Rozhodnutí NS

28 Cdo 1622/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:28 Cdo 1622/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1622.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náhradní pozemek
Pozemkový fond
Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 11a předpisu č. 229/1991Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1622/2019-187


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce B. D., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 56/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2018, č. j. 21 Co 148/2018-157, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.
    II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč k rukám JUDr. Daniely Filipové, advokátky se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

    S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
    (§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
    předpisů – dále „o. s. ř.“):
      Žalovaná (dále „dovolatelka“) napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, č. j. 21 Co 148/2018-157, jímž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 C 56/2016-127 [kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v katastrálním území XY a obci XY, obou zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro XY, Katastrální pracoviště XY, jako náhradních za pozemky, jež nebylo možno žalobci, jakožto oprávněné osobě vydat (§ 11a zákona o půdě), dále žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 85.039,- Kč a rozhodl o nákladech řízení státu]; dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 24.296,80 Kč (výrok II.).

      Dovolatelka shledává přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jmenovitě od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014, přičemž z něj připomněla závěr, že podmínkou pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek je účast oprávněné osoby ve veřejných nabídkách žalované před podáním žaloby o převod náhradních pozemků. S vědomím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, a judikatury s ním související, namítá, že odvolací soud pochybil, jelikož se nevypořádal s důvody, pro které se žalobce neúčastnil veřejných nabídek, a ani s tím, zda nabídka pozemků ve veřejných nabídkách byla dostatečná, a že žalovaná prostřednictvím veřejných nabídek žalobci nebránila uspokojit jeho nesporný restituční nárok ve výši 313.778,94 Kč (dovolatelka ovšem dále sporovala výši restitučního nároku žalobce v závislosti na ocenění části odňatého pozemku PK č. XY o výměře 5.155 m2 jako stavebního). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacího soudu k dalšímu řízení a aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí.

      Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné. Připomněl, že problematikou liknavého a svévolného postupu vůči žalobci ze strany žalované se dovolací soud již opakovaně zabýval v usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a v usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4278/2018. V obou případech přitom konstatoval, že se soudy nižších stupňů neodchýlily od jeho ustálené rozhodovací praxe, pokud v poměrech konkrétních věcí shledaly takový postup žalované, který odůvodňoval možnost žalobce obrátit se s nároky na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté žalobou na soud. V souvislosti se svévolným postupem žalované připomněl žalobce její neměnné (a nesprávné) stanovisko k ocenění části pozemku PK č. XY, jenž byl vykoupen za účelem výstavby XY, nicméně žalovaná trvala na jeho ocenění jako pozemku zemědělského. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.

      Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. 6. 2018 (srovnej čl. II, bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

      Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

      Dovolání není přípustné, neboť žalovaná žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezuje. Má (nesprávně) za to, že dovolacímu přezkumu je otevřena otázka řádnosti postupu žalované při uspokojování restitučního nároku konkrétní oprávněné osoby. Pomíjí ovšem, že uplatňuje nikoliv námitky směřující proti právnímu posouzení věci, ale námitky skutkové (nepočínala si liknavě, a proto restituční nárok nelze uspokojit vydáním náhradních pozemků).

      Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

      Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).

      Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou, měl-li odvolací soud na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobce, ale vzal-li v úvahu též další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý a diskriminační (viz zjištění o aktivním přístupu žalobce, v kontrastu s jednáním žalované, resp. jejího právního předchůdce, jenž - bez legitimního důvodu - posléze znemožnil žalobci účast v nabídkových řízeních, uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným oceněním žalobci odňatých a nevydaných pozemků [v případě části pozemku PK č. XY se sluší uvést, že k zastavění byl určen již směrným plánem v roce 1968 a dále rozhodnutím o umístění stavby XY ze dne 7. 1. 1970 – k ocenění zemědělského pozemku jako stavebního srovnej z rozhodovací praxe dovolacího soudu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015] a při uspokojování nároků upřednostňoval jiné osoby), následkem čehož se dovolatelka ocitla v mnohaletém prodlení. Odvolací soud tudíž zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobci spravedlivě požadovat dále účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět jeho žalobě o vydání konkrétních vhodných pozemků v rozsahu odpovídajícím jeho restitučnímu nároku.

      Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační) nelze mít za případný, bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného nezajímala).

      Nelze rovněž přehlédnout, že dovolacímu soudu byla již dříve ve věci totožných účastníků řízení otázka liknavého postupu žalované, respektive jejího právního předchůdce, k řešení předložena. Usneseními Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4278/2018, byla dovolání žalované směřující proti rozhodnutím odvolacích soudů jako nepřípustná odmítnuta. Nebylo proto možné v poměrech projednávané věci rozumně očekávat, že v případě uplatnění náhradové žaloby k jiným pozemkům, bude posouzení otázky řádnosti postupu vůči stejné oprávněné osobě (žalobci) soudy nižšího stupně odlišné, a že tudíž žalovaná bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího soudu.

      Pokud dovolatelka podala dovolání proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

      Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

      V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

      Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu se tímto rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným a dovolací soud o něm proto nerozhodoval.

      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

      Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

      V Brně dne 21. 5. 2019


      JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
      předseda senátu