Rozhodnutí NS

7 Tdo 728/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:7 Tdo 728/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.728.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 728/2019-407


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 6. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný G. H., nar. XY v XY, bytem XY, okres Rychnov nad Kněžnou, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králově ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 10 To 19/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 53/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný G. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 11. 2018, č. j. 2 T 53/2018-352, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 1, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému testu v celkové výši 75 000 Kč, který má být zaplacen v pravidelných měsíčních splátkách. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, náhradní trest odnětí svobody na 8 měsíců.

Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný uvedeného přečinu dopustil v podstatě tím, že dne 29. 9. 2016 v XY, v úmyslu obohatit se, kdy si vzhledem k probíhajícím exekucím a skutečnosti, že neměl žádný pravidelný měsíční příjem ani finanční úspory musel být vědom toho, že nebude schopen splnit nově přijatý závazek, kdy jako kupující v postavení OSVČ odebral v provozovně společnosti ZOOPRODUKT – Ešpandr, s. r. o., jezdecké drezurní sedlo zn. Stuttgart a jezdecké drezurní sedlo zn. Wintec Isabell, vše v celkové hodnotě 38.650 Kč, přičemž prodávajícího přesvědčil k prodeji na fakturu tím, že ho výslovně ubezpečil, že takto odebrané zboží obratem zaplatí, jakmile bude vyplaceno pojistné plnění od pojišťovny, ačkoliv věděl, že žádnou pojistku sjednanou nemá a nikdo další mu peníze z jiné pojistky za tímto účelem neslíbil vyplatit, čímž uvedl prodejce v omyl a způsobil tak společnosti ZOOPRODUKT – Ešpandr, s. r. o., majetkovou škodu ve výši 38.650 Kč, neboť odebraná sedla ani později neuhradil.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 3. 2019, č. j. 10 To 19/2019-384, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že žádal soud o odročení hlavního líčení z pracovních důvodů, ten ale jeho žádosti nevyhověl a konal v jeho nepřítomnosti. Nemohl tak reagovat na provedené důkazy a řádně se obhajovat. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je žalovaný skutek vůbec trestným činem. Nejednal nepoctivě a v úmyslu se obohatit, ale jedná se o občanskoprávní spor o zaplacení dlužné částky. Soudu vytkl, že odmítl provést všechny jím navrhované důkazy, především výslechy svědků.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a dále postupoval podle § 265l tr. ř. nebo § 265m tr. ř.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ze zákonné formulace tohoto dovolacího důvodu je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného.

V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný vytkl, že hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv žádal o jeho odročení z pracovních důvodů, a nemohl se tak řádně obhajovat. Tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Námitce obviněného však nelze přisvědčit. Nejprve je třeba uvést, že obviněný požádal dne 28. 10. 2018 o odročení hlavního líčení nařízeného na den 1. 11. 2018, a to z důvodů školícího procesu v délce trvání do 15. 1. 2019 ve společnosti Šmíd, s. r. o., s žádostí o nařízení hlavního líčení od měsíce února 2019 (č. l. 341). Soud prvního stupně žádosti o odročení hlavního líčení nevyhověl, což následně také odůvodnil ve svém rozhodnutí (odst. 34 rozsudku soudu prvního stupně).

Je třeba poukázat, že hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obžalovaného, a to jen za současného splnění všech kumulativně stanovených podmínek (R 70/1980). V ustanoveních § 202 odst. 2 písm. a) a b) jsou uvedeny formální podmínky, v návětí tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle § 202 odst. 4 tr. ř. [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555]. Ustanovení § 202 odst. 2 trestního řádu účinné od 31. 12. 2001 stanovilo, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§ 160 trestního řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 trestního řádu). Přiměřené užití citovaného zákonného ustanovení na veřejné zasedání dovoluje § 238 trestního řádu. Postupoval-li soud tímto způsobem, neporušil zákon a nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 542/2000).

V daném případě byly podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného splněny, když navíc podle protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 10. 2018 se obviněný hlavního líčení účastnil a k věci vypovídal (č. l. 344). Je třeba rovněž uvést, že soud nemůže porušit ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl např. svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 LPS je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad, a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002).

Ačkoliv se tedy obviněný z účasti u hlavního líčení omluvil, je namístě konstatovat, že pracovní důvody nelze považovat za takové objektivní překážky, které by opodstatňovaly odročení hlavního líčení. Navíc však, jak je uvedeno výše, byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Je nutno ještě konstatovat, že k obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08). Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že se s obdobnou námitkou obviněného vypořádal již odvolací soud (odst. 8 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožnil a shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného, kterými směřuje do skutkových zjištění soudů, rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, jsou námitkami, které obsahově neodpovídají jím uplatněnému, ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Následně soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soud prvního stupně řídil, v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedl. Přitom také spolehlivě zdůvodnil, jak dospěl k závěru o vině obviněného, vypořádal se rovněž s výpověďmi jednotlivých svědků a uvedl, z jakých důvodů byl návrh obviněného na provedení výslechu dalších svědků zamítnut. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obviněný ve svém dovolání žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině mohlo opodstatnit zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou mírou benevolence podřadit toliko obecnou námitku, že žalovaný skutek není trestným činem. K této námitce je namístě připomenout, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Na druhé straně je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). Jednání obviněného kvalifikované jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na základě uvedeného shledal Nejvyšší soud tuto námitku zjevně neopodstatněnou.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019


JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu