Rozhodnutí NS

7 Tdo 253/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:7 Tdo 253/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.253.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nutná obrana
Řízení o odvolání
Spravedlivý proces
Ublížení na zdraví
Výtržnictví
Zjišťování skutkového stavu věci
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 358 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 29 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 2 odst. 5,6 předpisu č. 141/1961Sb.
§ 259 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb.
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 253/2019-178


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 55 To 243/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 13/2018 takto:
I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 55 To 243/2018, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného ohledně výroku o vině pod bodem II, výroku o trestu a výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 6 T 13/2018. Dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 6 T 13/2018, ve výroku o vině pod bodem II, v celém výroku o trestu a ve výroku o povinnosti obviněného nahradit Vojenské zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 4 825 Kč.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. K. nebere do vazby.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 3. 2018, č. j. 6 T 13/2018-75, byl obviněný J. K. uznán vinným v bodě I přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě II přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Byl mu uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně ČR ve výši 4 825 Kč.

Uvedených přečinů se obviněný podle zjištění nalézacího soudu vyjádřených ve výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že
    I. dne 8. 1. 2017 kolem 3:25 hod. v XY řídil osobní motorové vozidlo po předchozím požití metamfetaminu a marihuany, přičemž z krevního vzorku odebraného ve 4:20 hodin byla zjištěna přítomnost delta-9-THC v koncentraci 2,8 ng/ml, metamfetaminu v koncentraci 258,7 ng/ml a amfetaminu v koncentraci 23,7 ng/ml, v důsledku čehož nebyl schopen bezpečně ovládat vozidlo, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl v posledních dvou letech (dne 17. 2. 2016) propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mimo jiné i za takový čin,
      II. v XY v XY ulici u vchodu do vinárny XY dne 20. 7. 2017 v době od 1.00 do 2.00 udeřil poškozeného J. B., nar. XY, pěstí do obličeje a způsobil mu tak dvě zhmožděné rány vzadu na hlavě, zlomeninu nosních kůstek a vpáčení – tedy zlomeninu stěny horní čelisti vlevo, v důsledku čehož byl poškozený pro bolest, nemožnost kýchání a smrkání a nutnost požívat několik dní kašovitou stravu omezen v obvyklém způsobu života po dobu tří týdnů.

    Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 8. 2018, č. j. 55 To 243/2018-110, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

    Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání zaměřil pouze do výroku o vině pod bodem II rozsudku, přičemž jeho námitky se týkaly i výroku o trestu. Namítl, že nesprávné hmotněprávní posouzení spočívá v absenci zjištění jeho zavinění k podmínkám nutné obrany, resp. k extenzivnímu excesu z nutné obrany, což bylo zapříčiněno nesprávným právním názorem soudů. Skutkový stav popsaný v odůvodnění odvolacího rozhodnutí pak odpovídá excesu z nutné obrany.

    Podle obviněného soud prvního stupně zaujal nesprávné stanovisko spočívající v tom, že obviněný nemohl jednat v nutné obraně, neboť celou věc vyprovokoval. V důsledku toho nalézací soud nezjišťoval podstatné skutkové okolnosti. Uvedený právní názor je však nesprávný, neboť obviněný by nemohl jednat v nutné obraně pouze v případě, že by útok vyprovokoval záměrně, aby mohl útočníkovi následně ublížit. Trvání útoku ze strany hostů vinárny, kteří obviněného vyváděli ven, podle obviněného časově překrývalo inzultaci majitele tohoto zařízení z jeho strany, popřípadě útok skončil těsně před touto inzultací. Obviněný tak jednal v nutné obraně, případně v extenzivním excesu z ní. Jeho jednání bylo buď od počátku po právu, nebo soud pominul podstatnou polehčující okolnost umožňující uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby.

    Nedostatečně bylo zjištěno také subjektivní vnímání útoku ze strany obviněného. Jeho zaviněním se soudy nezabývaly. Obviněný nenamítá, že by v jeho případě mělo dojít k nezaviněnému jednání, je však toho názoru, že nesprávné vnímání situace mohlo změnit jeho zavinění z úmyslu na nedbalost. Vzhledem k předchozímu násilí, které vůči němu bylo ze strany hostů použito, mohl totiž důvodně očekávat, že čelí dalšímu útoku ze strany poškozeného. Není proto vyloučeno, že obviněný jednal ve skutkovém omylu o podmínkách nutné obrany.

    K rozhodnutí odvolacího soudu obviněný doplnil, že nutnou obranou se lze bránit před jakýmkoli zásahem do zájmu chráněného trestním zákoníkem, i tehdy, pokud tento zásah nedosahoval intenzity naplnění skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Odvolací soud opomenul, že bylo zasaženo do svobody rozhodování obviněného tím, že byl násilně vyveden z restaurace. Dále bylo zasaženo do jeho zájmu na ochraně majetku, neboť uvnitř zůstala jeho peněženka, telefon, tričko a řetízek. Oba tyto zásahy v době inzultace poškozeného trvaly, obviněný se nemohl do restaurace pro své věci vrátit. Sporné pak podle obviněného je, zda stále netrval i útok na jeho zdraví, neboť byl obstoupen skupinou útočníků, kteří již prokázali, že jim není zatěžko vůči němu užít násilí. Obviněný je toho názoru, že se jednalo buď o přestávku v útoku, přičemž za účelem neumožnění přístupu do restaurace byli útočníci nadále připraveni užít vůči němu násilí, případně se jednalo o další přímo hrozící útok ze strany poškozeného. Odvolací soud vycházel podle obviněného z nepodloženého závěru, že se útočníci snažili zjednat pořádek, což však bylo v rozporu s výpovědí svědkyně K. S. K argumentaci odvolacího soudu týkající se excesu pak obviněný namítl, že trestní právo zná mimo excesu intenzivního také exces extenzivní spočívající v nedodržení časových limitů nutné obrany. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a odložil jeho vykonatelnost.

    Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že svou argumentaci obviněný částečně opírá o zpochybňování správnosti a úplnosti provedeného dokazování a skutkových zjištění soudů, přičemž k takovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Soudy učiněná skutková zjištění vylučují posouzení jednání obviněného jako nutné obrany, neboť nečelil přímo hrozícímu ani trvajícímu útoku. Vzhledem k tomu, že neexistoval stav nutné obrany, nemohlo dojít ani k excesu z ní. Podle státního zástupce nebyly zjištěny ani žádné indicie nasvědčující tomu, že by obviněný jednal ve skutkovém omylu. Ve chvíli, kdy se nacházel již mimo prostor restaurace a vzájemné fyzické působení ustalo, nebyly dány žádné okolnosti, z nichž by obviněný mohl usoudit, že se na něj poškozený chystá útočit. Dalším důvodem, proč nemohl obviněný jednat v rámci nutné obrany, je podle státního zástupce skutečnost, že poškozený jako majitel restauračního zařízení vyváděním obviněného ven předcházel ohrožení zdraví hostů či majetku a jednal tak za podmínek krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku. Námitky směřující proti výroku o trestu nelze podřadit pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

    Důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal. Přezkoumal proto v rozsahu stanoveném v § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené usnesení i předcházející řízení, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně, přičemž shledal, že dovolání je důvodné.

    Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Pod uplatněný důvod dovolání jsou podřaditelné námitky dovolatele týkající se podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující protiprávnost činu.

    Obviněný byl v dovoláním dotčeném výroku pod bodem II rozsudku uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadne jiného.

    Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

    Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Odvracený útok má zpravidla znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak být vždy; může mít i znaky přestupku (případně jiného deliktu). Musí jít o čin protiprávní, ale nikoli nutně o čin trestný. Nutnou obranu nelze použít proti jednáním dovoleným, například proti jednání v nutné obraně nebo v krajní nouzi. Chráněné zájmy ohrožuje i útok vyprovokovaný. Nejde však o nutnou obranu, jestliže provokace útoku je prostředkem spáchání trestného činu. Obecně lze říci, že když dvě nebo více osob navzájem útočí na svou tělesnou integritu, může jejich jednání podle okolností naplňovat znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, ale například i trestného činu rvačky podle § 158 tr. zákoníku. Jde-li o odvracení útoku, vybočit z mezí nutné obrany (tzv. exces) lze intenzivně, tj. co do míry obranného zákroku, nebo extenzivně, tj. co do doby obranného zákroku (obrana předčasní nebo obrana provedená v době, kdy útok již nehrozil ani netrval). České trestní právo nemá žádnou privilegovanou skutkovou podstatu vztahující se k překročení mezí nutné obrany; jde pouze o polehčující okolnost podle § 41 písm. g) tr. zákoníku. Odpovědnost toho, kdo odvrací domnělý útok (obrana domnělá neboli putativní) je nutno posuzovat podle zásad o skutkovém omylu.

    Námitkám dovolatele je nutno přisvědčit v tom, že soudy nemohly uvedené obecné zásady na posuzovaný případ správně aplikovat, neboť náležitě nezjistily skutkový stav věci.

    Soud prvního stupně uvedl, že vycházel z obsahu tří důkazů: z výpovědí obviněného, svědkyně K. S. a svědka J. B. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že všem uvěřil, neboť reprodukovaný obsah těchto tří výpovědí nijak nezpochybnil, s výjimkou tvrzení obviněného, že předmětný úder pěstí byl instinktivní (soud k tomu uvedl, že rána byla intenzivní a velmi dobře cílená). Soud tedy vycházel z tohoto obsahu výpovědí a z těchto skutkových zjištění: Obviněného po jeho sporu s přítelkyní vyvedli ven, ale bránil se a jednoho z vyvádějících udeřil pěstí (výpověď obviněného). Po sporu mezi svědkyní K. S. a obviněným se hosté do věci zapojili, došlo ke rvačce a dostrkali se postupně ke vchodu. Do věci se zapojil i J. B., který také na obviněného křičel. Obviněný mu dal jednu ránu (výpověď svědkyně K. S.). Obviněný byl vyveden a při vyvádění udeřil poškozeného pěstí (výpověď poškozeného J. B.). Soud uvedl, že v podstatných bodech vypovídal poškozený shodně s obviněným a svědkyní K. S. Aniž by zmínil nějaká další skutková zjištění či hodnocení důkazů (pokud pomineme nezpochybňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví a krevní stopu u vchodu do vinárny), dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný předmětným skutkem naplnil (mimo jiné) znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

    Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně podrobně zhodnotil způsobené zranění, respektive následek na zdraví poškozeného jako ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku (což ale nebylo sporné) a dospěl k závěru o přímém úmyslu obviněného podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Otázkou nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, natož putativní nutné obrany či excesu z podmínek nutné obrany se nezabýval vůbec, pouze uvedl, že nelze přijmout tvrzení o obraně (soud nehovoří o nutné obraně, což je pojem odlišný), když obviněný sám celou věc vyprovokoval.

    Otázka, kdo (a jak) se bránil, je především otázkou skutkovou, po jejímž zodpovězení lze teprve řešit otázku, zda šlo o nutnou obranu či o vybočení (intenzivní nebo extenzivní) z mezí nutné obrany. Nicméně je možné, že nalézací soud měl při zmíněné úvaze na mysli nutnou obranu, která byla podle jeho názoru vyloučena tím, že obviněný „celou věc“ vyprovokoval. To je ovšem názor nesprávný.

    Jak už bylo zmíněno, nutná obrana může směřovat i proti útoku vyprovokovanému (pokud provokace útoku není prostředkem ke spáchání trestného činu, což lze v daném případě vyloučit). Především však chybí jakékoli odůvodnění, proč se mělo podle nalézacího soudu jednat o vyprovokování útoku.

    Ve shora uvedených nedostatečných skutkových zjištěních nalézacího soudu nemělo a nemohlo mít podklad (negativní ani pozitivní) posouzení otázek týkajících se nutné obrany, které tvořily těžiště obhajoby obviněného. Citované skutkové závěry nalézacího soudu připouštějí jak závěr, že se o nutnou obranu jednalo, tak i závěr, že se o nutnou obranu nejednalo. Totéž platí ohledně putativní nutné obrany a případného excesu z nutné obrany. Nalézací soud v uvedeném směru vyslovil jediný právní závěr (pokud jej mínil jako závěr právní), a to závěr nesprávný, že proti vyprovokovanému útoku není nutná obrana přípustná.

    Odvolací soud se pokusil uvedené nedostatky odsuzujícího rozsudku zhojit postupem, jímž učinil vlastní, nová skutková zjištění, aniž by provedl jakékoli dokazování. Takový postup je však v rozporu s ustanoveními § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 259 odst. 3 tr. ř. Odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. pro nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, případně i z důvodu § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. nutnosti některé důkazy opakovat či provádět další. Mohl také sám provést potřebné dokazování a poté znovu ve věci rozhodnout. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení buď zopakoval některé podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo provedl důkazy nové (§ 259 odst. 3 tr. ř.).

    V daném případě odvolací soud vycházel ze zjištění, že obviněný poškozeného udeřil až poté, co vyvádění bylo už ukončeno a obviněný byl již v podstatě na odchodu. Konflikt byl ukončen, a teprve poté, co na něho poškozený promluvil, obviněný se otočil a cíleným úderem poškozeného napadl (odst. 21 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu).

    Je tedy zřejmé, že skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, jsou v diametrálním rozporu s výše uvedenými skutkovými zjištěními, která reálně učinil nalézací soud a uvedl je v odůvodnění svého rozsudku a která odvolací soud označil za správná. V nich se nehovoří o tom, že vyvádění bylo již ukončeno, nýbrž že se obviněný bránil vyvádění a jednoho z vyvádějících udeřil pěstí, respektive že došlo ke rvačce, při níž se „dostrkali“ postupně ke vchodu, „do věci“ se zapojil i poškozený J. B. a obviněný mu dal jednu ránu, respektive že obviněný byl vyveden a při vyvádění udeřil poškozeného pěstí (odst. 6-8 odůvodnění rozsudku).

    Odvolací soud tedy neměl skutkový podklad pro své závěry. I když se pokusil – na rozdíl od soudu prvního stupně – vypořádat se všemi třemi základními alternativními námitkami obhajoby (nutná obrana, putativní nutná obrana, exces z nutné obrany), nemohly být jeho závěry správné už proto, že neměly podklad ve skutkových zjištěních, která odvolací soud pouze spekulativně dotvořil. Takový postup vykazuje prvky libovůle a odporuje zásadám spravedlivého procesu. To si vyžádalo zásah Nejvyššího soudu v podobě částečného zrušení napadeného usnesení včetně předcházejícího řízení.

    Navíc jsou závěry odvolacího soudu z hlediska hierarchického zkoumání naznačených tří otázek ne zcela jasné. Například odvolací soud uvedl, že i když mohl obviněný razantní vyvádění pociťovat jako útok, objektivně se o útok nejednalo, protože jednání vyvádějících osob bylo vedeno úmyslem zjednat pořádek. Tento závěr mimo jiné vychází z nesprávného předpokladu, že úmysl nějaké osoby zjednat v něčem nějakým způsobem pořádek bez dalšího vylučuje možnost posoudit její jednání jako protiprávní, jako útok na zájem chráněný trestním zákonem. Jestliže dále odvolací soud uvedl, že nebylo zjištěno, že by míra razance jednání vyvádějících osob překročila přípustnou mez, jde opět o závěr, který se neopírá o nějaký konkrétní obsah důkazů a jejich hodnocení.

    Závěry odvolacího soudu nejen že nevycházejí ze zjištění učiněných (deklarovaných) nalézacím soudem ani z vlastního dokazování, ale nevycházejí ani ze skutečného obsahu důkazů provedených v hlavním líčení. K němu zjistil Nejvyšší soud ze spisového materiálu následující.

    Obviněný vypověděl, že měl slovní konflikt s přítelkyní, a proto ho tři muži včetně majitele podniku vyváděli ven. Táhli ho různě, po zemi, on se nebránil, dostal i nějakou ránu, těžko říct od koho. Pak ho vytáhli úplně ven „a tam právě všechny ty emoce a stres“, prostě se rozpřáhl a bez míření dal ránu pěstí, nemířil na nikoho konkrétního. Nikomu nechtěl ublížit a svého činu lituje. Bylo to přehnané, nechal se vyprovokovat tím, že na něj byli tři. V hlavním líčení doplnil, že měl „monokla“, odřené lokty, kolena, podlitinu. Jestli někdo někoho napadl, tak to byli oni, ne on.

    Svědkyně K. S. vypověděla, že seděli s obviněným na terase, bylo tam víc lidí. S obviněným se ani nepohádali, ale ti muži, co tam seděli, to brali jako hádku. Obviněný na ni zvýšil hlas, ale neurazil ji, nenadával, ale ta intonace pobouřila místní osazenstvo. Dotklo se to těch pánů, co tam seděli, a to byl začátek konfliktu. „Kluci“ pobídli obviněného, aby se uklidnil a opustil terasu a přestal na ni křičet. V tu chvíli se najednou začali prát. Z terasy se pak konflikt přesunul dovnitř do restaurace, „svalili ho na zem, jeden na něm klečel, měl monokl, roztržený řetízek a tak“. V restauraci obviněný ještě nikoho nenapadl, „pak se dostrkali ven“. Pak u toho byl už i pan B., který byl silně ovlivněn alkoholem, a na obviněného ještě něco „zahulákal“. A to bylo příčinou toho, že obviněný se otočil a dal mu jednu ránu.

    K tomu je třeba dodat, že z výpovědi není jasné, co konkrétně svědkyně sama viděla, zejména zda viděla, jak obviněný udeřil pěstí poškozeného, anebo zda reprodukuje vylíčení události obviněným, případně někým dalším. Svědkyně totiž neuvedla, že by vstala a souběžně se zápasícími muži se přesunula do restaurace a poté ven a mohla tak celý průběh konfliktu sledovat.

    S ohledem na obsah úředního záznamu o vysvětlení podaném K. S. dne 12. 9. 2017 (č. l. 38-39) měla být svědkyně podrobněji dotazována na okolnosti konfliktu, například ohledně její konfliktu předcházející komunikace s dalšími návštěvníky restaurace, které považovala za své známé, dále ohledně průběhu vlastního fyzického konfliktu a jeho ukončení a dále zranění obviněného.

    Svědek J. B. vypověděl, že tam bylo více lidí a obviněnému říkali, aby se uklidnil. Svědek chtěl, aby obviněný restauraci opustil. Pak tam došlo k nějaké potyčce, obviněný nechtěl jít ven. Takže svědek ještě s někým ho vyvedl ven a tam došlo také k potyčce mezi obviněným a svědkem, a když si svědek myslel, že obviněný už odejde, tak dostal ránu. K dotazu, zda dal on obviněnému nějakou ránu, svědek uvedl, že to už si nepamatuje, někdo jiný ale asi ano, když tam došlo k té potyčce ještě v restauraci.

    Toto je skutečný obsah důkazů, které měl nalézací soud hodnotit, přičemž měl vzít mimo jiné v úvahu, že nutnou obranu či putativní nutnou obranu obecně nevylučuje sama o sobě ani okolnost, že se obviněný při úderu otočí (například že si rozmyslí záměr uprchnout), ani to, že se prvotní útočník domnívá, že obránce už má v úmyslu odejít. To však Nejvyšší soud uvádí jen proto, aby předešel případnému apriornímu nesprávnému výkladu některých okolností. Bude plně v kompetenci nalézacího soudu, aby obsah provedených důkazů zhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., vyvodil z nich jasná skutková zjištění, která by měla v obsahu důkazů logický podklad, a poté aby zjištěný skutkový stav zhodnotil po stránce právní.

    Za účelem co nejpřesnějšího zjištění okolností skutku bude třeba kromě doplňujícího výslechu svědkyně K. S. (viz shora) vyslechnout také další dva přímé účastníky incidentu, které soudy dosud zcela pominuly, a to M. P. a A. H.

    Vzhledem k nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění není namístě, aby se Nejvyšší soud nyní vyjadřoval k otázce jednání vyvádějících osob v krajní nouzi, kterou nově do případu vneslo vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud jen konstatuje, že obsah dosud provedených důkazů ani náznakem nenasvědčuje tomu, že by ostatní hosté (s přispěním majitele podniku) vyváděním obviněného předcházeli ohrožení zdraví hostů či majetku (z čehož vycházelo vyjádření státního zástupce). Obecně by bylo možné svépomoc v podobě vyvádění hosta připustit v situacích, kdy takový host závažným způsobem narušuje veřejný pořádek například déletrvajícím nebo opakovaným hlasitým vulgárním křikem silně pobuřujícím ostatní hosty, rozbíjením nádobí či zařízení apod. Jinou otázkou pak je bití takového hosta (na kterém se v daném případě shodují obviněný, poškozený i svědkyně K. S.).

    I když to v dovolání už obviněný výslovně nenamítal, je nutno pro úplnost dodat, že případný exces z nutné obrany by patrně neměl vliv na právní posouzení jednání obviněného jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ale mohl by se odrazit nejen ve výroku o trestu [§ 58 odst. 6, § 41 písm. g) tr. zákoníku], ale i v kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Exces z podmínek nutné obrany totiž jen zřídka naplňuje znaky přečinu výtržnictví.

    Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

    Jednání zde má tudíž dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Výtržností je takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.).

    Výtržností je na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem. Za výtržnost je tedy možné za splnění dalších zákonem požadovaných podmínek považovat fyzické napadení jiného. Avšak ne každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě konstantní v tom, že jednání spočívající ve fyzickém napadení, která nenaplňují znak „výtržnost“, byť byla spáchána veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemohou být posuzována jako trestný čin výtržnictví.

    V této souvislosti lze z rozhodnutí Nejvyššího soudu připomenout zejména usnesení ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 7 Tdo 886/2007, rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 813/2014, usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1008/2015, usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 553/2016, usnesení ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 742/2016, usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, usnesení ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 352/2018, usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1083/2018.

    Z této judikatury vyplývá, že napadení jiného je trestným činem jedině za podmínky, že má zároveň charakter výtržnosti. Ustanovení o trestném činu výtržnictví chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde tedy o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (ty jsou tu dotčeny jen sekundárně). Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnost“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí. Výtržností je jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. V této souvislosti nelze pominout ani systematické zařazení trestného činu výtržnictví mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X zvláštní části trestního zákoníku).

    Skutková podstata přečinu výtržnictví je konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Napadení jiného, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností, zejména ne v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.

    Obviněnému je ve výroku odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu pouze to, že u vchodu do vinárny udeřil poškozeného rukou do obličeje (nikoli tedy předchozí výměna názorů s přítelkyní či bránění se vyvádění uvnitř restaurace). V případě extenzivního či intenzivního excesu z nutné obrany (pokud by obviněný jednal v nutné obraně či putativní nutné obraně, šlo by o beztrestný skutek) by bylo nutno bedlivě zvažovat naplnění znaku „výtržnost“ z hledisek shora naznačených, a to pokud jde o objektivní i subjektivní stránku trestného činu. Jednání osoby odvracející útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany (exces z nutné obrany), totiž zpravidla z povahy věci není projevem jejího záporného vztahu k veřejnému pořádku, respektive neuctivého a neukázněného postoje k zásadám občanského soužití.

    Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného ohledně výroku o vině pod bodem II (tj. o vině přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku), výroku o trestu a výroku o náhradě škody z rozsudku Okresního soudu v Liberci. Dále zrušil v uvedeném rozsahu rozsudek Okresního soudu v Liberci jako součást řízení předcházejícího napadenému usnesení. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (sem spadají i případné výroky o souhrnných trestech v jiných věcech, které však Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí konkrétně nezjistil). Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    Nezměněný zůstává výrok o vině pod bodem I uvedeného rozsudku Okresního soudu v Liberci [tj. výrok o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] i ta část napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti tomuto výroku.

    Věc se nyní vrací Okresnímu soudu v Liberci, který ve vztahu ke skutku ad II původního rozsudku doplní dokazování v naznačeném směru, případně provede i další důkazy, jejichž potřeba v průběhu řízení vyvstane (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Poté provedené důkazy řádně zhodnotí (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a učiní jasná skutková zjištění mající v obsahu provedených důkazů podklad. Zjištěný skutkový stav v souladu se zákonem právně posoudí, znovu ve věci rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

    Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě, přičemž se nepoužijí ustanovení o vazebním zasedání. V dané věci Nejvyšší soud u obviněného důvody vzetí do vazby (§ 67 tr. ř.) neshledal, obviněný ostatně nebyl ve vazbě ani v původním řízení. Navíc bylo zjištěno, že obviněný bude převeden do výkonu trestu odnětí svobody ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 8 T 168/2018. Proto bylo dalším výrokem rozhodnuto tak, že se obviněný J. K. nebere do vazby.

    Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení dne 9. 8. 2018 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 25. 2. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 16. 4. 2019


    JUDr. Josef Mazák
    předseda senátu