Rozhodnutí NS

25 Cdo 1025/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:25 Cdo 1025/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1025.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
předpisu č. 177/1996Sb.
předpisu č. 484/2000Sb.
§ 136 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 1025/2018-1447


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyň: a) M. B., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, a b) M. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204, Klatovy, proti žalovaným: 1) město Kolín, se sídlem úřadu Karlovo náměstí 78, Kolín I, IČO: 00235440, zastoupené JUDr. Borisem Jančákem, advokátem se sídlem Mostní 77, Kolín, a 2) VODOS s.r.o., se sídlem Legerova 21, Kolín III, IČO: 47538457, zastoupená JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 204/2007, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 25 Co 47/2015-1297, takto:

I. Dovolání obou žalovaných do výroků I. a II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 25 Co 47/2015-1297, se odmítají.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 25 Co 47/2015-1297, ve výroku IV. a V. a usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 25 Co 446/2016-1423, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Dovolání žalovaného 1) a dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 25 Co 47/2015-1297, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení jimi předložené právní otázky a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ve svém rozhodnutí jednoznačně vycházel ze závěru, že žalovaný 1) zanedbal povinnosti vlastníka řádně pečovat o svůj majetek tak, aby nezpůsobil škodu, a žalovaná 2) zanedbala povinnosti provozovatele a správce řádně udržovat spravovaný majetek, eventuálně upozornit vlastníka na havarijní stav stoky. Tímto jednáním porušili oba žalovaní prevenční povinnost dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a odpovídají tak podle § 420 obč. zák. za škodu, jež vznikla na domě žalobkyň.

Oběma dovolateli předložená otázka, zda provozovatel kanalizace na základě provozní smlouvy, ukládající mu povinnost kanalizaci opravovat a udržovat, je bez dalšího povinen kanalizaci i rekonstruovat, tj. zasáhnout do majetku, který není v jeho vlastnictví, způsobem majícím za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů, nezakládá přípustnost dovolání, neboť na právním posouzení zásahů do cizího majetku napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Tvrdí-li dovolatelé, že žalovaná 2) při uzavření smlouvy nepřevzala povinnost předmětnou stoku rekonstruovat ani renovovat, a proto nemůže nést následky jejího stoletého chátrání, zjevně přehlíží, že na tomto právním závěru rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že žalovaná 2) byla podle smlouvy se žalovaným 1) povinna stoku v předmětné části opravovat a udržovat, případně jej informovat. Pokud za této situace odvolací soud shledal, že žalovaná 2) své povinnosti nedostála a žalovaného 1) o havarijním stavu stoky ani neinformovala, nelze soudu vytknout nesprávnost závěru, že spolu s prvním žalovaným odpovídá společně a nerozdílně za vzniklou škodu.

Obsahem dovolání žalovaných jsou též námitky ohledně existence příčinné souvislosti, zjištění výše škody, hodnocení důkazů – zejména znaleckého dokazování a nesouhlas s tím, že některé navržené důkazy nebyly provedeny. K tomu je třeba zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu, a náleží primárně do kompetencí soudu nalézacího, neboť dovolací přezkum jakožto mimořádný opravný prostředek není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani pro jejich revizi, ale pro přezkum otázek právních. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikovaný pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Prokázání vztahu příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1586/2006), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána.

Existence příčinné souvislosti i výše škody byla soudy zjišťována na základě předložených důkazů v souladu s procesními předpisy i judikaturou. Odvolací soud hodnotil řadu znaleckých posudků, včetně výpovědí znalců pro odstranění pochybností či nesrovnalostí, vypořádal se s opakujícími se námitkami žalovaných a v dalším odkázal na své předchozí zrušující rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1323/97). Důvodná není námitka, že některé důkazy byly opomenuty či deformovány. Dovolatelé totiž primárně nesouhlasí s tím, že většina důkazů byla vyhodnocena ve prospěch protistrany a jejich námitky v tomto směru postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale paušálně proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost odvozují od vlastní verze skutkového stavu. V podstatě se dovolatelé domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí.

Námitkou, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi tvrzenými skutečnostmi a neodůvodnil, jakými úvahami se řídil, a proto je rozsudek nepřezkoumatelný a přesvědčivě neodůvodněný, takže nesplňuje požadavky na odůvodnění podle § 157 a § 132 o. s. ř., dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci soudem, ale uplatňují tzv. jinou vadu řízení. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není. Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale naopak z ní vychází.

Oba dovolatelé podali dovolání v podstatě shodného obsahu i do výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že otázka aplikovatelnosti advokátního tarifu na výpočet nákladů řízení je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Nesouhlasí s určením výše nákladů za právní zastoupení žalobkyň podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a poukázali na řadu konkrétních rozhodnutí dovolacího soudu (zejména senátu 21 Cdo), v nichž byl vysloven právní názor, že i po zrušení tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. lze pro účely náhrady nákladů řízení určit paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti poskytnuté právní služby.

Dovolání žalovaných do výroků IV. a V. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je podle § 237 o. s. ř. přípustné.

O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, což samo o sobě není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1362/2014 a ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1701/2014). Po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) se totiž bez ohledu na to, zda úkony právní služby advokáta byly realizovány před anebo po jejím zrušení, odměna za zastupování advokátem zásadně určuje dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Avšak nelze tak postupovat mechanicky ve všech případech. Odklon od uvedené zásady je možný, jestliže pro něj svědčí výjimečně individuální okolnosti případu, a postup, kdy soud při stanovení výše odměny za zastupování advokátem nevychází z ustanovení advokátního tarifu, musí být řádně odůvodněn (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1674/2016).

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, v situaci, kdy strany sporu vstoupily do řízení za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí soud při rozhodování o nákladech řízení zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu a při ní analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky. V případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky (7. 5. 2013), není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení došlo až ve fázi, kdy většina úkonů již učiněna byla. V dané věci se jedná právě o případ, kdy řízení po většinu svého trvání probíhalo za účinnosti přísudkové vyhlášky, před soudem prvního stupně bylo zahájeno v r. 2007, okresní soud poprvé ve věci rozhodl 14. 12. 2011, jeho mezitímní rozsudek byl odvolacím soudem zrušen 8. 8. 2012 a následně bylo okresním soudem rozhodnuto 4. 7. 2014 a odvolacím soudem 21. 10. 2015.

Vzhledem k tomu, že o náhradě nákladů řízení, kterou jsou oba žalovaní povinni zaplatit žalobkyním a) a b), rozhodl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., aniž se vůbec zabýval důvody pro jiný možný spravedlivý postup, je dovolání žalovaných v tomto rozsahu důvodné.

Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a IV. a podle § 243e odst. 2 poslední věta o. s. ř. zrušil i usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 25 Co 446/2016-1423, které je na zrušovaných výrocích rozsudku závislé, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta prví o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k nepřípustnosti dovolání obou žalovaných proti ostatním výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. obě dovolání do výroků I. a II. odmítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravní prostředek.


V Brně dne 27. 11. 2018


JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu