Rozhodnutí NS

25 Cdo 14/2003

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/27/2003
Spisová značka:25 Cdo 14/2003
ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.14.2003.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 23 předpisu č. 119/1990Sb.
§ 13 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 533/03
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

25 Cdo 14/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o 480.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 228/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, takto :

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, č. j. 17 C 228/99-48, uložil žalované České republice – Ministerstvu obrany povinnost zaplatit žalobci 480.000,- Kč jako odškodné za neoprávněné věznění a na náhradě nákladů řízení 120.075,- Kč. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Trest vykonal od 4. 1. 1954 do 4. 1. 1955 ve věznici O. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz 17/99, byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek posuzovaný jako trestný čin vyhýbání se vojenské povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zák. č. 87/1950 Sb. Žalobci bylo následně přiznáno odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výši 27.370,- Kč; částku 480.000,- Kč, požadovanou za citovou a morální újmu způsobenou vězněním, žalovaná odmítla uhradit. Soud dospěl k závěru, že na základě Evropské úmluvy o lidských právech ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (dále jen Úmluva), která se stala součástí právního řádu České republiky, se žalobce může podle čl. 5 odst. 5 této Úmluvy domáhat svého práva na vynutitelné odškodnění (enforceable right to compenzation), a nárok žalobce na odškodnění za morální a citovou újmu je zde dán. Částka 480.000,- Kč, ke které soud dospěl volnou úvahou, je za deset měsíců věznění adekvátní, neboť žalobce byl vězněn neoprávněně. Soud tedy žalobě plně vyhověl.



K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 7. 2002, č. j. 18 Co 191/2002-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 480.000,- Kč, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Již z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jak je vymezen v § 1, jednoznačně vyplývá, že se tento zákon vztahuje na případ žalobce, a žalobce má nárok na odškodnění, což je v souladu s čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podmínky a výši odškodnění stanoví zákon č. 119/1990 Sb., který je zároveň „zákonem příslušného státu“ ve smyslu čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, podle nějž má být poškozený odškodněn podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu. Podmínky a postup při uplatnění nároku se pak řídí zákonem č. 58/1969 Sb. S poukazem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, odvolací soud dovodil, že soudu není dána možnost konstituovat nějaké další, v zákoně neuvedené nároky. Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb. je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. a k občanskému zákoníku předpisem speciálním, který má přednost a vylučuje užití obecné úpravy, nelze žalobci přiznat nárok na odškodnění morální a citové újmy. Poukaz žalobce na to, že v Řecku bylo obětem nezákonného uvěznění přiznáno vyšší odškodnění, než zákon přiznává jemu (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Koulumpase proti Řecku), je irelevantní. I když výše odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. není způsobilá plně nahradit útrapy způsobené nezákonným odsouzením, nelze na základě volné úvahy přiznat jednotlivci nad rámec zákona odškodnění několikanásobně vyšší než jiným poškozeným se stejným nárokem.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž především namítá, že zrušení odsuzujícího rozsudku a zproštění obžaloby nedosáhl přezkumným řízením podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., nýbrž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, který postupoval podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 trestního řádu. Zpochybňuje, že by v jeho případě se mělo odškodnění řídit zákonem č. 119/1990 Sb., neboť podle tohoto zákona nebyl rehabilitován, nicméně má za to, že i aplikace tohoto zákona by mohla vést k poskytnutí přiměřeného a spravedlivého odškodnění v položkách, které nejsou výslovně uvedeny v demonstrativním výčtu § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení § 24 zák. č. 119/1990 Sb. odkazuje totiž na zákon č. 58/1969 Sb., jehož § 20 odkazuje na občanský zákoník, který v § 13 přiznává náhradu za nemateriální újmu, a proto nelze použití občanského zákoníku vyloučit. Dále poukazuje na výši náhrad za zásah do práva na ochranu osobnosti a na to, že jeho případ je v základních rysech shodný s případem, řešeným Evropským soudem pro lidská práva v r. 1997 ve věci Tsirlise a Koulumpase proti Řecku. Dovolatel navrhuje - pokud by dovolací soud nepředložil Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení § 23 odst. 1 písm. a) a c) a § 23 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb. pro rozpor těchto ustanovení s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.

Především je třeba uvést, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v přezkumném řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., jak namítá dovolatel. Z výrokové části rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 7 Tz 17/99, a ostatně i z jeho odůvodnění vyplývá, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 1953, sp. zn. T 45/53, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to i z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobce je tak osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, jak ostatně dovozuje i judikatura Ústavního soudu vztahující se k těmto případům (srov. např. II. ÚS 285/97).

Jeho nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody a o zproštění obžaloby, je proto třeba posoudit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn. Podle jeho ust. § 23 odst. 1 nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je ustanovením s demonstrativním výčtem. Slovo „zejména“ zde však nevyjadřuje odkaz na ustanovení jiného zákona a neznamená, že by odškodnění podle tohoto zákona zahrnovalo i jiné nároky, které vznikají na základě jiných skutkových okolností a jsou upraveny v jiných právních normách. Nárok žalobce na odškodnění, uplatněný v tomto řízení, jak je charakterizován rozhodnými skutkovými okolnostmi, jimiž je odůvodněn, není nárokem na zadostiučinění a na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák.; tím, jak po právní stránce žalobce uplatněný nárok kvalifikuje, není soud vázán. S názorem dovolatele, že v rámci odškodnění za vazbu a trest podle zákona č. 119/1990 Sb. mu náleží i náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 a násl. obč. zák., nelze proto souhlasit.

Zásada „zvláštní zákon má přednost před obecným zákonem“ znamená, že jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, aplikuje se tato úprava a nelze použít úpravu obecnou. Naopak nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a musí se postupovat podle úpravy obecné. Toto pravidlo nepřipouští výjimky, které by vycházely z úvahy výhodnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 331/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/1999 Usu.).

Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy. To ostatně vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, (publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. 85, roč. 2000), citovaného dovolatelem i odvolacím soudem.

Zcela správně odvolací soud nepřisvědčil názoru dovolatele, že nárok na náhradu za morální a citovou újmu je dán odkazem § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. na zákon č. 58/1969 Sb., jehož § 20 odkazuje na občanský zákoník, který v § 13 upravuje náhradu za nemateriální újmu.

Podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

Podle § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27 postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Toto ustanovení neznamená, že by se hmotněprávní nárok na odškodnění osoby rehabilitované řídil zákonem č. 58/1969 Sb. (tím méně pak občanským zákoníkem), nýbrž zákonem č. 58/1969 Sb. se řídí postup při uplatnění nároku oprávněné osoby, je-li nárok založen podle § 23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb. Nárok osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. na odškodnění za morální a citovou újmu způsobenou vězněním nemá v zákoně č. 119/1990 Sb. oporu a vznik nároku nelze dovozovat z občanského zákoníku, protože ten – stejně jako zákon č. 58/1969 Sb. - je ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. předpisem obecným. Uplatní se tedy mezi nimi pravidlo lex specialis derrogat legi generali. Podpůrné použití ustanovení občanského zákoníku podle § 20 zákona č. 58/1969 Sb. pak dopadá na právní vztahy tímto zákonem upravené, a to pouze za předpokladu, že zákon č. 58/1969 Sb. neobsahuje jejich vlastní právní úpravu.

Jen pro úplnost je třeba uvést, že je mylná úvaha dovolatele, že by případné zrušení části ustanovení § 23 odst. 1 písm. a) a c) a ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., podle nichž byl žalobce odškodněn, mohlo vést ke vzniku nároku, který byl v tomto řízení uplatněn.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2003

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu