Rozhodnutí NS

21 Cdo 3019/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 3019/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.3019.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Školství
Odvolání
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 166 odst. 4 předpisu č. 561/2004Sb.
§ 166 odst. 5 předpisu č. 561/2004Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 3019/2018-234


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně R. N., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Terezou Smutnou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových č. 396, proti žalovaným 1) Mateřské škole Kočička Kočí, okres Chrudim, příspěvkové organizaci, se sídlem v Kočí č. 98, IČO 71294724, a 2) obci Kočí, se sídlem obecního úřadu v Kočí č. 92, IČO 00270288, obou zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 258/2015 a 8 C 35/2016, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. listopadu 2017 č.j. 18 Co 304/2017-207, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23.5.2017 č.j. 8 C 258/2015-154 ve výroku o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10.8.2015, který žalobkyně převzala dne 21.8.2015, žalovaná 2) obec Kočí [jako zřizovatel žalované 1)] sdělila žalobkyni, že ji odvolává z funkce ředitelky žalované 1) Mateřské školy Kočička Kočí ke dni 31.8.2015. Důvod odvolání spatřovala v „závažném porušení právních povinností, spočívajícím v porušení § 3 vyhlášky č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, neboť došlo k přerušení provozu v MŠ Kočička Kočí v období od 13.7.2015 do 25.8.2015, ačkoliv toto přerušení nebylo projednáno se zřizovatelem, ani o tomto přerušení nebyla zveřejněna informace nejméně 2 měsíce předem“, a „dále došlo k porušení § 33 školského zákona spočívajícím zejména v nevhodném chování k dětem“.

Dopisem ze dne 27.10.2015, který žalobkyně převzala téhož dne, žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že po odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované 1) pro ni žalovaná 1) nemá práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, a proto podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce je dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce.

Žalobkyně se (dvěma samostatnými žalobami podanými dne 3.12.2015 a dne 15.2.2016) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené odvolání z vedoucího pracovního místa a uvedená výpověď z pracovního poměru jsou neplatné. Žaloby odůvodnila zejména tím, že u žalované 1) byla od 1.8.2014 zaměstnána jako ředitelka a že písemné vyhotovení odvolání neobsahuje dostatečně určité a jednoznačné vymezení důvodů pro odvolání žalobkyně, neboť není zřejmé, kdo se měl dopustit nevhodného chování k dětem, kdy a jakým způsobem k takovému jednání mělo dojít. Kromě toho důvod pro odvolání žalobkyně podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona, spočívající v porušení právních povinností závažným způsobem, nebyl vůbec naplněn. Přerušení provozu žalované 1) v době letních prázdnin, o kterém se zákonní zástupci dětí dozvěděli dostatečně včas, „nelze chápat jako akt svévole, ale jako nezbytné organizační opatření zaměstnavatele“, které je každoročně sděleno zřizovateli školy [žalované 2)] „v rámci běžné komunikace mezi školou a obcí“. Vzhledem k neplatnému odvolání, které mělo „šikanózní charakter založený osobním zájmem starostky žalované 2)“, je podle názoru žalobkyně neplatná i následná výpověď z pracovního poměru, která s odvoláním „bezprostředně souvisí“. Navíc se žalobkyně domnívá, že žalovaná 1) po odvolání pro ni měla vhodné pracovní místo, a to místo učitelky, na kterém od 1.9.2015 pracovala, a rovněž pozici ředitelky, na niž v říjnu 2015 probíhalo výběrové řízení.

Okresní soud v Chrudimi (poté, co usnesením ze dne 12.10.2016 č.j. 8 C 258/2015-86 řízení o žalobách žalobkyně vedená pod sp. zn. 8 C 258/2015 a 8 C 35/2016 spojil ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. 8 C 258/2015) rozsudkem ze dne 23.5.2017 č.j. 8 C 258/2015-154 určil, že odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované 1) provedené dopisem žalované 2) ze dne 10.8.2015 je neplatné a že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované 1) ze dne 27.10.2015 je neplatná, a rozhodl, že „žalované jsou rukou společnou a nerozdílnou povinny nahradit žalobkyni náklady řízení“ ve výši 19.800,- Kč k rukám zástupkyně žalobkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „žalobkyně své povinnosti ve vztahu k provozu mateřské školy splnila“, jestliže o přerušení provozu žalované 1) i jeho prodloužení byli rodiče dětí včas informováni na nástěnce školy i na třídní schůzce dne 8.6.2015, na které byla přítomna rovněž starostka obce Kočí (tj. statutární orgán zřizovatele) , aniž by zde k prodloužení přerušení provozu vznesla jakékoliv námitky. Tvrzené nevhodné chování k dětem soud prvního stupně „také nemá za prokázané“, neboť „žalovanými navržení svědci v této souvislosti neuvedli žádné konkrétní skutečnosti“. Za tohoto stavu uzavřel, že „v daném případě nebyla splněna podmínka stanovená v § 166 odst. 5 zákona č. 561/2004 Sb. pro odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované 1)“; proto je odvolání žalobkyně neplatné a „už z tohoto důvodu je neplatná i výpověď z pracovního poměru ze dne 27.10.2015“. Závěrem dodal, že „i kdyby bylo odvolání žalobkyně platné, má za prokázané, že zaměstnavatel [žalovaná 1)], který měl k dispozici pracovní místo učitelky mateřské školy, toto další zařazení žalobkyni nenabídl“.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13.11.2017 č.j. 18 C 304/2017-207 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že každá ze žalovaných je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 23.070,- Kč k rukám její zástupkyně Mgr. Terezy Šmokové, a rozhodl, že tamtéž je každá ze žalovaných povinna „nahradit“ žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.082,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o souladu jednání žalobkyně při přerušení provozu žalované 1) s právními předpisy, neboť tato včas projednala a oznámila přerušení provozu žalované 1) i jeho prodloužení více než dva měsíce dopředu. Ohledně vytčeného „nevhodného chování k dětem“ však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „v této části je neplatnost odvolání z funkce založena již neurčitostí tohoto právního jednání, kterou nelze zhojit ani výkladem projevu vůle zřizovatele“. I když se „při zpětném hodnocení zdá být právní jednání zřizovatele celkem určité, neboť v průběhu řízení před soudy obou stupňů byla přednesena řada tvrzení o konkrétních skutečnostech“, v době podání žaloby však informace žalobkyně byly nedostatečné, neboť „je nemyslitelné, aby žalobkyně v tomto typu řízení prokazovala se zřetelem ke všem skutečnostem a ze všech možných úhlů pohledu, že se chovala a chová k dětem vhodně“. Opačný výklad (vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 661/2007), podle něhož zřizovatel školy nemá povinnost v odvolání z funkce vedoucího školského zaměstnance skutkově vymezit, který z možných důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 166 odst. 4 a 5 školského zákona použil, má podle názoru odvolacího soudu „mimo jiných nedostatků i ústavněprávní deficit (rozpor s čl. 36 Listiny)“. Nad rámec odvolací soud uvedl, že „i kdyby bylo odvolání žalobkyně z funkce ředitelky určité a žalovaná 2) tam uvedla tvrzení, jež přednesla v průběhu řízení, je třeba dovodit, že tato tvrzení zůstala neprokázaná, jak uzavřel celou věc okresní soud, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil“. Vzhledem k neplatnosti odvolání žalobkyně z funkce ředitelky, odvolací soud konstatoval rovněž neplatnost následné výpovědi z pracovního poměru.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání. Namítaly, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2017 sp. zn. 21 Cdo 1733/2016), podle níž ustanovení § 166 školského zákona, ve znění účinném od 1.1.2012, již nevyžaduje, aby v odvolání ředitele školské právnické osoby z funkce byly po skutkové stránce vymezeny důvody odvolání; zřizovatel však musí v případném soudním řízení prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zde v době odvolání byl k němu způsobilý důvod. V daném případě žalované v průběhu řízení specifikovaly důvod odvolání spočívající v „nevhodném chování k dětem“ tak, že si rodiče stěžovali, že žalobkyně zavírá děti za dveře a vyhrožuje jim vařečkou, a navrhly k prokázání těchto tvrzení důkazy svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Odvolací soud ovšem za této situace nesprávně dovodil, že odvolání žalobkyně z funkce je neplatné pro neurčitost, aniž se v rámci provedeného dokazování „primárně“ zaměřil na zjištění skutkových okolností naplnění důvodu odvolání. V této souvislosti soudy pochybily též v tom, že se žalovaným nedostalo řádného poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Žalované se tak domnívaly, že jejich tvrzení ohledně nevhodného chování žalobkyně k dětem byla provedeným dokazováním jednoznačně prokázána a rozsudek soudu prvního stupně proto pro ně byl „značně překvapivým“, jak již žalované namítaly ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelky rovněž vytkly soudům, že není správný jejich závěr o tom, že žalobkyně projednala se žalovanou 2) prodloužení přerušení provozu mateřské školy, jestliže nezohlednily skutečnost, že zástupce žalované 2) nebyl účasten rodičovské schůzky dne 8.6.2015 od jejího počátku. Kromě toho zdůraznily, že informace o přerušení provozu žalované 1) nebyla zveřejněna žalobkyní nejméně dva měsíce předem, jak vyžaduje vyhláška č. 14/2005 Sb. Dále podle názoru žalovaných soudy pochybily v tom, že se „nezabývaly absolutní neplatností pracovní smlouvy žalobkyně ze dne 3.8.2015 na pozici učitelky, neboť byla uzavřena neoprávněnou osobou – učitelkou paní Ch. a byla uzavřena na 40 hodin týdně, čímž „došlo k vytvoření dvojího pracovního poměru, který se kryje s pracovní náplní ředitelky žalované 1), kterou rovněž vykonávala žalobkyně“. Přitom též zdůraznily, že po odvolání žalobkyně z funkce pro ni žalovaná 1) neměla volné pracovní místo odpovídající její kvalifikaci, neboť „mateřská škola byla od počátku své existence, i z důvodů finančních, koncipována pouze pro jednu učitelku a jednu ředitelku“. Konečně žalované namítaly, že odvolací soud nepostupovat v souladu se zásadami civilního řízení, jestliže ve sporném řízení bez návrhu žalobkyně změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a přiznal žalobkyni vyšší náhradu. Žalované navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil „příslušnému“ soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23.5.2017 č.j. 8 C 258/2015-154 ve výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].

Žalované v dovolání směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé, mimo jiné zpochybňují skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně „včas projednala a oznámila“ přerušení provozu žalované 1) i jeho prodloužení více než dva měsíce dopředu. Tím však uplatňují jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit; takové námitky přípustnost dovolání založit nemohou a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky hmotného práva, jaké jsou podmínky platného odvolání ředitele školské právnické osoby zřizované ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí, ředitele příspěvkové organizace a vedoucího organizační složky státu nebo její součásti, provedeného zřizovatelem podle ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalovaných je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně byla odvolána z funkce ředitelky žalované 1) dopisem žalované 2) ze dne 10.8.2015, který převzala dne 21.8.2015 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2015 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb. kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony) - dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31.8.2015 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 82/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] - dále též jen „školského zákona“.

Obecně platí, že jmenováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr – mimo jiné - v případech stanovených zvláštním právním předpisem. Jmenování provede ten, kdo je k tomu příslušný podle zvláštního právního předpisu (srov. § 33 odst. 3 a 4 zák. práce). Stejný subjekt je rovněž oprávněn vedoucího zaměstnance z pracovního místa odvolat (srov. § 73 odst. 1 zák. práce). Odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance musí být provedeno písemně. Výkon práce na pracovním místě vedoucího zaměstnance končí dnem následujícím po doručení odvolání, nebyl-li v odvolání z pracovního místa uveden den pozdější (srov. § 73a odst. 1 zák. práce).

Výše zmiňovaným zvláštním právním předpisem je také zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který upravuje též odlišnosti v postavení ředitele školské právnické osoby. Specifické postavení ředitele školské právnické osoby zřízené obcí (srov. § 130 odst. 1 školského zákona) - jako je tomu v posuzované věci – odůvodňuje, oproti obecné úpravě jmenování a odvolání vedoucích zaměstnanců v zákoníku práce, odlišný způsob jmenování a odvolávání, neboť – jak stanoví ustanovení § 131 odst. 2 školského zákona - ředitele školské právnické osoby zřízené ministerstvem, krajem, obcí nebo svazkem obcí jmenuje a odvolává zřizovatel za podmínek a postupem stanoveným v § 166. Ředitel, který je do funkce jmenován v souladu s ustanovením § 166 odst. 1 a 2 školského zákona, tak může být zřizovatelem odvolán v průběhu doby trvání pracovního poměru na dobu určitou z vedoucího pracovního místa kromě jiného - jak ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) školského zákona uvádí - z důvodů závažného porušení nebo neplnění právních povinností vyplývajících z jeho činností, úkolů a pravomocí na vedoucím pracovním místě ředitele, které bylo zjištěno zejména inspekční činností České školní inspekce nebo zřizovatelem.

S názorem odvolacího soudu, že zřizovatel školské právnické osoby má povinnost v odvolání z funkce ředitele školské právnické osoby skutkově vymezit, který z možných důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 166 odst. 4 a 5 školského zákona použil, jinak je odvolání neplatné, nelze souhlasit.

Je jistě správné, že, vymezují-li právní předpisy důvody, pro které lze zaměstnance odvolat, je odvolání učiněné z jiných důvodů nebo bez uvedení důvodů pro rozpor se zákonem nedovolené. Jiná je však otázka, zda v případě, jsou-li zákonné důvody odvolání objektivně dány, musí být také v projevu zaměstnavatele, kterým je ředitel odvoláván, tyto důvody výslovně uvedeny. Zde je třeba mít na zřeteli, že odvolání z funkce je jednostranným právním jednáním adresovaným zaměstnanci, pro které je zákonem z hlediska jeho formy předepsána forma písemná (srov. § 559 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 73a odst. 1 prvá věta zák. práce). Z hlediska jeho obsahu školský zákon ve znění před novelou provedenou zákonem č. 472/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v minulosti v ustanovení § 166 odst. 5 pod sankcí neplatnosti kromě jiného stanovil, že odvolání z funkce musí obsahovat důvody odvolání. Poté, co s účinností od 1.1.2012 bylo ustanovení § 166 školského zákona novelizováno (srov. Čl. I bod 72 zákona č. 472/2011 Sb.), však již zákon nevyžaduje, aby v písemném právním jednání, kterým je ředitel odvoláván z funkce, byly důvody, pro něž je ředitel odvoláván, vymezeny po stránce skutkové. Zřizovatel však musí v případném soudním řízení prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnost, že zde v době odvolání byl některý z důvodů uvedených v ustanovení § 166 odst. 4 a 5 školského zákona, ve znění účinném od 1.1.2012, tj. v případě důvodu uvedeného v ustanovení § 166 odst. 5 písm. a) takové porušení nebo neplnění povinnosti, které je svojí intenzitou závažné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2017 sp. zn. 21 Cdo 1733/2016, na který poukazují rovněž žalované v dovolání).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že absence náležitého skutkového vymezení důvodu odvolání žalobkyně z funkce ředitelky žalované 1) v písemném vyhotovení odvolání ze dne 10.8.2015 nečiní samo o sobě tento projev vůle neplatným. Dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Veden nesprávným právním názorem se odvolací soud již dostatečně nezabýval tím, zda se žalovaným v průběhu řízení podařilo prokázat způsobem nevzbuzujícím pochybnost jejich tvrzení, že se žalobkyně dopustila jednání, ve kterém spatřují „nevhodné chování k dětem“, a že toto jednání představuje závažné porušení nebo neplnění právních povinností ze strany žalobkyně. Vyjádření odvolacího soudu, že „i kdyby bylo odvolání žalobkyně z funkce ředitelky určité a žalovaná 2) tam uvedla tvrzení, jež přednesla v průběhu řízení, je třeba dovodit, že tato tvrzení zůstala neprokázaná, jak uzavřel celou věc okresní soud, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil“, které učinil v závěru odůvodnění rozsudku nad rámec (obiter dictum) právního názoru, který byl pro jeho konečné rozhodnutí ve věci samé určující (že odvolání žalobkyně z funkce je pro neurčitost bez dalšího neplatné), nevyhovuje požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť jde o úsudek o skutkovém stavu mající charakter tzv. souhrnného zjištění, který činí rozsudek nepřezkoumatelným (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.7.2001 sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

V dalším řízení se odvolací soud rovněž neopomene vypořádat s námitkami žalovaných, jimiž vytýkají soudu prvního stupně nedostatek poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., případně [v závislosti na závěru o (ne)platnosti odvolání žalobkyně z funkce učiněném podle pokynů dovolacího soudu] též s námitkami, jimiž žalované zpochybňují naplnění důvodu předmětné výpovědi ze dne 27.10.2015 z pohledu možnosti žalované 1) učinit žalobkyni nabídku na změnu jejího dalšího pracovního zařazení podle ustanovení § 73a odst. 2 zák. práce. Z hlediska těchto námitek, které žalované učinily rovněž součástí dovolání, proto dovolací soud nemohl rozsudek odvolacího soudu přezkoumat, neboť (byť byly obsaženy již v odvolání žalovaných) odvolací soud k nim – patrně z důvodu, že je neshledal pro posouzení věci z hlediska jeho (nesprávného) právního názoru za významné – žádné stanovisko nezaujal.

Postupoval-li odvolací soud uvedeným (nesprávným) způsobem, zatížil řízení rovněž vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud přihlédl (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 3. 2019

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu