Rozhodnutí NS

30 Cdo 1342/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/04/2019
Spisová značka:30 Cdo 1342/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1342.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vady podání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1342/2019-97


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Bc. et Mgr. Josefem Václavem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Bryksova 818/48, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 38/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 69 Co 344/2017-58, t a k t o:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 15 C 38/2017-37, rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 17 080 Kč (výrok I), konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces (výrok II), zamítl žalobu co do nároku na zaplacení částky ve výši 500 000 Kč (výrok III) a uložil žalované nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 948,60 Kč (výrok IV).

K odvolání žalobce do výroků III a IV pak dovoláním napadeným rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl odvolací soud tak, že výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II).

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti neuvedl ničeho, pouze se omezil na konstatování, že „odvolací soud na základě provedeného dokazování nesprávně vyhodnotil důkazy, kvůli čemuž nesprávně právně uzavřel, když žalobci nepřiznal právo na náhradu nemajetkové újmy,“ dále sumarizoval a polemizoval se skutkovými zjištění a právním posouzením, se kterým se již vypořádaly jak soudy trestní (naposledy Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 Tdo 229/2015 – 2003), tak i soudy civilní v tomto řízení, přičemž však nespecifikoval žádnou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud ve svém právním posouzení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která doposud v této judikatuře nebyla řešena, případně řešena byla, avšak Nejvyšší soud by ji měl vyřešit jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalobce následně pouze uvedl, že „odvolací soud měl postupovat ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4670/2014 ze dne 27. 9. 2016 a 28 Cdo 2149/2012 ze dne 6. 6. 2013.“ Ani zde však žalobce nepřipojil žádnou podpůrnou argumentaci, která by naplnila zákonné požadavky na vymezení přípustnosti dovolání v této oblasti, tedy aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (byť částečně modifikovaná), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že řešení přijaté soudem prvního stupně a následně potvrzené soudem odvolacím není rozporné s judikaturou dovolatelem citovanou, zejména z důvodu nepřiléhavosti skutkového stavu řešené věci a žalobcem uváděných rozhodnutí.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 6. 2019


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu