Rozhodnutí NS

6 Tdo 1201/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/19/2018
Spisová značka:6 Tdo 1201/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1201.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poškození cizí věci
Dotčené předpisy:§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
§ 265k odst. 1,2 tr. ř.
§ 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1201/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání, které podala obviněná J. Š., nar. XY ve XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 44/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 1. 2017, č. j. 2 T 44/2016-124.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jeseníku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 1. 2017, č. j. 2 T 44/2016-124, byla obviněná J. Š. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „přesně nezjištěného dne v září 2015 dala svému synovi V. Š., nar. XY, který nebyl seznámen s podrobnostmi ohledně majetkových poměrů rodinného domu č. p. XY v obci S. Č. V., část N. Č. V., okr. J., a přilehlých pozemků, pokyny k odmontování plechové střešní krytiny z části střechy hospodářské budovy u rodinného domu č. p. XY v obci S. Č. V., část N. Č. V., okr. J., nacházející se na parcele č. XY, takže v době od 3. 10. 2015 do 11. 10. 2015 V. Š. společně s další osobou, kterou požádal o pomoc, postupně demontoval ze střechy hospodářské budovy 91 m2 pozinkovaného plechu a dále z bočních stěn přilehlého přístřešku 22,5 m2 pozinkovaného plechu, který následně předal nezjištěným osobám, a takto jednala, ačkoli věděla, že vlastníkem uvedeného rodinného domu, který do konce září 2015 se svou rodinou užívala k bydlení, se po zaplacení nejvyššího podání na účet exekutora dne 29. 9. 2015 stal zpětně ke dni 10. 8. 2015 poškozený R. S., se kterým byla domluvena na vyklizení nemovitostí do 30. 9. 2015, což také ve vztahu k rodinnému domu učinila, a že jí k předmětné hospodářské budově nenáleží žádné vlastnické či jiné právo, a takto poškozenému R. S., nar. XY, způsobila škodu v celkové výši nejméně 65.149,- Kč.“

3. Za uvedený přečin byla podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo omezení, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti zaplatit poškozenému R. S. škodu ve výši 65.149,- Kč.

4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podala obviněná dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


6. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že odvolací soud nepostupoval v souladu se základními zásadami trestního řízení, když svou pozornost soustředil na okolnosti svědčící v její neprospěch a nevěnoval pozornost okolnostem svědčícím v její prospěch. Při hodnocení důkazů nerespektoval zásadu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), čímž došlo i k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny). Odvolací soud se nezabýval námitkou, že jí svědčilo vlastnické právo k hospodářské budově na st. p. č. XY v k. ú. N. Č. V., a tudíž nemohla spáchat žalovaný trestný čin. Soud prvního stupně tento právní problém vyřešil strohým konstatováním, že hospodářská budova představuje příslušenství k vydražené nemovitosti, aniž by tento názor jakkoli rozvedl či odůvodnil. V jiné části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že z vyjádření soudního exekutora i ze znaleckého posudku opatřeného pro účely dražby, vyplývá, že hospodářská budova byla předmětem dražby jako příslušenství k vydražené nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro okres J., obec Č. V., k. ú. N. Č. V. na LV č. XY. Toto skutkové zjištění soudu prvního stupně je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

7. Z vymezení dražených nemovitostí v dražební vyhlášce ze dne 4. 6. 2015 nevyplývá, že by předmětem dražby mělo být nějaké příslušenství tam popsaných nemovitostí, právě naopak, pozemek st. p. č. XY, na kterém předmětná hospodářská budova stojí, je v dražební vyhlášce uveden bez stavby. Ani ze znaleckého posudku, který byl podkladem pro provedení dražby, nevyplývá, že by se znalec zabýval otázkou, zda předmětná hospodářská budova tvoří příslušenství domu č. p. XY, který předmětem dražby byl. V popisu tohoto rodinného domu na str. 3 a 4 znaleckého posudku se toliko uvádí, že „na pozemku se dále nachází vedlejší stavba hospodářského charakteru nezapsaná v KN“. Tuto vedlejší stavbu znalec nepopisuje, ani neoceňuje, jak je patrno z dalšího textu znaleckého posudku. Navíc je otázkou, zda zmíněná „vedlejší stavba hospodářského charakteru“ je vůbec totožná s předmětnou hospodářskou stavbou, neboť ta je postavena na st. p. č. XY, zatímco rodinný dům č. p. XY na st. p. č. XY. Dovolatelka tak zastává právní názor, že uvedená hospodářská budova (stodola) stojící na st. p. č. XY není příslušenstvím rodinného domu č. p. XY na st. p. č. XY, neboť s tímto domem nijak funkčně nesouvisí, je od něj značně vzdálena (zhruba 12 m) a stojí na samostatné stavební parcele. Tato hospodářská budova tedy nebyla předmětem dražby a nemohl se tak jejím vlastníkem stát R. S. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou, kdo, kdy a na základě jakého právního titulu se stal vlastníkem stodoly na st. p. č. XY. Nesporné je, že původním vlastníkem této stodoly byla dovolatelka, a předmětem důkazního řízení nebyla otázka, zda toto svoje vlastnické právo převedla na manžele K.

8. Pozornosti soudů unikla i ta skutečnost, že dům č. p. XY postavila dovolatelka na st. p. č. XY v 90. letech 20. století se svým tehdejším manželem jako novostavbu v době, kdy již stodola na st. p. č. XY dávno existovala. Je tím vyloučeno, aby stodola, která byla do té doby samostatnou stavbou na samostatné stavební parcele, se stala dodatečně příslušenstvím novostavby rodinného domu. Stodola nebyla nikdy hospodářským účelem ani funkčně spojena s novostavbou rodinného domu, a nemohla proto tvořit příslušenství tohoto rodinného domu ani podle § 121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ani podle § 512 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Posuzování stavby stodoly jako příslušenství rodinného domu brání podle dovolatelky i to, že každá z těchto staveb stojí na samostatné stavební parcele. Soudy neměly k dispozici potřebná skutková zjištění vycházející z provedených důkazů, na základě kterých by mohly uvedené právní otázky správně řešit. Právní posouzení předmětné stodoly jako příslušenství rodinného domu č. p. XY je tedy nesprávné. Oba soudy se podle obviněné dostaly do kolize s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která vykládá zákonné podmínky převodu vlastnického práva ke stavbě, která je příslušenstvím jiné stavby hlavní (31 Cdo 2772/2000). Obviněná uzavřela, že manželé K. nevlastnili hospodářskou budovu na st. p. č. XY, tudíž nemohla být předmětem dražby a nemohl ji ani nabýt poškozený R. S. Chybí tak podle ní objektivní znak trestného činu, pro který byla odsouzena, neboť poškozený nebyl vlastníkem stavby, z níž nechala odmontovat plechovou krytinu.

9. Dovolatelka dále namítla, že jako právní laik byla přesvědčena, že jestliže zakoupila starou plechovou krytinu a nainstalovala ji na střechu hospodářské budovy, považovala se za vlastníka této krytiny, neboť jí nebyla známa úprava, že se v takovém případě střešní krytina stává součástí stavby, a domnívala se, že je nadále jejím vlastnictvím. V tomto směru se podle ní jedná o omluvitelný právní omyl podle § 19 tr. zákoníku, který vylučuje trestní odpovědnost.

10. K otázce výše škody obviněná uvedla, že soudy nesprávně aplikovaly § 137 tr. zákoníku, neboť zcela opominuly větu první tohoto ustanovení, podle které se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. To platí tím spíše za situace, kdy odvolací soud vyjádřil obiter dictum, že se jednalo o trestný čin krádeže. Byla-li střešní krytina odcizena, musí se vycházet z ceny, za kterou byla pořízena. Tou cenou byla částka 1.000,- Kč a nebyl zákonný důvod vycházet z ceny nové krytiny, jak to učinil odvolací soud. K posuzování škody podle věty druhé § 137 tr. zákoníku nebyl žádný zákonný důvod, neboť podle tohoto ustanovení lze postupovat pouze v případě, nelze-li zjistit výši škody podle věty prvé. I podle věty druhé však nemohl odvolací soud dojít k jinému posouzení výše škody, neboť by musel vycházet z nákladů na obstarání stejně staré a již dříve použité krytiny. Podle dovolatelky je vyloučeno, aby touto cenou byla cena nové krytiny. Argumentace odvolacího soudu, že stanovení výše škody trestným činem upravují výlučně trestně právní předpisy je podle ní zcela nepřípadná, neboť je nepřípustné, aby jiná výše škody platila při posuzování trestní odpovědnosti a jiná při posuzování náhrady škody. Při zjišťování výše škody porušily soudy i § 105 tr. ř. když nevyhověly důkaznímu návrhu dovolatelky na provedení znaleckého posudku a vycházely ze zcela vadného odborného vyjádření, které obviněná opakovaně a důvodně zpochybnila.
    11. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

    12. K datu konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření Nejvyššího státního zástupce, resp. státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, k tomuto dovolání.
      III.

      13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

      14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

      15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

      16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

      17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

      18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

      19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
      IV.

      20. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.

      21. Obviněná ohledně právní kvalifikace jejího jednání jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, především namítla vadné právní posouzení otázky vlastnictví hospodářské budovy (stodoly), potažmo plechové střešní krytiny, kterou z ní nechala demontovat. Zpochybnila, že by tato budova skutečně přešla do vlastnictví poškozeného R. S. na základě dražebního řízení. Argumentovala přitom, že zmíněná hospodářská budova na st. p. č. XY v k. ú. N. Č. V. není (nebyla) příslušenstvím rodinného domu č. p. XY na st. p. č. XY v témže katastrálním území, manželé K. ji nevlastnili (vlastnické právo k této stavbě svědčilo jí), a tudíž nemohla být předmětem dražby a nemohl ji ani nabýt poškozený R. S. Chybí tak podle ní objektivní znak daného trestného činu.

      22. Na tomto místě je zapotřebí nejprve připomenout, že přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

      23. V obecnosti je na místě předeslat, že pro závěr o tom, že se určitá osoba dopustila trestného činu, je nezbytné zjištění, že jí spáchaným skutkem byly naplněny všechny jeho znaky uvedené v konkrétní skutkové podstatě. V případě trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku je jedním ze znaků i hmotný předmět útoku, kterým je cizí věc. Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, resp. nenáleží výlučně jemu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 830/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 498, sešitu č. 21/2003). Jednou ze skutečností, kterou je třeba v trestním řízení objasnit, je tedy vlastnické právo k věci, kterou obviněný zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou.

      24. V projednávaném případě tak bylo (a je) nutno (a to i se zřetelem k námitce obviněné) řešit otázku právní povahy hospodářské budovy (stodoly) nacházející se na pozemku p. č. st. XY, Obec S. Č. V., katastrální území N. Č. V., zapsaném na LV č. XY, a v návaznosti na to vlastnického práva k ní v rozhodné době, tj. v době skutku, který je předmětem trestního stíhání. Tuto otázku nutno posuzovat podle předpisů občanského práva.

      25. Soudy obou stupňů učinily závěr, že vlastnické právo k uvedené hospodářské budově svědčilo poškozenému R. S., který je nabyl jako vydražitel v rámci exekučního řízení v roce 2015. K přechodu vlastnického práva od předchozího vlastníka (z usnesení soudního exekutora Mgr. Svatopluka Šůstka ze dne 4. 6. 2015, č. j. 185 EX 192/14-116, plyne, že jím – a současně povinným – byli manželé A. a M. K.) mělo dojít v rámci zmíněného exekučního řízení v důsledku toho, že stodola byla předmětem dražby jako příslušenství vydražené nemovitosti. To ve svém rozsudku explicitně vyjádřil soud prvního stupně, který s odkazem na vyjádření soudního exekutora a znalecký posudek opatřený pro účely dražby argumentoval tím, že „v řízení dále bylo prokázáno, že hospodářská budova byla předmětem dražby jako příslušenství k vydražené nemovitosti zapsané v Katastru nemovitostí pro okres J., Obec Č. V., katastrální území N. Č. V. na LV č. XY“ Odvolací soud k dané otázce jednak konstatoval, že „odvolacím námitkám obžalované, které směřovaly do všech výroků napadeného rozsudku (pozn.: tedy i výhradě stran vlastnictví předmětné hospodářské budovy) nelze přisvědčit a je nutno je považovat za nedůvodné. Argumentaci obžalované odvolací soud posoudil pouze jako opakování její obhajoby, která již byla uplatněna v rámci hlavního líčení před soudem I. stupně, a dále jako její polemiku se zjištěními okresního soudu, s nimiž s ovšem tento soud řádně vypořádal v rámci odůvodnění napadeného rozsudku. Z pohledu krajského soudu tedy nelze učiněným závěrům okresního soudu o vině obžalované ničeho vytknout.“, jednak dodal, že „… sama obžalovaná si v rámci své obhajoby protiřečí, když na straně jedné uvádí, že předmětná hospodářská budova (z jejíž střechy byla střešní krytina demontována) vůbec nebyla předmětem dražby, a tudíž zůstala v jejím vlastnictví, a na straně druhé tvrdí, že k demontáži střechy měla souhlas nového vlastníka R. S.“

      26. K uvedenému je na místě poznamenat, že otázka vlastnictví zmíněné hospodářské budovy je otázkou objektivní stránky v úvahu přicházejícího trestného činu (přečinu), nikoli otázkou jeho stránky subjektivní. Z tohoto hlediska postrádá při řešení nastolené problematiky relevanci druhý z argumentů odvolacího soudu stran rozpornosti obhajoby obviněné, jelikož ten míří právě na subjektivní stránku – zavinění.

      27. Zejména je však nezbytné výslovně zdůraznit, že závěr o povaze určité věci jako příslušenství věci jiné – hlavní (který v dané věci úzce souvisí s řešením otázky vlastnictví dané hospodářské budovy v době souzeného činu), je závěrem výhradně právním, který se musí opírat o skutková zjištění. Na tento závěr nelze usuzovat bez dalšího např. z listin, které určitou věc označí jako příslušenství, aniž by měl soud k dispozici skutková zjištění, která takový právní závěr opodstatňují. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a ostatně ani rozhodnutí soudu prvního stupně, však žádné hmotně právní úvahy ohledně dané problematiky ani potřebná skutková zjištění neobsahují. Za dosavadních, soudy učiněných skutkových zjištění není zatím možné tuto právní problematiku spolehlivě vyřešit.
        28. Se zřetelem k faktu, že otázka příslušenství (potažmo vlastnického práva ve vztahu k dané hospodářské budově v rozhodné době) může v posuzované věci záviset na okolnostech, jež nastaly a existovaly ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [dosud učiněná skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr, jaký občanský zákoník má být aplikován; pouze se zřetelem k usnesení soudního exekutora Mgr. Svatopluka Šůstka ze dne 4. 6. 2015, č. j. 185 EX 192/14-116, by bylo lze usuzovat, že k převodu nemovitostí z obviněné (a patrně i jejího manžela) na manžele K. zřejmě došlo před 1. 1. 2014], je na místě připomenout úpravu tohoto institutu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle § 121 odst. 1 tohoto zákona jsou příslušenstvím věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.
          29. Jak uvádí tehdejší komentář, hlavní věc i příslušenství jsou samostatnými věcmi v právním smyslu (§ 118 - § 121 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Která věc z nich – a to alespoň ze dvou – je hlavní a která tvoří příslušenství, záleží vždy na porovnání jejich vzájemného významu, zejména hospodářského. Má-li být určitá věc příslušenstvím hlavní věci, musí být toto příslušenství určeno jejím vlastníkem k trvalému užívání s hlavní věcí. Vyžaduje se přitom trvalé, nikoli jen přechodné, užívání příslušenství s hlavní věcí, tj. obě věci, jak hlavní věc, tak příslušenství musí být trvale a funkčně spojeny společným hospodářským účelem. Protože i příslušenství má povahu samostatné věci v právním smyslu (jinak by šlo o součást hlavní věci), nelze vyloučit, že bude převáděno i bez současného převodu hlavní věci. Hlavní věc i příslušenství musí patřit témuž vlastníkovi (totožnost – identita vlastnictví); není-li tomu tak, nejde o příslušenství hlavní věci. Stručně shrnuto, příslušenství věci lze pojmově vymezit tak, že existuje vedle hlavní věci, dále že – ač má charakter samostatné věci – je s hlavní věcí i funkčně svázáno hospodářským účelem, a konečně že má s hlavní věcí společného vlastníka, který příslušenství určil k trvalému užívání s hlavní věcí (Švestka, Jiří; Spáčil, Jiří; Škárová, Marta; Hulmák Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 635, 664).

          30. Již dříve byl vysloven závěr, že v případě nemovitosti může být příslušenstvím též jiná nemovitá věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000).

          31. Rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 (publikované pod č. 75/2004 Sb. rozh. civ.) bylo zaujato právní stanovisko, podle kterého „je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou osobu spolu s věcí hlavní přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve takto vyjádřená vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky“. Podle tohoto stanoviska právní úkony týkající se převodu nemovitosti musely být tedy učiněny v písemné formě, a to i v případě, šlo-li o nemovitost, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí (§ 133 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Byla-li proto příslušenstvím nemovitost nepodléhající evidenci v katastru (vedlejší stavby na převáděném pozemku jako stodoly, kůlny, oplocení aj.), postačovalo uvést ve smlouvě, jen že se hlavní věc převádí s příslušenstvím; takový projev vůle však bylo třeba vyjádřit písemně.

          32. Z toho je patrno, že příslušenství v těchto případech nepřecházelo bez dalšího, nýbrž se požadovalo, aby ve smlouvě byla navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soudu České republiky nebyla řešena otázka, jak konkrétně je třeba příslušenství určit. Bylo tedy otázkou, zda stačí poznámka, že věc se převádí s příslušenstvím. Lze mít za to, že tento postup stačil k převodu příslušenství v těch případech, kde příslušenství tvoří věci movité a z nemovitostí ty, které se neevidují v katastru nemovitostí. Nemovitosti evidované v katastru nemovitostí musí být v převodní smlouvě označeny tak, jako by byly – byť jsou jen příslušenstvím – předmětem samostatného převodu.
              33. Pro úplnost je vhodné doplnit, že podle § 510 odst. 1 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále též „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Podle § 510 odst. 2 téhož zákona se má za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.
          34. Příslušenství je nyní definováno tím, že existuje věc hlavní (primární předmět) a k ní je určena věc vedlejší (sekundární předmět), přičemž vedlejší věc, buď přímo, nebo nepřímo, ovlivňuje funkční využití věci hlavní. Přímým ovlivněním funkčního využití se rozumí takový případ, kdy věc hlavní bez příslušenství vůbec nemůže sloužit svému účelu (např. klíč a zámek). Nepřímým ovlivněním (příslušenství umělé) je potom případ, kdy příslušenství zlepšuje užitné vlastnosti věci hlavní (slouží např. k údržbě věci či např. získávání plodů). Podstatné je, že jak věc hlavní, tak věc vedlejší musí být předmětem vlastnického práva téže osoby. Příslušenství nově není určeno primárně vůlí vlastníka (subjektivní kritérium dříve obsažené v § 121 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale hospodářským určením věci hlavní (objektivní kritérium). Vlastník samozřejmě hospodářské určení věci hlavní do značné míry ovlivňuje, nicméně některé aspekty hospodářského určení vyplývají z povahy věci samotné. Ohledně vymezení hospodářského určení ve sporných případech občanský zákoník obsahuje výkladové pravidlo v § 511, podle kterého se má přihlédnout ke zvyklostem. Společné užívání hlavní a vedlejší věci musí být trvalé. Proto není příslušenstvím taková vedlejší věc, kterou vlastník určil k užívání s věcí hlavní pouze přechodně. Uplatní se přitom vyvratitelná právní domněnka, že se jak účinky převodu, tak přechodu vlastnického práva, ohledně věci hlavní týkají i příslušenství. Není tedy již nezbytné při právním jednání projevit výslovnou vůli převést i příslušenství. Příslušenství (pokud strany neprojeví jinou vůli) přejde automaticky s převodem vlastnického práva k věci hlavní. Při posuzování toho, zda strany nechtěly převést příslušenství, se samozřejmě uplatní obecná výkladová pravidla týkající se právních jednání, zejména § 556 odst. 2 a § 1757. [srov. Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1806 - 1810].

          35. Z uvedeného plyne, že soudy měly zejména výslechem obviněné a manželů K., jakož i provedením důkazu smlouvou, jíž došlo k převodu nemovitostí, uzavřenou mezi těmito subjekty (na straně obviněné zřejmě též jejím manželem, toto však dosud nebylo objasněno), případně rovněž listinami z katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitostí a důsledným vyhodnocením těchto důkazů v kontextu již opatřené fotodokumentace objasnit v mezích rozvedených teoretických východisek potřebné skutkové okolnosti, jež by jim následně umožnily náležité právní posouzení charakteru předmětné hospodářské budovy, tj. zda původně byla či nikoli příslušenstvím rodinného domu č. p. XY v obci S. Č. V., část N. Č. V., okr. J., a zda jako taková byla na manžele K. převedena včetně toho, kdy se tak stalo.
            36. Pro určení, kdo měl v rozhodné době vlastnické právo k hospodářské budově (stodole), je tedy nutno zjistit a posoudit i čas a obsah právního jednání, na základě kterého došlo k převodu vlastnického práva k nemovitostem z obviněné (a zřejmě i jejího manžela) na manžele A. a M. K. Pokud by k němu došlo před 1. 1. 2014 a stodola by v něm nebyla uvedena, zůstalo by zachováno vlastnické právo obviněné. V důsledku toho by chyběl jeden z předpokladů, aby stodola byla nadále příslušenstvím, a sice vlastnická identita. Z toho důvodu by pak ani nemohla být dražena jako příslušenství nemovitosti, která patřila manželům K.
              37. Naopak pokud by k uvedenému právnímu jednání došlo po 1. 1. 2014, došlo by k naplnění zásady superficies solo cedit a stodola by se podle § 3054 o. z. (stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba) stala jako nemovitost součástí pozemku, na kterém je umístěna. Stodola i pozemek, na kterém je umístěna, by totiž k 1. 1. 2014 náležely stejné osobě (obviněné a patrně v rámci společného jmění manželů i jejímu manželovi), a byly by tudíž naplněny podmínky pro aplikaci citovaného zákonného ustanovení. Pokud by pak obviněná (zřejmě s manželem) na manžele K. převedla pozemek, na kterém se stodola nachází, byla by tato hospodářská budova automaticky převedena spolu s ním jako jeho součást. V důsledku toho by pak též byla dražena, a to jako součást věci, nikoliv příslušenství, a nebylo by ani nutné její konkrétní uvedení v dražební vyhlášce. Totéž platí pro případ, že by k právnímu jednání, kterým se zcizovaly nemovitosti obviněné (a patrně jejího manžela) a jež by zahrnovalo i stodolu jako příslušenství zmíněného rodinného domu, došlo před 1. 1. 2014. I tehdy by se od uvedeného data uplatnila superficiální zásada, protože by opět byla zachována totožnost vlastníka pozemku a stavby na něm umístěné, tak jak vyžaduje § 3054 o. z. Tentokrát by obě nemovitosti spadaly do společného jmění manželů K. (srov. Spáčil, Jiří a kolektiv. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 147). V důsledku toho by pak byla též hospodářská budova (stodola) dražena - a poškozeným R. S. vydražena - jako součást věci, nikoliv pouze její příslušenství, a nebylo by nutné její konkrétní uvedení v dražební vyhlášce.

              38. Jak však již shora uvedeno, rozhodnutí soudů nižších stupňů nejenže neobsahují žádné právní úvahy a závěry stran vlastnického práva k dané hospodářské budově (stodole), ale postrádají pro řešení této problematiky patřičný skutkový základ. Za tohoto stavu nemohla tato rozhodnutí obstát a byl dán důvod pro jejich kasaci.
                39. Naproti tomu nebylo možno akceptovat (a za důvod pro kasaci rozhodnutí soudů nižších stupňů považovat) tvrzení obviněné, že jednala v omluvitelném právním omylu podle § 19 tr. zákoníku (domnívala se, že je vlastnicí plechové střešní krytiny), který vylučuje její trestní odpovědnost (pozn. pro nedostatek zavinění). Toto tvrzení je totiž založeno na zcela odlišném skutkovém základě, než na jakém založily závěr o naplnění subjektivní stránky daného přečinu (úmyslného zavinění) soudy nižších stupňů a který není v rozporu, natožpak rozporu extrémním, s provedeným dokazováním. Podle jejich zjištění totiž při spáchání činu vycházela z toho, že v případě zmiňované střešní krytiny se (z jejího pohledu) jedná o cizí věc („pokud by se … skutečně cítila být nadále vlastníkem …, tak je potom zcela nelogické, že by - jak sama tvrdí - žádala o souhlas s demontáží střechy poškozeného S., jehož přitom za nového vlastníka nepovažovala.“ - srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).
                  40. Poslední část dovolací argumentace obviněné směřovala proti stanovení výše způsobené škody. Zde je v první řadě nezbytné uvést, že neobstojí její výhrada vůči závěru odvolacího soudu, podle něhož při stanovení výše škody způsobené trestným činem nelze vycházet z občanského zákoníku. Tento závěr je totiž správný a odvolací soud jej také přesvědčivě odůvodnil, takže na příslušnou pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. str. 4, 5) postačí odkázat. Pouze velmi stručně lze poznamenat, že má-li trestní zákoník speciální ustanovení upravující způsob zjištění výše škody (viz ustanovení § 137 tr. zákoníku, podle něhož se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav), pak nelze jakkoli pochybovat o tom, že právě toto ustanovení musí orgány činné v trestním řízení pro řešení dané problematiky užít.
                    41. Relevanci postrádá také názor obviněné, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly § 137 tr. zákoníku vzhledem k tomu, že podle odvolacího soudu se v posuzovaném případě nejednalo o trestný čin poškození cizí věci, nýbrž o trestný čin krádeže. Dotyčný soud tuto zmínku učinil, jak ostatně sama obviněná uvedla, pouze obiter dictum [navíc v podstatě nikoli jako zcela jednoznačnou – viz slova „…mohlo (a zřejmě také mělo) být právně kvalifikováno přísněji …“] s tím, že se touto variantou nemohl s ohledem na vázanost zákazem reformationis in peius (odvolání podala toliko obviněná) zabývat. Za této situace nelze zmíněnou právní kvalifikaci brát v souvislostech, v nichž tak činí obviněná, vůbec v potaz.
                      42. Zejména je však nutno zmínit, že již soud prvního stupně při zjišťování výše škody aplikoval ustanovení § 137 tr. zákoníku správně, pokud učinil závěr, že je nutno užít jeho poslední alternativy spočívající ve vyčíslení účelně vynaložených nákladů na uvedení věci v předešlý stav, přičemž svůj postup v tomto směru náležitě odůvodnil. Dlužno dodat, že tento postup odpovídá příslušné judikatuře (viz rozhodnutí publikované pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však musí upozornit na to, že podle odkazovaného judikátu je nutné od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením. V posuzovaném případě, v němž soudy nižších stupňů při stanovení výše škody vycházely z odborného vyjádření, jímž byly vyčísleny náklady potřebné na uvedení předmětné hospodářské budovy do původního stavu, však není zřejmé, že by byl respektován i uvedený požadavek. Jinak řečeno, z jejich rozhodnutí není seznatelné, že by při vyčíslení škody bylo též objasněno, zda by opravou došlo ke zhodnocení uvedené věci a že by v kladném případě byla částka odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením od nákladů na opravu odečtena, resp. že by odborné vyjádření případné zhodnocení v uvedených nákladech zohlednilo.

                      43. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2017, č. j. 2 To 75/2017-149, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 11. 1. 2017, č. j. 2 T 44/2016-124, a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jeseníku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

                      44. V dalším řízení bude Okresní soud v Jeseníku povinen v kontextu shora uvedeného znovu posoudit jednání obviněné, zejména zjistí výše naznačeným způsobem skutkové podklady pro posouzení charakteru dané hospodářské budovy (stodoly), obsah a čas právního jednání, kterým došlo k převodu nemovitosti z obviněné (a patrně i jejího manžela) na manžele K., a na základě toho pak učiní závěr o vlastnickém právu ke stodole v rozhodné době a závěr o eventuálním protiprávním jednání obviněné. V neposlední řadě musí soud prvního stupně zaměřit pozornost na náležité objasnění výše škody, která měla být v posuzované věci způsobena. Přitom musí mít na zřeteli skutečnosti shora rozvedené.
                        45. Pro případ, že v dalším řízení soud zjistí, že obviněná měla vlastnické právo ke stodole v okamžiku svého jednání, je třeba, aby zvážil kvalifikaci skutku jako nezpůsobilého pokusu, a to vzhledem k nezpůsobilému předmětu útoku (nelze se dopustit trestného činu poškození cizí věci na vlastní věci). Z jednání obviněné je totiž zřejmé, že měla úmysl poškodit cizí věc. V daných souvislostech musí ovšem předmětem svých úvah učinit i ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
                          46. Nejvyšší soud pouze pro úplnost připomíná, že nalézací soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.).


                          Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                          V Brně dne 19. 12. 2018


                          JUDr. Vladimír Veselý
                          předseda senátu