Rozhodnutí NS

21 Cdo 4573/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:21 Cdo 4573/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4573.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4573/2018-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně NEMOKREDIT a. s. se sídlem v Praze 3, Žižkov, Ondříčkova č. 580/39, IČO 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická č. 1037/12, proti žalované OYSTER Invest a. s. se sídlem v Hradištku, Na Vrcholu č. 1295, IČO 25792369, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. č. 44/31, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 65/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. května 2018, č. j. 28 Co 110,111/2018-413,

takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Co 110,111/2018-413, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda je důvodem neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek zákonem stanovené písemné formy, že zástavní smlouvu podepsal za právnickou osobu někdo jiný než ten, kdo je v zástavní smlouvě uveden jako osoba, která za právnickou osobu jedná při uzavírání zástavní smlouvy, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2186/2012, a v něm vyjádřený právní závěr, že písemná forma právního úkonu předpokládá splnění dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu, písemnost spočívá v tom, že projev vůle jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny, písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby, mezi náležitosti, jimiž je splněna písemná forma právního úkonu, naproti tomu nepatří uvedení jména a příjmení osoby, která právní úkon učinila jménem jednajícího subjektu (která za něj písemný právní úkon podepsala), skutečnost, že ve smlouvě, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu, nejsou (správně, popřípadě vůbec) uvedena jména a příjmení osob, které ji za smluvní strany podepsaly, a že ve smlouvě je jako osoba jednající uvedena osoba, která smlouvu ve skutečnosti nepodepsala, proto není důvodem neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy, k otázce, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu, a jaký je důsledek překročení tohoto zmocnění, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný pod č. 1/2006 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněný pod č. 49/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Odo 1441/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1320/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4889/2014, a v nich učiněný právní závěr, že za právnickou osobu mohou činit právní úkony i jiní její pracovníci nebo členové, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé, překročí-li tyto osoby své oprávnění, vznikají práva a povinnosti právnické osobě jen pokud se právní úkon týká předmětu činnosti právnické osoby a jen tehdy, jde-li o překročení, o kterém druhý účastník nemohl vědět, důsledkem překročení zákonného zmocnění není neplatnost právního úkonu, ale jen to, že jím právnická osoba není (při splnění zákonem stanovených podmínek) vázána, přitom překročení zákonného zmocnění jednající osoby se může dovolávat pouze ten, k jehož ochraně je možnost zprostit se povinností vyplývajících ze smlouvy stanovena - tedy právnická osoba, za kterou zákonný zástupce jednal, druhému účastníku smlouvy totiž z takového překročení žádná újma nehrozí] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

V části, v níž žalobkyně v dovolání především zpochybňuje správnost skutkových zjištění [z nichž odvolací soud dovodil, že z výpovědí svědků bylo prokázáno, že zástavní smlouva ze dne 21. 11. 1994 byla podepsána za EKOAGROBANKU, a. s. J. Š., prvním náměstkem generálního ředitele a současně místopředsedou představenstva, K. S., obchodním ředitelem a V. V., prokuristou a současně místopředsedou představenstva, že bylo tak dodrženo podle obchodního rejstříku, kdo v rozhodné době mohl jednal navenek jménem společnosti EKOAGROBANKA, a. s. a kdo tuto společnost mohl zavazoval svým podpisem (za představenstvo předseda a místopředseda mohli jednat vždy samostatně a společnost zavazovali svým podpisem dva členové představenstva, jedním z podpisů musel být podpis předsedy představenstva nebo místopředsedy představenstva), a že společnost nikdy nezpochybnila, že by tyto osoby za ni nemohly jednat a že by překročily oprávnění či zmocnění], nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předestírá vlastní skutkové závěry (že „soudy nebyly schopny určit všechny osoby, které při uzavření zástavní smlouvy na straně EKOAGROBANKY, a. s. měly jednat“, že „jsou důvodné pochybnosti o tom, kdo projevil za banku projev vůle k uzavření smlouvy a zda vůbec lze hovořit o řádném projevu vůle“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobkyně je oprávněna domáhat se určení neplatnosti zástavní smlouvy a namítat nedostatek oprávnění osob jednajících při podpisu smlouvy za zástavního věřitele, a to s ohledem na zjištěné okolnosti, které byly soudy nesprávně posouzeny“), nezpochybňuje tím právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu