Rozhodnutí NS

22 Cdo 5211/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/25/2016
Spisová značka:22 Cdo 5211/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5211.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Poplatky soudní
Dotčené předpisy:§ 138 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 5211/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované E. B., o vypořádání společného jmění manželů, o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 163/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 30 Co 434/2015-40, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, č. j. 30 Co 434/2015-40, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 C 163/2015-26, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se v tomto řízení domáhá vypořádání zaniklého společného jmění účastníků jako bývalých manželů.

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 C 163/2015-26, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Vyšel ze zjištění, že žalobce podniká jako osoba samostatně výdělečně činná v oborech pokrývačství, tesařství, obchod, služby, provádění staveb, jejich změn a odstraňování. V roce 2014 vykázal v přiznání k dani z příjmu fyzických osob základ daně 68 242 Kč, ze kterého byla vypočtena daň 10 230 Kč, ta je však po odečtení slevy z daně nulová. Má vyživovací povinnost ke dvěma dětem v celkové výši 4 000 Kč. Dále soud zjistil, že žalobce vlastní se žalovanou v režimu společného jmění manželů nemovitosti v katastrálním území Z., a to pozemek parc. č. 68, jehož součástí je budova, a pozemky parc. č. 949/21 a parc. č. 1298, které jsou předmětem nevypořádaného společného jmění účastníků jako bývalých manželů. Žalobce má stavební spoření se stavem asi 16 200 Kč (ke kterému se váže překlenovací úvěr ve výši 50 000 Kč), dvě vyživovací povinnosti k dětem v celkové výši 4 000 Kč, hradí sociální pojištění 2 000 Kč měsíčně, internet 368 Kč a elektřinu 840 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že doložené poměry nepředstavují zvlášť závažné důvody, pro něž by bylo možné přiznat žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu („o. s. ř.“). Uvedl, že smyslem tohoto ustanovení není řešit sociální nebo jinou situaci poplatníka a doplnil, že povinnost hradit poplatek není jakkoliv závislá na majetkové situaci poplatníka. Poukázal na to, že osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu je zcela výjimečný nástroj, který může soud použít jen za předpokladu, že účastník nemá žádnou rozumnou možnost poplatkovou povinnost splnit, a takový závěr v daném případě učinit nelze.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze („odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 30 Co 434/2015-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Z prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobce, kromě údajů uvedených soudem prvního stupně, ještě zohlednil měsíční platby SIPO 440 Kč a platby měsíčních záloh na důchodové pojištění ve výši 1 943 Kč. V odůvodnění usnesení zmínil i dluh žalobce na důchodovém pojištění za rok 2014 ve výši 53 614 Kč. Dále odvolací soud na základě zjištění, že v profesi, ve které žalobce podniká, jsou volná pracovní místa (konkrétně vyjmenoval tři s místem výkonu práce v Praze a Středních Čechách se mzdovým rozpětím 18 000 Kč - 25 000 Kč, 15 000 Kč - 17 000 Kč a od 18 000 Kč), dovodil, že žalobce má možnost ve své profesi dosahovat podstatně vyššího příjmu, než odpovídá jeho daňovému přiznání za rok 2014; přitom považoval za bezvýznamné, že tyto nabídky nejsou v místě bydliště žalobce, neboť jsou v blízké dojezdové vzdálenosti. Na základě těchto zjištění pak soud uzavřel, že osvobození od soudních poplatků je výjimečným opatřením, které podle § 138 o. s. ř. přichází v úvahu, jen pokud jsou pro to zvlášť závažné důvody, které v případě žalobce neshledal.

Proti usnesení odvolacího podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí závisí také na otázce dovolacím soudem dosud neřešené. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalobce vytýká soudům obou stupňů, že nepřihlédly k jeho celkovým majetkovým poměrům, k výši soudního poplatku, k povaze uplatňovaného nároku, k jeho sociálním a příjmovým poměrům a k množství disponibilních finančních prostředků a možnosti si je obstarat. Soud prvního stupně vůbec nezohlednil jeho dluhy uvedené v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále „prohlášení“), nehodnotil jeho celkové majetkové poměry. Rozhodnutí odůvodnil pouze tím, že smyslem § 138 o. s. ř. není řešit sociální nebo jinou situaci účastníka řízení a povinnost hradit soudní poplatek není závislá na majetkové situaci poplatníka. Takový závěr je však v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, např. s usneseními ze dne 17. 3. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a z 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Odvolací soud se s výše uvedenými námitkami žalobce nikterak nevypořádal a usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Oproti soudu prvního stupně sice zmínil dluh na důchodovém pojištění 53 564 Kč, ale nevzal v úvahu, že dluh ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně žalobce také splácí, a vůbec se nezabýval dalšími žalobcem uváděnými dluhy a doloženými platbami na ně, aniž by to nějak zdůvodnil. I odvolací soud se tak při posouzení otázky procesního práva při rozhodování o osvobození od soudních poplatků odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nevycházel z celkových majetkových poměrů žalobce. Neřešil otázku jeho faktických disponibilních prostředků – neuvedl výpočet konkrétní částky, ze které by mohl poplatek zaplatit, případně poměr aktiv a pasiv v podobě všech dluhů, kterými se vůbec nezabýval, a to zřejmě proto, že žalobci po odečtení nezbytných výdajů žádné prostředky nezbývají.

Žalobce považuje za nepatřičné pro rozhodování o návrhu na osvobození od soudních poplatků úvahy odvolacího soudu o jeho příjmových možnostech, kterých by eventuelně mohl dosáhnout jako zaměstnanec v pracovním poměru v daném oboru mimo místo svého bydliště. Má za to, že při posuzování takového návrhu je třeba vycházet ze stávajících majetkových a příjmových poměrů žadatele, které doloží a nikoliv z hypotetických možností nezohledňujících konkrétní sociální, rodinné a finanční poměry žadatele a jeho možnosti a schopnosti získat ze současného majetku disponibilní finanční prostředky. Žalobci nelze klást k tíži, že je podnikatelem a nese podnikatelské riziko. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. 6/1998, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř.; o návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo rozhodnuto částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, publikovaném pod č. 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek („R 99/2013“), se uvádí: „Účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti“.

Z uvedeného se podává, že soud, rozhodující o osvobození od soudních poplatků, má vzít do úvahy nejen skutečné příjmy žadatele, ale i ty, kterých by mohl dosáhnout; v daném případě se tedy odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud zvažoval, zda s přihlédnutím ke konkrétní nabídce pracovních míst by žadatel jako zaměstnanec nedosáhl ve svém oboru vyšších výdělků, než jako podnikatel. Okolnosti, které by mu případně bránily odvolacím soudem označená pracovní místa přijmout, může dovolatel uvést v dalším řízení.

Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s R 99/2013, neboť odvolací soud se věcí nezabýval dostatečně komplexně. Rozhodnutí postavil na závěru, že žalobce mohl využít možností dosahovat ve své profesi jako zaměstnanec podstatně vyššího příjmu (aniž se zabýval náklady dojíždění do zaměstnání mimo obec bydliště žalobce). Odvolací soud tak nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům pro posouzení celkových majetkových poměrů žadatele, resp. další hlediska pominul. Nezabýval se vůbec dluhy, kterými je žalobce a jeho (resp. společný) majetek zatížen, platbami žalobce na úhradu dluhů, nařízenou exekucí prodejem nemovitostí účastníků, nehodnotil, z jakých důvodů žalobce nevyužil výhodnější nabídky zaměstnání, zda by i při dosažení vyšší mzdy nesplňoval po odpočtu běžných plateb, plateb k uspokojení dluhů a po zaplacení nákladů na dojíždění zákonné podmínky § 138 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu se přitom podává, že žalobce dostatečně doložil své majetkové poměry. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak předčasné a tudíž nesprávné.

Protože dosavadní závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a posouzení splnění či nesplnění zákonných podmínek § 138 odst. 1 o. s. ř. není možné bez doplnění dokazování, zrušil dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu; protože důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2016



JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu