Rozhodnutí NS

6 Tdo 1610/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:6 Tdo 1610/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1610.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Zásada subsidiarity trestní represe
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,3 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1610/2018-41


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2019 o dovoláních, která podali obvinění E. Z., roz. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, XY, a R. Z., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 13 To 235/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 190/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. Z. a R. Z. odmítají.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 T 190/2014, byli obvinění E. Z. a R. Z. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 19. 8. 2013 v obci XY č. p. XY, okr. XY, došlo na základě sepsané kupní smlouvy mezi prodávajícími R. Z. a E. Z. a kupující E. V., k prodeji koně XY jménem XY, nar. XY, který již v době prodeje trpěl závažným onemocněním, a to ataxií, přičemž tuto skutečnost prodávající úmyslným společným jednáním poškozené zatajili, čímž způsobili poškozené E. V., nar. XY, trv. bytem XY, XY, škodu vyšší než 50 000,- Kč.“

2. Za uvedený přečin byli oba odsouzeni podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu, která byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená E. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 13 To 235/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podali obvinění (ve společném podání) dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. V odůvodnění uvedli, že nalézací soud jejich věc posuzoval od roku 2015 opakovaně, a celkem čtyřikrát byli podle § 226 písm. a), b) tr. ř. zproštěni obžaloby. Nejprve dokonce nalézací soud jejich trestní stíhání usnesením zastavil. S tímto závěrem soudu prvního stupně ve všech případech zcela souhlasili. Odvolací soud však vždy daná rozhodnutí zrušil a posledním rozhodnutím dokonce nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Nyní tento soud jejich odvolání zamítl, neboť nalézací soud rozhodl podle jeho závazného názoru. V daných souvislostech vyjádřili přesvědčení, že vzhledem k bezvadnosti předešlých rozhodnutí odvolací soud zasáhl do nezávislosti nalézacího soudu. Ten ale podle jejich názoru vždy dodržel procesní postup, při svých úvahách se řídil § 2 tr. ř., důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, své úvahy a postupy řádně odůvodnil, přičemž jeho právní závěry spočívaly na úplném dokazování. Za těchto okolností byl zásah odvolacího soudu nepřípustný. Obvinění se proto domnívali, že bylo porušeno jejich právo na obhajobu.

6. Dále obvinění uvedli, že podle uvedeného skutku měli způsobit škodu vyšší než 50.000,- Kč. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však pouze vyplývá, že není přesně zjištěno, jakou hodnotu měl kůň v době prodeje, když veterináři se ve svých odhadech lišili, takže je sice prokázáno, že hodnota koně byla určitě vyšší než 50.000,- Kč, ale jeho přesná hodnota určena není. Odvolací soud se s námitkou stran výše škody podle jejich mínění nevypořádal, když uvedl, že tuto problematiku řeší rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 440/2009. Znalost přesné hodnoty koně je ovšem pro účely tohoto trestního řízení nezbytná. Výše škody, která je pro naplnění předmětné skutkové podstaty zcela zásadní, musí být vyšší než 50.000,- Kč, avšak sám nalézací soud uvedl, že nezná přesnou hodnotu koně. Pokud byla pořizovací cena koně ve výši 115.000,- Kč a obvinění měli naplnit uvedenou skutkovou podstatu, museli by svým jednáním způsobit škodu vyšší než 50.000,- Kč. To by znamenalo, že by soud musel mít jednoznačné a nesporné důkazy v tom smyslu, že kupní cena koně v době uzavření kupní smlouvy byla nižší než právě 65.000,- Kč. Pokud nalézací soud tuto cenu stanovil pouze z odhadů veterinářů, kteří nejsou znalci a nezaměřují se výslovně na tuto oblast, tedy prodej a nákup koní, soudy z tohoto nemohly činit žádný kvalifikovaný závěr. Ani doplnění odvolacího soudu ohledně stanovení výše škody nemůže obstát vzhledem ke způsobu a vedení dokazování nalézacího soudu stran tohoto kritéria. Je povinností soudu, aby prokázal cenu koně v době prodeje s ohledem na onemocnění ataxii. Je vysoce pravděpodobné a nelze vyloučit možnost, že způsobená škoda mohla být nižší než předmětných 50.000,- Kč, což by mělo za následek, že nebyla naplněna skutková podstata zmíněného trestného činu.

7. Obvinění rovněž vyjádřili vzhledem k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku přesvědčení, že se nejedná o trestný čin, ale věc se má řešit, pokud je poškozená přesvědčena, že kůň neměl hodnotu uvedenou v kupní smlouvě, výlučně u civilního soudu. Upozornili přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, a dodali, že ze své povahy se jedná o civilní spor. Postup orgánů činných v trestním řízení zakládá velmi nebezpečný precedent do budoucna, kdy by se u trestních soudů řešil jakýkoliv civilní spor a výše uvedené ustanovení ultima ratio trestní represe by ztrácelo smysl.

8. Podle obviněných se soudy nevypořádaly ani s další obligatorní náležitostí skutkové podstaty, a to subjektivní stránkou, že v době uzavření kupní smlouvy měli v úmyslu uvést někoho v omyl a obohatit se a způsobit na cizím majetku vyšší škodu.

9. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. 13 To 235/2018-370, a dále rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. 7. 2018, č. j. 8 T 190/2014-341, a podle § 265l tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Kolíně k novému projednání a rozhodnutí.

10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že v prvé části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatelé zabývají dosavadním procesním vývojem předmětné kauzy z hlediska posouzení otázek spojených s vyvozením své trestní odpovědnosti, který považují za bezvadný pouze na prvostupňové úrovni s tím, že odvolací soud zasáhl do nezávislosti soudního rozhodování. Takto konstatovaná část použité dovolací argumentace však nevypovídá o tom, že by směřovala ke zpochybnění způsobu právního posouzení ve smyslu přisouzené právní kvalifikace. Pokud je spojena s přesvědčením dovolatelů, že zásah odvolacího soudu považují za nepřípustný, pak tyto skutkové výhrady nelze považovat za kvalifikovaný podnět k dovolacímu přezkumu, potažmo pak ani za podnět k mimořádnému přezkoumání skutkových zjištění.

11. Zbývající část podaného dovolání již podle státní zástupkyně spočívá na hmotněprávních námitkách, avšak nelze jí přiznat právní relevanci spojenou se závěrem o nesprávnosti právního posouzení přisouzeného skutku.

12. Právnímu názoru dovolatelů o nevyloučené možnosti, že způsobená škoda mohla být nižší než 50.000,- Kč, považovaných podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za zákonnou hranici kvalifikačního znaku větší škody, nelze přisvědčit. Způsobený škodlivý následek podvodného jednání totiž nemůže odpovídat ničemu jinému, než kupní ceně prodaného koně vylákané na poškozené, kdy jí zatajili závažné onemocnění zvířete, pro které je nemohla využít k dostihovému účelu, který jim výslovně presentovala, tudíž by při znalosti pravého stavu věci nikdy k takovému obchodu nepřistoupila. Zde státní zástupkyně upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 440/2009. Znalost přesné hodnoty koně, tak nepovažovala za okolnost rozhodnou pro závěr o naplnění kvalifikačního znaku jednání dovolatelů ve smyslu větší škody.

13. Pokud dále obvinění uplatnili námitku, že se soudy nevypořádaly se subjektivní stránkou trestného činu, pak měla státní zástupkyně za to, že uplatnili námitku nedostatku svého zavinění. Jakoukoliv argumentaci, která by takovou případnou námitku odůvodňovala tak, aby se mohla stát podnětem k věcnému přezkoumání z hlediska jejich zavinění, totiž nepřipojili. Proto státní zástupkyně odkázala na odpovídající pasáže rozhodnutí soudů obou stupňů. K tvrzení dovolatelů, že se v jejich případě jedná o civilní spor, uvedla, že u nich nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jejich jednání, která by uplatnění trestní represe vůči nim vylučovala. Přisouzený způsob uskutečnění jejich obchodního případu s poškozenou naopak svědčí o takové společenské škodlivosti jejich jednání, že je namístě uplatnění trestní odpovědnosti.

14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
    15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

    16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 13 To 235/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

    17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

    18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

    19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

    20. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

    21. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
    IV.

    22. V posuzované věci však některé námitky obviněných uplatněné v podaném dovolání směřují primárně do oblasti procesní. Obvinění totiž soudu druhého stupně vytýkají opakované (podle jejich mínění bezdůvodné) kasační zásahy a nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem s tím, že považují za bezvadný postup soudu prvního stupně, pokud ten v prvních rozhodnutích buďto jejich trestní stíhání zastavil nebo je obžaloby zprostil. Podle jejich názoru totiž soud prvního stupně vždy dodržel procesní postup a respektoval ustanovení § 2 tr. ř., takže kasační zásah odvolacího soudu byl nepřípustný.

    23. Obvinění v této části nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují ve vadném procesním postupu soudu druhého stupně (především v porušení § 258 a § 262 tr. ř.). Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze. K tomu lze dodat, že podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud nevybočil v rámci přezkumné činnosti ze zákonných mezí. Jak ostatně sám vyložil i v napadeném rozhodnutí, zrušující rozhodnutí byla odůvodněna vadami důkazního řízení vedeného před soudem prvního stupně, zejména pak způsobu, jakým tento soud hodnotil provedené důkazy. Se zřetelem k tomu, že soud prvního stupně opakovaně nerespektoval pokyny dané mu odvolacím soudem (nešlo ovšem o nepřípustné pokyny, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit a k jakým skutkovým závěrům má dospět), nelze spatřovat pochybení v postupu druhého z uvedených soudů, pokud posléze nařídil podle § 262 tr. ř., aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.

    24. Dovolatelé ve svém podání dále uvedli, že se soudy nevypořádaly se subjektivní stránkou skutkové podstaty činu, který jej jim kladen za vinu. Toto své tvrzení však nepodložili takovou argumentací, která by tuto námitku patřičně odůvodňovala. Je namístě zde připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, v němž vyslovil, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Za dané situace Nejvyšší soud pouze stručně konstatuje, že soudy obou stupňů se posouzením subjektivní stránky zabývaly, zjevně dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněných [viz závěr soudů, že „obžalovaní věděli, že kůň má pohybový deficit, který v budoucnu bude bránit jeho sportovnímu využití, tuto okolnost před poškozenou (o níž věděli, k jakému účelu chce koně využívat) zatajili, poškozené koně prodali, aby se na její úkor obohatili“] a jediným, nikoliv však podstatným, nedostatkem jejich rozhodnutí je skutečnost, že neuvedly zcela konkrétně formu úmyslu včetně zákonného ustanovení ji vymezující.
      25. Další dovolací námitky již byly pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelné. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.

      26. Předně dovolatelé soudům nižších stupňů vytýkali, že nebylo určeno, jakou hodnotu měl kůň v době prodeje poškozené E. V., nebyla zjištěna přesná výše škody, nebyl k tomuto účelu vypracován znalecký posudek. K této výhradě Nejvyšší soud předesílá, že obsahově shodnou námitku, která byla uplatněna v této části dovolání, zazněla již v rámci obhajoby obviněných před odvolacím soudem, který se s touto věcně správně vypořádal. Pro případ takového okruhu námitek je pak nezbytné upozornit přiměřeně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, sv. 17/2002, pod č. 408), ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

      27. Pro řešení této námitky je podstatné, že poškozená daného koně kupovala v domnění, že je zdravý a uvedla, že na něm chce závodit a že kdyby věděla o jeho nemoci - ataxii, tak by jej nekoupila.

      28. Dané situaci odpovídá (již odvolacím soudem důvodně zmíněné) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 440/2009 (publikované pod č. 20/2010 Sb. rozh. tr.), v němž vyslovil, že „o podvodné jednání naplňující znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona se může jednat v případě, kdy pachatel úmyslně nabízí k prodeji zboží (výrobky, věci nebo zařízení), jemuž přiznává vlastnosti či funkce, které nemá, toto neodpovídá požadovaným technickým parametrům a nemůže buď vůbec nebo řádně sloužit k účelu, jemuž je určeno, [...]. Pokud by kupující se znalostí skutečného stavu nabízeného zboží toto vůbec nezakoupil, pak je za způsobenou škodu nutno považovat celou částku vylákanou takovým jednáním pachatele.“

      29. Jestliže by poškozená při znalosti skutečného zdravotního stavu dotčeného koně k jeho koupi nikdy nepřistoupila, pak způsobený škodlivý následek nutně odpovídá kupní ceně daného koně, vylákané na poškozené ze strany obviněných coby prodávajících. Kupní cena koně činila 115.000 Kč, je tedy zřejmé, že škoda byla ve skutečnosti výrazně vyšší, než ze které vyšel soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolání (i dovolání) bylo ve vztahu k výroku o vině podáno toliko ve prospěch obviněných, nebylo a není se zřetelem k zásadě zákazu reformationis in peius možné nepřesnost, jíž se dopustil soud prvního stupně tím, že ve výroku o vině uvedl škodu „vyšší než 50.000 Kč“, napravit. To ovšem nic nemění na závěru, že znak způsobení větší škody byl úmyslným protiprávním jednáním obviněných naplněn.

      30. Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením dovolatelů, že v jejich případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio, jež ryze formálně bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

      31. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

      32. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. To, že čin, který obvinění spáchali, má základ v civilním vztahu, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. V posuzovaném případě nebyly zjištěny okolnosti, v důsledku nichž by společenská škodlivost skutku obviněných nedosahovala ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů podvodu. Zjištěný skutek tak s ohledem na způsob provedení činu, výši způsobené škody a míru zavinění ničím nevybočoval ze standardních případů jednání naplňujících znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

      33. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.

      34. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


      Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


      V Brně dne 31. 1. 2019

      JUDr. Vladimír Veselý
      předseda senátu