Rozhodnutí NS

20 Cdo 1821/2000

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/12/2001
Spisová značka:20 Cdo 1821/2000
ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.1821.2000.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 2 předpisu č. 42/1992Sb.
§ 13 odst. 3 předpisu č. 42/1992Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 55/02
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

20 Cdo 1821/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Korecké a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobkyně M. U., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Zemědělskému družstvu P., zastoupenému advokátem, o vydání majetkového podílu 636.841,-Kč s příslušenstvím a vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 240/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2000, č. j. 19 Co 586/98-91, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 6. 4. 1998, č. j. 10 C 240/97-25, zamítl žalobu na zaplacení částky 636. 841.- Kč s příslušenstvím, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemky ve výroku rozsudku specifikované (dále „předmětné pozemky“) do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky. Zamítavý výrok ve věci samé odůvodnil tím, že žalobkyně, která se domáhala zaplacení uvedené částky představující její majetkový podíl z transformace žalovaného družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „transformační zákon“) neprokázala splnění podmínky uvedené v § 13 odst. 2 cit. zákona, tj. že je osobou provozující zemědělskou výrobu, a že se tudíž nemůže domáhat vydání tohoto podílu ve zde stanovené lhůtě 90-ti dnů. Naproti tomu shledal důvodnou žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vyklizení předmětných pozemků, když dovodil, že nájemní vztah žalovaného k nim byl již ukončen.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 636. 841,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku; ve výroku o vyklizení předmětných pozemků jej potvrdil. Dále rozhodl, že se připouští zpětvzetí žaloby co do části původně požadovaných úroků z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil, a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu, zaujal však odlišný právní názor na důvodnost nároku žalobkyně na vydání majetkového podílu. Dovodil, že ustanovení § 9 transformačního zákona upravuje majetkový podíl a způsob jeho výpočtu jako jediný nárok oprávněné osoby, a že § 13 odst. 2 a 3 citovaného zákona stanoví toliko dva způsoby vydání tohoto jediného nároku, a nekonstruuje zde další dva zákonné nároky. Zatímco podle § 13 odst. 2 cit. zákona vznikl oprávněné osobě (splňující zde stanovené podmínky) nárok na vydání majetkového podílu ve lhůtě 90-ti dnů od podání písemné žádosti, podle odstavce třetího uvedeného ustanovení tento nárok vznikl až uplynutím sedmi let od schválení transformačního projektu družstva. Slovo „může“, užité v ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona (uvedl dále odvolací soud) nelze vykládat tak, že majetkový podíl může, ale nemusí být po sedmi letech vypořádán (jak činí žalobce), ale pouze tak, odkdy se může oprávněná osoba úspěšně svého práva domáhat. Pokud jde o formu (způsob) vypořádání majetkového podílu, je nutno vycházet z toho, že nedošlo-li mezi osobou oprávněnou a povinnou k dohodě o vydání věci v hodnotě vypočteného majetkového podílu, přichází v úvahu pouze finanční proplacení majetkového podílu v transformovaném družstvu ve výši vyplývající z finanční uzávěrky schválené členskou schůzí; v této souvislosti odvolací soud odkázal na právní názor vyslovený v rozhodnutí uveřejněném v Soudní judikatuře 6/1998, pod pořadovým číslem 51. Na tomto závěru ničeho nezměnila ani novela transformačního zákona provedená zákonem č. 144/1999 Sb., která nahradila slova „vydán“ a „vydání“, užitá v ustanovení § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, slovy „vypořádán“ a „vypořádání“, čímž bylo vyjádřeno pouze to, že zákonodárce dává přednost dohodě oprávněné a povinné osoby o způsobu vyrovnání majetkového podílu. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má (za situace, kdy mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda) nárok na zaplacení peněžitého ekvivalentu svého majetkového podílu, přičemž vycházel z transformačního projektu žalovaného družstva, schváleného dne 27. 11. 1992, a z toho, že ke dni rozhodování odvolacího soudu uplynula sedmiletá zákonná lhůta, čímž vznikla žalovanému povinnost vyplatit žalobkyni hodnotu majetkového podílu v penězích. Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že by vyhovění žalobě bylo v rozporu s dobrými mravy.

Výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, napadl žalovaný (zastoupen advokátem) včasným dovoláním, v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle § 237 odst. 1 písm. e) a f) a podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud rozhodl ve věci, v níž nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoli ho podle zákona bylo třeba (§ 237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), neboť rozhodl o jiném nároku, než který byl předmětem návrhu na zahájení řízení. Zatímco žalobkyně odůvodnila nárok uplatněný v žalobě tím, že provozuje zemědělskou výrobu (tedy podle § 13 odst. 2 transformačního zákona), při jednání před odvolacím soudem uvedla, že požaduje uplatněnou částku podle § 13 odst. 3 tohoto zákona; odvolací soud jí vyhověl, aniž ji poučil o právu navrhnout změnu žaloby a aniž by o takovémto návrhu rozhodl. Dovolatel dovozuje, že nároky upravené v uvedených ustanoveních se od sebe skutkově liší, neboť ustanovení § 13 odst. 2 transformačního zákona zakotvuje právní nárok zde specifikované oprávněné osoby a povinnost vydat jí majetkový podíl, jakož i splatnost její pohledávky; naproti tomu odstavec třetí citovaného ustanovení dává povinné osobě pouze „možnost“ vypořádat majetkový podíl a neupravuje ani splatnost plnění. Odvolacímu soudu dále vytýká, že výše uvedeným postupem nahradil soud prvního stupně a odňal účastníkům řízení možnost domáhat se přezkoumání právních závěrů učiněných soudem nižšího stupně u soudu vyššího stupně, přičemž poukazuje na to, že soud prvního stupně se nárokem podle § 13 odst. 3 transformačního zákona vůbec nezabýval, takže nebylo možno jeho rozhodnutí z tohoto pohledu přezkoumávat. V tom spatřuje dovolatel tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jakož i vadu podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., tj. že mu byla odňata možnost jednat před soudem. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) spočívá dle názoru dovolatele v tom, že odvolací soud neposoudil ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 transformačního zákona jako ustanovení, upravující odlišné nároky, a že posléze uvedené ustanovení nesprávně vyložil. Z dikce § 13 odst. 3 transformační zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 144/1999 Sb. dovozuje, že se již majetkový podíl „nevydává“, ale toliko „vypořádává“, tedy že toto ustanovení připouští plnění různými způsoby než jen „vydáním“, přičemž právo volby má podle § 561 obč. zák. dlužník. Poukazuje na to, že žalovaný již způsob plnění zvolil a že již - částečně v akciích a částečně v penězích - plní. Namítá též, že po přijetí zákona č. 144/1999 Sb., již nelze odkazovat na před tím platnou judikaturu, podle níž má oprávněná osoba (nedohodne-li se s osobou povinnou) právo na vyplacení majetkového podílu v penězích. Dovolatel má dále za to, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť zasahuje do práv ostatních oprávněných osob, a ohrožuje uspokojení jejich nároků. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 3. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně namítá existenci vady uvedené v § 237 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř. (a jiné vady upravené v § 237 odst. 1 o. s. ř. dovoláním tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají), zabýval se dovolací soud tím, zda napadené rozhodnutí namítanými vadami trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho podle zákona bylo třeba.

Zmatečnost řízení ve smyslu citovaného ustanovení způsobuje nedostatek (neexistence) jakéhokoliv návrhu na zahájení řízení - tam, kde ho bylo podle zákona třeba. Nedostatek návrhu na zahájení řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; probíhá-li řízení, které soud nemůže zahájit bez návrhu, je třeba řízení v kterémkoliv jeho stadiu zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť řízení bylo zahájeno k návrhu žalobkyně. Ostatně ani dovolatel netvrdí, že ve věci nebyl podán (žádný) návrh na zahájení řízení, nýbrž naplnění této vady dovozuje z toho, že „soud rozhodl o jiném nároku, než který byl předmětem návrhu na zahájení řízení“, aniž žalobkyni poučil o právu navrhnout změnu žaloby a aniž by o takovémto návrhu rozhodl. Takto obsahově konkretizovaná vada (i kdyby byla dána) však zmatečnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nezakládá; mohlo by jít toliko o tzv. jinou vadu řízení (§ 243 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), jejíž existenci ostatně dovolatel též namítá

Podle § 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., ve znění zákonů č. 297/1992 Sb., č. 496/1992 Sb., č. 72/1994 Sb., č. 144/1999 Sb. a č. 3/2000 Sb., tj. ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu (dále též jen „transformační zákon“), pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala.

Podle § 13 odst. 3 transformačního zákona pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak.

Z uvedených ustanovení vyplývá, že právo na vypořádání majetkového podílu přísluší oprávněné osobě za předpokladu, že se nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu. Byť je - v případě zemědělského družstva - rozlišováno mezi oprávněnými osobami, které provozují zemědělskou výrobu (odstavec druhý) a těmi, které ji neprovozují (odstavec třetí), nelze z této okolnosti dovozovat, že by transformační zákon v uvedených ustanoveních konstruoval dva odlišné (samostatné) nároky; co do své podstaty jde v obou případech o týž nárok oprávněné osoby. Uvedené rozlišení je právně významné toliko z hlediska splatnosti pohledávky oprávněné osoby - u osob neprovozujících zemědělskou výrobu nastává její splatnost později.

Z toho plyne, že jak v případě, kdy se majetkového podílu domáhá oprávněná osoba splňující podmínku provozování zemědělské výroby, tak v případě, kdy se jej domáhá oprávněná osoba, jež tuto podmínku nesplňuje, je předmětem řízení (žalobního skutku) tentýž nárok - vypořádání podílu z transformace. Nic proto nebrání tomu, aby soud žalobě podané oprávněnou osobou s odkazem na § 13 odst. 2 transformačního zákona (při neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení o provozování zemědělské výroby) vyhověl za užití ustanovení § 13 odst. 3 transformačního zákona, nastala-li v průběhu řízení splatnost uplatněné pohledávky.

Odvolací soud tedy nepochybil, pokud uplatněný nárok (jehož výše nebyla v řízení zpochybněna), odůvodněný v žalobě tvrzením, že provozuje zemědělskou výrobu (§ 13 odst. 2 restitučního zákona), přiznal žalobkyni podle § 13 odst. 3 restitučního zákona, uplynula-li (což rovněž nebylo zpochybněno) v průběhu odvolacího řízení sedmiletá lhůta od schválení transformačního projektu. Námitka dovolatele, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) tím, že „nahradil soud prvního stupně a vyloučil žalované z možnosti přezkoumání právních závěrů učiněných soudem nižšího stupně u soudu vyššího stupně (a tím zatížil řízení vadou podle § 243 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), není tudíž důvodná.

Rovněž tak nelze (a to i s poukazem na výše uvedené závěry) shledat opodstatněným uplatněný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 134/2001, vyslovil právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v souzené věci, že byly-li novelou transformačního zákona provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., nahrazeny v ustanoveních § 13 odst. 2 a 3 pojmy „vydání“ a vydán“, pojmy „vypořádání“ a „vypořádán“, neznamená to, že v případě absence dohody mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem, může jeden ze subjektů daného vztahu - družstvo - určovat (proti vůli druhého) způsob vypořádání majetkového podílu, neboť by to bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu. Mělo-li by pak v takovém případě dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven zákonem. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí dále vyplývá, že vzhledem k tomu, že zákon nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace (ustanovení § 561 obč. zák. upravující volbu mezi způsoby splnění v závazkových vztazích pro tento případ použít nelze) a nesvěřuje rozhodnutí o způsobu vypořádání ani soudu, nutno stejně jako v případě předchozí dikce zákona (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65/1998), dovodit, že soud musí ve všech případech, kde se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, vycházet z principu univerzality vypořádání nároku v penězích, a uzavřít, že ustanovení § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžitého ekvivalentu určeného majetkového podílu (k posléze uvedenému závěru dospěl Nejvyšší soud také např. i ve svém rozhodnutí ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 111/2001). Za tohoto stavu nelze (jak bylo též dovozeno v citovaném rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 134/2001) oprávněné osobě (v souzené věci žalobkyni) vytýkat, že její požadavek je v rozporu s dobrými mravy, neboť uplatňuje nárok, který je oprávněna uplatnit a nepřistoupila na dohodu o jiném způsobu plnění, k jejímuž uzavření nebyla povinna.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. zamítl.

Pro odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku dle § 243 o. s. ř. nebyl shledán důvod.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšné žalobkyni (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by měla proti žalovanému právo, v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. prosince 2001

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.

předsedkyně senátu