v případě, že narazí na majitele nemovitosti, proti tomuto zaútočí, aby mohli svůj záměr dokonat. Již od počátku tak byli všichni obvinění srozuměni s tím, v případě potřeby se budou dopouštět zločinu loupeže. Ve večerních hodinách dne 22. 12. 2015 pak vnikli do domu poškozeného O. L., kterého nalezli spícího v ložnici. Tohoto napadli, ať již za situace, že tento stále spal, anebo se začal probouzet, jak shodně uvedli obvinění C. a B.

      Obviněný J. M. se podle zjištění soudu na tomto jednání osobně nepodílel, vzhledem k jeho přítomnosti ve vedlejší místnosti však musel slyšet zvuky (volání o pomoc, křik, zvuky úderů) nasvědčující tomu, že je na poškozeném pácháno násilí (viz str. 38-39 rozsudku soudu prvního stupně). Pro daný případ je významné, že soud prvního stupně zároveň zjistil, že obviněný J. M. nejen že s jednáním spoluobviněných nedal najevo nesouhlas (tím méně se mu pokusil v něm zabránit), nýbrž konkludentním jednáním plně akceptoval počínání spoluobviněných a případný fatální následek, přestože měl možnost vůči jmenovaným zakročit a jejich jednání zabránit.

      Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného zaměřeného proti výroku o vině dospěl k závěru o nedůvodnosti jeho námitek, protože soudy obou stupňů se řádně vypořádaly se všemi podstatnými skutečnostmi určujícími podmínky, za nichž jsou naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku.

      Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje, že oba dotčené soudy – tedy Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci, zvolily v případě všech dovolatelů při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

      Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných S. B., M. C. a J. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 28. 5. 2019


      JUDr. Jiří Pácal
      předseda senátu