Rozhodnutí NS

4 Tdo 1475/2018

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/04/2018
Spisová značka:4 Tdo 1475/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1475.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 146 odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 1475/2018-27


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2018 o dovolání obviněného D. T., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 50 To 174/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 168/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 168/2015, byl obviněný D. T. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 6. 7. 2015 kolem 01.00 hodiny v prostoru před barem K. v ul. XY v Klatovech úmyslně fyzicky napadl M. Ch., nar. XY, bytem XY, kterého rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje, následkem čehož M. Ch. ztratil rovnováhu a upadl na zem, kde se udeřil do hlavy, přičemž utrpěl dle lékařského znaleckého posudku otřes mozku, mírný otok mozku, drobné ložiskové pohmoždění mozku v oblasti mozkové kory a podkoří na rozhraní čelního, spánkového a temenního mozkového laloku vlevo s následným změknutím zhmožděné mozkové tkáně v rozsahu 4x3x2 cm, povláčkové zakrvácení pod tvrdou plenu mozkovou na spodině levého čelního a spánkového laloku mozku dosahující tloušťky až 3 mm, zlomení spodiny lební s puklinou jdoucí přes pravou pyramidu mimo středoušní dutinu a roztržení pravého bubínku se zakrvácením do pravého zvukovodu, kdy pro poranění mozku byl ohrožen na životě a omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší 6ti týdnů“.

Za uvedené jednání byl obviněný D. T. odsouzen podle § 146 odst. 3 s použitím § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě nákladů vynaložených na úhradu zdravotní služby České průmyslové zdravotní pojišťovně, částku ve výši 54.128 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Ch. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 168/2015, podal obviněný D. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 50 To 174/2018, tak, že odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 50 To 174/2018, podal následně obviněný D. T. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále, že nebyly dány podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. V rámci dovolání se domáhá právní kvalifikace předmětného jednání pouze jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, neboť z facebookové komunikace se svědkem M. P. nevyplývá psychické rozpoložení obviněného v okamžiku konfliktu. V této souvislosti poukázal na znalecký posudek znalkyně dr. Blanky Šestákové vypracovaný k osobě obviněného. Dále upozornil na rozporuplné výpovědi poškozeného M. Ch. a svědka V. Š., které jsou vzájemně rozporné, na což upozornil ve svých opravných prostředcích, ve kterých tyto výpovědi konfrontoval s výpovědí svědkyně B. O. v podaném vysvětlení.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to již opakovaně. Je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že nebylo jakéhokoli důvodu vycházet z posouzení rozpoložení obviněného v souvislosti s údajným jednáním poškozeného vůči němu. V souvislosti s údajným jednáním poškozeného vyznělo z verze obviněného, že nebyl schopen ani případně opustit fyzicky místo činu, aby se fyzickému kontaktu vyhnul. Na straně druhé poté, co mělo dojít k pádu poškozeného na zem a obavám obviněného, že bude napaden dalším mužem, toto místo právě v této obavě opouští. Pokud by tedy měl mít obviněný obavy z jakéhokoliv kontaktu s jinými lidmi anebo je zvyklý se prát, není logické, aby se v následné facebookové komunikaci se svědkem M. P. vyjadřoval tak, že již bude nosit baseballovou pálku, se kterou se bude cítit bezpečněji, a že se poškozený neměl prát, když to neumí. Především je však třeba poukázat na skutečnost, že žádným z důkazů nebylo prokázáno, že by poškozený obviněného jakkoli ohrožoval či ho fyzicky napadl. Proto právní kvalifikace jednání obviněného tak, jak se jí domáhá v dovolání a předtím v odvolání, tedy jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, případně jako jednání v nutné obraně, nelze akceptovat.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného D. T.

Nejvyšší soud rovněž zjistil, že obviněný D. T. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného M. Ch. a svědecké výpovědi svědka V. Š., facebookové komunikace mezi obviněným a M. P. a znaleckého posudku znalkyně PhDr. Šestákové) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání v této části na polemice se správností skutkových zjištění, která soudy učinily v jeho věci, a v souladu se svou obhajobou prezentovanou v hlavním líčení i v podaném odvolání nadále předkládal svou verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že se jednání tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, dopustil pouze proto, že se cítil být ohrožen. V tomto ohledu překročily námitky obviněného meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudem, a staly se polemikou se skutkovými zjištěními soudu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Klatovech, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozeného. Soudy si byly vědomy protichůdnosti svědecké výpovědi poškozeného a obhajoby obviněného a již vzhledem k tomu hodnotily důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soudy pozorně zkoumaly, zda a nakolik jsou tvrzení poškozeného a obviněného jako účastníků incidentu v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Soudy ve shodě s obsahem jednotlivých důkazů zaznamenaly, že svědecká výpověď poškozeného co do mechanismu zranění plně koresponduje se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a co do okolností a průběhu samotného incidentu je podporována výpovědí svědka V. Š. Podle znaleckého posudku svědecká výpověď poškozeného dobře vysvětluje vznik jeho zranění. Z výpovědí svědků nelze dovodit, že by poškozený obviněného nějak napadl, zejména ne tak, jak tvrdil obviněný. Soudy tedy vyhodnotily důkazní situaci konstatováním, že tvrzení obviněného je v podstatě osamocené, zatímco svědecká výpověď poškozeného se nachází v obsahovém kontextu i s dalšími důkazy, a je proto věrohodná. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.

Obviněný v dovolání právně relevantně namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud však této námitce nepřisvědčil. Zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku je privilegovanou skutkovou podstatou k trestným činům těžkého ublížení na zdraví podle § 145 a ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Tato privilegovaná skutková podstata postihuje nižším trestem případy, při nichž pachatel jinému úmyslně ublíží na zdraví (odstavec 1) nebo způsobí těžkou újmu na zdraví (odstavec 3) v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (viz ŠÁMAL a kol., Trestní zákoník 2. vydání, Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 1551).

Pojem strach se podřazuje pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Jde v zásadě o nelibou emotivní reakci na podstatný vnější podnět v podobě útoku, nebezpečí či jiného ohrožení, které jsou zpravidla spojeny s neurovegetativními projevy. Tato omluvitelná hnutí mysli musí navazovat na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, neboť musí vyvolat silné rozrušení (u strachu půjde o vystupňovanou obavu o svůj život nebo o život blízkých osob, popř. o jinou vážnou újmu na zdraví). Jinými omluvitelnými hnutími mysli mohou být např. soucit, žal nebo smutek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1492). O zvlášť zavrženíhodné jednání poškozeného půjde tehdy, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo ke společnosti.

Pohnutku a jednání obviněného lze do jisté míry vysledovat z jeho osobnostního profilu, jak tento vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalkyně PhDr. Blanky Šestákové, ze kterého vyplynulo, že u obviněného hrálo podstatnou roli jeho prožívání, afektivní reakce byla vyprovokována danou situací, kterou ohodnotil jako ohrožení. S ohledem na výše uvedené je však zřejmé, že za situace, kdy nebyl obviněný účasten žádné závažné potyčky či „strkanice“ a terčem útoku nebyl jeho život ani zdraví, jeho reakce v této fázi konfliktu, kdy sám aktivně zaútočil na tělesnou integritu poškozeného významným způsobem (úder pěstí do obličeje poškozeného), nelze bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Navíc provedeným dokazováním nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že obviněný jednal ve strachu či omluvitelném hnutí mysli, za něž nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané hádkou či strkanicí mezi ostatními účastníky incidentu. I když to byl poškozený, který se první (pouze) slovně vyjádřil k probíhajícímu incidentu, neučinil nic natolik zásadního, co by objektivně vedlo k silnému rozrušení obviněného, jeho úleku nebo strachu ve smyslu skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto v této souvislosti zcela odkazuje na správné úvahy soudu prvního stupně, který je logickým a přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho s. 8-11), jehož závěry byly potvrzeny i napadeným usnesením odvolacího soudu (viz jeho s. 4).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 256b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Jelikož dovolání obviněného bylo shledáno zjevně neopodstatněným z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.


Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný D. T. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného D. T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 12. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu