Rozhodnutí NS

26 Cdo 110/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/02/2019
Spisová značka:26 Cdo 110/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.110.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Vady podání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 110/2019-124
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobců a/ M. F. a b/ M. F., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Husova tř. 1847/5, proti žalovanému L. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 170/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2018, č. j. 8 Co 134/2018-86, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám JUDr. Milana Zápotočného, advokáta se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.


Odůvodnění:


Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. června 2018, č. j. 8 Co 134/2018-86 (k němuž se žalovaný prostřednictvím nově zvoleného advokáta písemně vyjádřil), odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelé včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranili (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

Konkrétně v dovolání schází relevantní údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považují pro účely přípustnosti dovolání za splněné. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání (z jeho celkového obsahu) zřejmé, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013). Má-li tudíž být dovolání přípustné – jak avizovali dovolatelé – podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil ... od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z jeho obsahu především patrné, o kterou otázku hmotného práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe (jež může být vymezena i pouhým slovním popisem, bez uvedení konkrétní spisové značky či značek /srov. nález Ústavního soudu z 18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14/) se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatelé nevyhověli, a ostatně ani vyhovět nemohli, neboť namítli-li v dovolání toliko nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění, nenapadli (objektivně ani nemohli) právní otázku, na jejímž řešení bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Na tomto místě dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Pro úplnost zbývá dodat, že zamýšleli-li snad dovolatelé založit přípustnost dovolání na tom, že „z právního hlediska (odvolací soud) preferoval jeho (žalovaného) vlastnické právo jednak před posouzením jeho skutečných bytových potřeb, jednak před právy a oprávněnými zájmy žalobců jako nájemců“, neuvedli již (konkrétní) rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit. S přihlédnutím k výše uvedeným požadavkům však ani zde nelze usuzovat na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Jen na okraj dovolací soud připomíná postup podle § 2289 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), byl-li ve výpovědi z nájmu použit výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a/ o. z.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

      Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).


V Brně dne 2. 4. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu