Rozhodnutí NS

25 Cdo 4243/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/06/2017
Spisová značka:25 Cdo 4243/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.4243.2015.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Advokacie
Promlčení
Zástavní právo
Dotčené předpisy:§ 243d písm. a) o. s. ř.
§ 16 předpisu č. 85/1996Sb.
§ 24 předpisu č. 85/1996Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/12/2017
III.ÚS 3822/17
JUDr. Radovan Suchánek
odmítnuto
08/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 4243/2015
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce T. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1) JUDr. Z. O., advokátce se sídlem Brno, Dřevařská 25, zastoupené JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Dřevařská 25, a 2) Mgr. M. B., advokátovi se sídlem Brno, Marie Steyskalové 767/62, zastoupeným Mgr. Evou Hnátkovou, advokátkou se sídlem Brno, Marie Steyskalové 767/62, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Generali Pojišťovna a.s., IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 736/17, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 197/2010, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 44 Co 421/2013-200, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), se zamítá; jinak se dovolání odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 2.460.000 Kč na náhradě škody, která mu vznikla v důsledku vadně poskytnuté právní pomoci žalovanými advokáty. Škoda vznikla tím, že žalovaná 1) sepisem série smluv, jejichž účelem bylo zajištění dluhu z půjčky poskytnuté žalobcem L. R. formou tzv. „propadné zástavy“ neplatné pro rozpor se zákonem a judikaturou, a žalovaný 2) neupozorněním na možné promlčení pohledávky ze smlouvy o půjčce a zástavního práva při zastupování žalobce v řízení o určení vlastnictví nemovitostí, jež sloužily jako propadná zástava, způsobili promlčení žalobcovy pohledávky ze smlouvy o půjčce.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2013, č. j. 16 C 197/2010-157, žalobu proti oběma žalovaným zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobci nevznikla škoda a žalovaná 1) neporušila právní povinnost sepisem smluv ze dne 9. 6. 2006, neboť tyto smlouvy nebyly shledány neplatnými a v době jejich sepisu neexistoval žádný právní předpis, který by takový postup přímo zakazoval. Ani žalovaný 2) neporušil žádnou právní povinnost při poskytování právní pomoci, neboť žalobce jej zmocnil pouze k zastupování v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 275/2008, v němž se L. R. úspěšně domohla určení vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní a zástavní smlouvy, avšak proti žalobci T. K., jenž byl v uvedeném řízení v postavení žalovaného zastoupen žalovaným 2), byla žaloba pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta. S ohledem na rozsah zastupování v uvedeném řízení neměl žalovaný 2) vůči žalobci poučovací povinnost ve vztahu k okolnostem týkajícím se půjčky ze dne 9. 6. 2006 a možnosti promlčení pohledávky z půjčky L. R.

K odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2015, č. j. 44 Co 421/2013-200, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) potvrzen, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) včetně souvisejících výroků byl rozsudek zrušen, věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu. Přisvědčil závěru, že jednání žalované 1) nebylo v příčinné souvislosti s promlčením pohledávky žalobce, a tudíž ani se vznikem škody, avšak neztotožnil se s posouzením věci ve vztahu k žalovanému 2). Žalovaný 2) byl komplexně informován o smluvních ujednáních mezi žalobcem a jeho smluvními partnery, byl mu proto znám obsah všech smluv uzavřených dne 9. 6. 2006, a musel tedy předvídat promlčení pohledávky žalobce. Ze všech těchto skutečností učinil odvolací soud závěr, že žalovaný 2) měl poskytnout žalobci právní poučení o možných dopadech výsledku sporu o určení vlastnictví nemovitostí včetně možnosti promlčení zajištěné pohledávky, tedy žalovaný 2) porušil své povinnosti advokáta ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a odpovídá tak žalobci za škodu spočívající v nedobytnosti promlčené pohledávky.

Proti tomuto rozsudku (do všech výroků) podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázky hmotného práva v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda žalovaný porušil právní povinnosti advokáta dle § 16 zákona o advokacii, pokud při zastupování klienta v rámci konkrétního řízení, jež skončilo pro klienta úspěšně, nepoučil klienta o možných dopadech, které bude mít výsledek řízení na jeho pohledávku ze smlouvy o půjčce, včetně poučení o plynutí promlčecí doby. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, neboť dovolatel se domnívá, že nebylo jeho povinností hlídat žalobci běh promlčecí doby v jiném právním vztahu, než pro který jej zastupoval. Výklad odvolacího soudu považuje za příliš extenzivní a kladoucí na advokáta nepřiměřené požadavky. Dovolatel zpochybňuje, zda žalobce prokázal, že dlužnice odmítla splnit jeho pohledávku, a zda tedy unesl důkazní břemeno k tvrzení, že pohledávku ztratil pouze vinou žalovaného 2). Dále má dovolatel za to, že žalobci nevznikla žádná škoda, není tak splněna podmínka odpovědnosti za škodu, stejně jako se domnívá, že nelze dovodit vztah příčinné souvislosti mezi jeho údajným pochybením při výkonu advokacie a promlčením žalobcovy pohledávky. Konečně dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci i ve vztahu k žalované 1) a je přesvědčen, že jeho odpovědnost za škodu nemůže nastat bez společné a nerozdílné odpovědnosti s žalovanou 1), neboť právě v důsledku jí zvolené neplatné konstrukce tzv. propadné zástavy nedošlo k uspokojení žalobcovy pohledávky realizací zástavního práva k předmětným nemovitostem.

Ve vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že dovolatel řádně nevymezil spornou otázku hmotného práva, proto nelze posoudit podmínku přípustnosti dovolání. Obsah dovolání je pouhou polemikou se závěry odvolacího soudu a námitku dovolatele, že rozsah povinností byl dán plnou mocí pro řízení ve věci určení vlastnictví, označil za extrémní formalismus. Žalobce dále odkázal na závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

K dovolání žalovaného 2) se vyjádřil také vedlejší účastník, který nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že bylo povinností žalovaného 2) poučit žalobce o všech možných rizicích, které mohou vyplynout z výsledku sporu, v němž žalobce zastupoval, a tento výklad považuje za příliš extenzivní. Rovněž se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu (míní zřejmě dovolatele), že žalobce neprokázal vznik škody, její výši ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného 2) a vznikem škody.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., a to k řešení rozsahu povinnosti advokáta informovat klienta o možných dopadech výsledku řízení, v němž klienta zastupuje, do právní sféry klienta, jež dosud nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena. Dovolací soud má za to, že dovolatel tuto otázku v dovolání dostatečně vymezil.

Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Dle odst. 1 a 2 tohoto ustanovení je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Dovolací soud zastává konstantní názor, že na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná nebo je soudy určitým způsobem již vyřešena, předjímal její budoucí (odlišné) řešení v judikatuře vyšších soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 10101, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013). O takový případ se však v dané věci nejedná.

Stěžejní otázkou v projednávané věci je konkrétní vymezení rozsahu povinností advokáta při zastupování klienta v soudním řízení. Dovolatel shodně se soudem prvního stupně dovozuje, že v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem v obci Hovorany, vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 275/2008, byl žalobce (v onom řízení jeden ze žalovaných) plně úspěšný, když proti němu byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení, a proto žalovaný 2) jako jeho zástupce své povinnosti advokáta splnil řádně. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje, neboť je nepochybné, že pro ochranu práv a zájmů žalobce nebylo postačující zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace a konstatování, že skutečným vlastníkem nemovitostí je L. R. Oprávněným zájmem žalobce bylo uspokojení jeho pohledávky vůči dlužnici L. R., případně realizace zástavního práva, jehož vznik byl sledován uzavřením zástavní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že při znalosti kontextu skutkových a právních okolností muselo či mělo být dovolateli jakožto kvalifikovanému zástupci žalobce zřejmé, že pohledávka ze smlouvy o půjčce nemůže být uspokojena z tzv. „propadné zástavy“ a že může dojít k jejímu promlčení, měl tedy klienta poučit rovněž o možných následcích neuplatnění pohledávky a zástavního práva před uplynutím promlčecí doby. Dovolací soud se s tímto právním závěrem ztotožňuje a doplňuje, že výklad dovolatele, jenž poskytnutí právní služby zužuje na pouhé dosažení úspěchu v řízení bez hlubšího právního rozboru celkové situace klienta a zajištění ochrany jeho oprávněných zájmů, neodpovídá požadavku na řádnou a kvalifikovanou právní pomoc.

Tvrzením, že nad rámec svých povinností upozornil klienta na běh promlčecí doby k uplatnění pohledávky vůči dlužnici, dovolatel ve skutečnosti napadá zjištěný skutkový stav, jehož správnost nelze dovoláním úspěšně napadnout. Stejně tak je nepřípustnou námitkou proti skutkovým zjištěním požadavek dovolatele, aby žalobce prokázal skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá jednoznačný závěr, že dlužnice odmítla splnit žalobcovu pohledávku a že by v případném soudním sporu uplatnila námitku promlčení. Právě tento případ řeší dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3092/2008, jenž uzavřel, že pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči advokátovi, jenž svým postupem měl způsobit promlčení pohledávky klienta, není třeba, aby klient nejprve neúspěšně vymáhal svou promlčenou pohledávku v soudním řízení. Dovolatel měl prokázat, že o těchto skutečnostech žalobce poučil, a splnil tak svou povinnost; po žalobci nelze požadovat, aby prokazoval negativní skutečnost, že mu žalovaný náležité poučení neposkytl.

Pokud dovolatel uvedl, že nebylo jeho povinností zastoupit žalobce v jiném sporu, dovolací soud pouze konstatuje, že toto žalobce nežádal a odvolací soud nedovodil.

Otázku, zda dovolatel svým postupem způsobil žalobci škodu a zda mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti dovolatele je příčinná souvislost, nemůže dovolací soud posuzovat, neboť těmito otázkami se odvolací soud v napadeném rozsudku nezabýval a budou až předmětem dalšího řízení.

Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 154). Jestliže v řízení vedeném proti několika žalovaným, kteří nejsou v postavení nerozlučných společníků, bylo jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se samostatným skutkovým základem proti jednomu ze žalovaných a o právu s jiným skutkovým základem proti ostatním žalovaným, není prvně uvedený žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešitě 3/1994 pod č. 16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3550/2010). V dané věci nejde o nerozlučné společenství žalovaných, a nároky uplatněné vůči oběma žalovaným jsou nároky se samostatným skutkovým základem, na sobě nezávislé. V právních předpisech ani v judikatuře nemá oporu názor dovolatele, že jeho odpovědnost za škodu nemůže nastat bez společné a nerozdílné odpovědnosti s žalovanou 1). Žalovaný 2) proto není oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1), neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen.

Dovolání směřující do výroků o nákladech řízení není odůvodněno, neobsahuje vymezení právních otázek, jež by měl dovolací soud řešit, a postrádá i vymezení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 o. s. ř., přičemž nejde ani o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné dle § 238a o. s. ř. V tomto rozsahu tedy dovolání neobsahuje náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř., trpí tudíž vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, a je v tomto rozsahu neprojednatelné.

Protože je rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) z pohledu uplatněných dovolacích námitek správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. v tomto rozsahu zamítl; jinak jej z důvodů shora uvedených podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce dovolání nepodal, jeho náklady vznikly v souvislosti s dovoláním žalovaného 2) a žalované 1) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení ve věci nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243g odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. 9. 2017


JUDr. Robert W a l t r
                                        předseda senátu