Rozhodnutí NS

5 Tdo 975/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 a 2 tr. ř. u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky
Právní věta:Řízení o dovolání, Podmíněné zastavení trestního stíhání, Ohrožení pod vlivem návykové látky § 265b odst. 1 písm. f), § 307 odst. 1 tr. ř. I. Dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odpovídá námitka nejvyššího státního zástupce, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. nelze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu důvodně považovat za dostačující. I toto posouzení je totiž zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, která je obsažena v § 307 odst. 1 tr. ř. in fine. Podmíněné zastavení trestního stíhání § 307 odst. 1, 2 tr. ř. II. Za dostačující vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu zpravidla nelze důvodně považovat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, zvláště byla-li naplněna jeho kvalifikovaná skutková podstata, protože obviněný měl takovým činem způsobit dopravní nehodu a větší škodu na majetku, a řídil-li ve stavu středně těžkého stupně podnapilosti, tj. měl-li nejméně 1,5 g/kg alkoholu v krvi, případně se již dříve provinil proti pravidlům silničního provozu (obdobně viz rozhodnutí pod č. 31/1994 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu by přitom zpravidla bylo možno považovat za dostačující rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokud by byla využita některá ze zpřísňujících alternativ uvedených v § 307 odst. 2 písm. a) či b) tr. ř., tedy kdyby se obviněný dobrovolně zavázal, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo složil na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/14/2019
Spisová značka:5 Tdo 975/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.975.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožení pod vlivem návykové látky
Podmíněné zastavení trestního stíhání
Řízení o dovolání
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
§ 307 odst. 1 tr. ř.
§ 307 odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:12 / 2020
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 975/2019-154


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného A. K., nar. xy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 162/2019, který rozhodoval jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 179/2018, takto:


Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného A. K. zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 162/2019, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 3 T 179/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
    1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 3 T 179/2018, bylo podle § 223a odst. 1 tr. řádu za použití § 307 odst. 1 tr. řádu podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného A. K. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Podle § 307 odst. 3 tr. řádu byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání 2 let.

    2. Vůči obviněnému bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání pro skutek spočívající (zjednodušeně uvedeno) v tom, že dne 22. 11. 2018 ve 22:12 hodin v XY v ulici XY po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,60 g/kg alkoholu, v důsledku čehož byly jeho psychosenzomotorické funkce natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, s čímž byl též srozuměn, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Mercedes Benz 250 D, RZ: XY, s nímž v důsledku podnapilosti a nevěnování se řízení v prostoru křižovatky ulic XY a XY narazil do zadní části zaparkovaného vozidla tov. zn. Toyota Yaris, RZ: XY, jež bylo nárazem odhozeno na vozidlo tov. zn. Opel Mokka, RZ XY, zaparkované před ním, čímž poškozenému M. B. způsobil na vozidle tov. zn. Toyota Yaris škodu ve výši 98 000 Kč a poškozenému J. Ch. na vozidle tov. zn. Opel Mokka škodu ve výši 66 000 Kč.      

    3. Proti uvedenému usnesení podal státní zástupce stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 usnesením, sp. zn. 7 To 162/2019, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

    II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

    4. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného A. K., které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. řádu, neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. řádu, přestože v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 223a odst. 1 tr. řádu za užití § 307 odst. 1 tr. řádu, aniž by byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

    5. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se závěrem soudu druhého stupně, že byly splněny všechny zákonné podmínky pro postup podle § 307 odst. 1 tr. řádu. Podle nejvyššího státního zástupce nebyla totiž splněna poslední podmínka uvedeného ustanovení pro takový postup, spočívající v tom, že vzhledem k okolnostem případu lze rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání důvodně považovat za dostačující. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že použití mírnějšího postupu podle § 307 odst. 1 tr. řádu v daném případě nelze považovat za dostačující, byť by jinak podmíněné zastavení trestního stíhání přicházelo v úvahu, pokud by soud přitom využil i některé z možností obsažených v § 307 odst. 2 tr. řádu, tedy přijal by buď závazek obviněného zdržet se řízení motorových vozidel anebo složení peněžité částky na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že obviněný byl stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v hustě obydlené oblasti při řízení motorového vozidla v podnapilém stavu, kdy měl nejméně 1,60 g/kg alkoholu v krvi (tedy značně převyšující 1 promile), způsobil dopravní nehodu, při níž způsobil škodu ve výši převyšující 160 tisíc Kč. Nadto obviněný má mít sklony k porušování dopravních předpisů. Při celkovém uvážení všech uvedených okolností případu proto dovolatel nesouhlasil s pouhým podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu. Nesouhlasil ani s názorem soudů nižších stupňů, že relativně vyšší hladina alkoholu v krvi obviněného byla kompenzována stanovením maximální zkušební doby. Podle něj měly soudy nižších stupňů za dané situace uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebo přijmout dobrovolný závazek obviněného, že se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání zdrží řízení motorových vozidel (popř. že složí přiměřenou peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti). V takovém případě by délka zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 2 tr. řádu mohla činit až 5 let, nikoli pouze 2 roky, jak dovodily soudy nižších stupňů.

    6. Na uvedených závěrech podle dovolatele nemění nic ani obhajoba obviněného spočívající v tom, že tak reagoval na nedostupnost matčina telefonu, stejně tak na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný nutně potřebuje řídit auto, aby mohl vozit matku do nemocnice. Žádná z těchto okolností nemůže být považována za důvod, pro který by rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu mohlo být považováno za dostačující. Potřebou řídit motorové vozidlo z různých důvodů se hájí téměř všichni pachatelé trestné činnosti v dopravě, jež se domáhají neuložení trestu zákazu činnosti nebo se snaží vyhnout pozbytí řidičského oprávnění z jiného důvodu.

    7. Nejvyšší státní zástupce dále porovnal odpovědnost za typově obdobný méně závažný přestupek podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších změn (dále ve zkratce jen „ZSP“), za který by jeho pachatel byl vždy postižen vedle pokuty též trestem zákazu činnosti, a to v rozpětí 6 měsíců až 1 roku. K tomu zdůraznil, že řešení věci podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu nesmí vést k tak významné disproporci, že by právní následky jednání byly pro obviněného v trestním řízení objektivně nesrovnatelně mírnější, než by tomu bylo při vyvození odpovědnosti za obdobné jednání v přestupkovém řízení.

    8. Využití postupu podle § 307 odst. 2 tr. řádu se podle dovolatele přímo nabízelo z důvodu povahy a vyšší závažnosti spáchaného jednání, čemuž napovídala i důvodová zpráva k zákonu č. 193/2012 Sb., kterým byl tento institut do trestního řádu zaveden. Bylo to právě z důvodu využitelnosti tohoto typu odklonu právě i na takové případy trestné činnosti zejména v dopravě, při nichž by se (podobně jako u obviněného)  jevilo využití prostého podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu jako nedostatečné. Podmínky pro postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu by byly splněny, kdyby se obviněný zavázal zdržet se řízení motorových vozidel na přiměřenou dobu nebo by složil přiměřenou peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Protože obviněný těchto možností nevyužil, státní zástupce jeho trestní stíhání v přípravném řízení podmíněně nezastavil.

    9. Závěrem proto dovolatel zopakoval, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro „prosté“ podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu, jak rozhodl soud prvního stupně.  Naopak tímto svým postupem zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, kterou nenapravil ani soud druhého stupně, který stížnost státního zástupce zamítl jako nedůvodnou. Tím stížnostní soud zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Z uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i usnesení soudu prvního stupně a aby posledně uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

    10. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který tohoto práva do konání neveřejného zasedání o dovolání nevyužil.


    III. Posouzení důvodnosti dovolání

    a) Obecná východiska

    11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

    12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

    13. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spatřoval v tom, že soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí stížnosti jako řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. řádu, ač v řízení mu předcházejícím bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání (podle § 307 odst. 1 tr. řádu), aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podstata dovolání tak spočívala v námitkách odpovídajících dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, podle nějž lze dovolání podat, pokud bylo (mimo jiné) rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.


    b) K námitkám nejvyššího státního zástupce

    14. Základní výhradou uplatněnou nejvyšším státním zástupcem v podaném dovolání bylo nesplnění všech podmínek nezbytných pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu. Konkrétně dovolatel namítl, že nebyla splněna podmínka uvedená zcela na konci uvedeného ustanovení, že takové rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu důvodně považovat za dostačující. Naproti tomu dovolatel připustil, že by bylo možno považovat za dostačující podmíněné zastavení trestního stíhání, pokud by bylo postupováno podle § 307 odst. 2 tr. řádu. 

    15. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že obviněný byl stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobí-li takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Za tento trestný čin stanoví trestní zákoník trest odnětí svobody na 6 měsíců až 3 léta, peněžitý trest nebo trest zákazu činnosti.

    16. Podle § 307 odst. 1 tr. řádu v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Podle § 307 odst. 2 tr. řádu je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v odstavci 1 a a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo b) složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

    17. Soud prvního stupně může rozhodnout o podmíněném zastavení trestního stíhání (mimo jiné) i v hlavním líčení podle § 223a odst. 1 tr. řádu, shledá-li okolnosti uvedené v § 307 odst. 1 nebo 2 tr. řádu.

    18. Nejprve bylo třeba si ujasnit, zda námitku dovolatele, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu nelze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu důvodně považovat za dostačující, je možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Je proto určující, zda dovětek uvedený na konci § 307 odst. 1 tr. řádu (zda lze takové rozhodnutí považovat za dostačující), je (též) onou podmínkou, kterou má na mysli § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, či nikoli, tj. zda nejde o (pouhé) vyjádření možné míry uvážení příslušného orgánu činného v trestním řízení vztahující se k použitelnosti tohoto fakultativního procesního postupu.

    19. Druhé naznačené variantě (že o podmínku nejde) by snad mohla napovídat dikce ustanovení § 307 odst. 2 tr. řádu, neboť v tomto ustanovení se finální část textu prvého odstavce (že „vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující“) opakuje, přitom ale zároveň se na konci úvodní pasáže téhož ustanovení (§ 307 odst. 2 tr. řádu) odkazuje na „podmínky uvedené v odstavci 1“. Jednoduchou úvahou by tak bylo možno uvést, že podmínkami ve smyslu § 307 odst. 2 tr. řádu se rozumí jednak ty znaky, které jsou uvedeny v návětí § 307 odst. 1 tr. řádu (tj. že jde o řízení o přečinu), jednak podmínky uvedené v písm. a) až c) téhož ustanovení (§ 307 odst. 1 tr. řádu), nikoli však ty parametry, které jsou uvedeny za těmito písmeny, neboť tato pasáž je znovu zopakována v § 307 odst. 2 tr. řádu. Při takovém výkladu by pak týž pojem „podmínky“ uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu měl mít stejný obsah. Jinými slovy by se nabízel výklad, že otázka, zda takový postup je dostačující, je věcí konkrétního uvážení příslušného orgánu činného v trestním řízení, a to s ohledem na uvedené okolnosti (osobu obviněného, jeho dosavadní život, okolnosti případu), nikoli však nezbytnou podmínkou pro uvedený postup.

    20. I přes jisté ratio shora naznačeného výkladu Nejvyšší soud mu nedal přednost a dospěl k závěru, že i pasáž uvedená na konci § 307 odst. 1 tr. řádu vyjadřuje nezbytnou podmínku pro využití postupu podle § 307 odst. 1 tr. řádu, neboť nebýt toho, že jde o dostačující rozhodnutí a postup, nebylo by možno podmíněně zastavit trestní stíhání. Za podmínku takového postupu označuje tuto pasáž § 307 odst. 1 tr. řádu i část odborné literatury (tak zejména Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3479 – bod. 6., jakkoliv nejde o vyjádření explicitní, kurzívou je naznačeno, co je za podmínku považováno, tj. včetně toho, že lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující, což je dále rozvedeno na s. 3485 v bodě 17. téhož komentáře). Podobně k tomuto parametru jako zákonné podmínce pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání přistupovala i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu – srov. například usnesení ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 782/2013, nebo usnesení ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1571/2011.

    21. Námitky nejvyššího státního zástupce, že vzhledem k okolnostem případu i vzhledem k osobě obviněného a s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu v tomto daném případě nelze považovat pouhé („prosté“) podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu za dostačující, proto lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť jde o nezbytnou podmínku pro využití postupu podle § 307 odst. 1 tr. řádu. Stejnou podmínku pak stanovuje sice i druhý odstavec § 307 tr. řádu, zopakování této formulace je ovšem redundantní jen na první pohled. Ve skutečnosti totiž právě zopakováním získává tato podmínka poněkud jiný obsah, než jaký má v prvním odstavci, a to právě pro ono zostření postupu vůči obviněnému, jež je obsaženo v § 307 odst. 2 písm. a) či b) tr. řádu. Vzhledem k závazku obviněného zdržet se určité činnosti, resp. vzhledem k poskytnutí určité peněžité částky na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti se může jevit za dostačující podmíněné zastavení trestního stíhání i v těch případech, v nichž by totéž rozhodnutí podle prvého odstavce § 307 tr. řádu za dostačující nebylo považováno.

    22. Na jednu stranu lze sice dát soudům nižších stupňů za pravdu, že trestní řád výslovně nevylučuje použití institutu (prostého) podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu ani u takového trestného činu, jakým je ohrožení pod vlivem návykové látky, a to dokonce ani v případě, že by šlo o kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu. To ostatně jednoznačně nevylučovala ani starší judikatura z dob, kdy nebylo možno o zpřísněném postupu v rámci tohoto typu odklonu uvažovat (do 31. 8. 2012), v níž se pak zpravidla zmiňuje, že je třeba zvážit, nakolik takový postup je možno považovat za dostačující. Srov. k tomu zejména rozhodnutí č. 31/1994 Sb. rozh. tr. Připomenout v této spojitosti lze též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 4 Tz 56/2011, v němž bylo konstatováno, že (za tehdejší právní úpravy) nebylo možno uložit jako přiměřené omezení zdržet se řízení motorových vozidel po zkušební dobu podle tehdejšího § 307 odst. 4 tr. řádu (současného § 307 odst. 6 tr. řádu).

    23. Jak správně dovolatel poukázal, bylo též smyslem novelizace některých zákonů provedené zákonem č. 193/2012 Sb., kterým byl s účinností od 1. 9. 2012 změněn mimo jiné i trestní řád v ustanovení § 307, do něhož byl vložen shora citovaný druhý odstavec, právě umožnění hojnějšího využití tohoto typu odklonu i na trestnou činnost v dopravě, u níž velká část dosavadní praxe tento institut odmítala užít, a to především s ohledem na absenci jakéhokoliv postihu, zejména pak omezení v řízení motorových vozidel. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu bylo záměrem umožnit využití tohoto typu odklonu i v případech, kdy by se postup podle § 307 odst. 1 tr. řádu mohl jevit jako nedostačující, zatímco při využití nově navržených postupů v druhém odstavci by na ně již mohlo být nahlíženo jako na dostačující. Uvedená novelizace v tomto směru zřetelně cílila především na trestné činy v dopravě, což bylo též v důvodové zprávě plně přiznáno. Ostatně současně se změnou trestního řádu byl měněn i zákon o silničním provozu, v němž se promítla právě novelizace trestního řádu, navíc nově bylo pamatováno i na přidělení bodů do registru řidičů za ty skutky, které byly předmětem trestního stíhání, jež bylo podmíněně zastaveno (obdobně to bylo stanoveno i pro podmíněné odložení návrhu na potrestání).

    24. Uvedená novelizace trestního řádu tak byla zjevnou reakcí na dosavadní aplikační praxi a spory o možné využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání u trestných činů v dopravě, zvláště pak v případech ohrožení pod vlivem návykové látky. Novelizací tehdejšího trestního zákona (č. 140/1961 Sb.) mimo jiné v ustanovení § 201 o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky, provedené zákonem č. 411/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2006, došlo k významnému rozšíření trestnosti tohoto trestného činu, v důsledku čehož byly dosavadní přestupky nově postihovány jako trestné činy, čímž došlo k významnému nárůstu kriminality v dopravě (více viz např. Říha, J. Nové znění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 trestního zákona. Bulletin advokacie, 2007, č. 2, str. 30 a násl., č. 3, str. 32 a násl.). Formální zákonné podmínky pro využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání byly podle některých často i u pachatelů trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky splněny, neboť zákon nevylučoval, aby postup podle § 307 odst. 1 tr. řádu byl využit i v případě trestných činů v dopravě obecně a ohrožení pod vlivem návykové látky zvláště. Na druhou stranu značná část aplikační praxe (a to jak soudní, tak i správní) upozorňovala (celkem důvodně) na to, že takový postup by pachatele takového trestného činu nepřiměřeně zvýhodňoval oproti pachateli méně závažného typově obdobného přestupku, za který by takový jedinec byl vždy obligatorně postižen pokutou i trestem zákazu činnosti. Argumentovalo se tím, že v daném typu případů takový postup nebyl vhodný a nebyla by tak splněna poslední podmínka uvedená v § 307 odst. 1 tr. řádu, tedy že by takový postup mohl být považován za dostačující vzhledem k okolnostem případu. Podle těchto názorů by za protiprávní jednání měl obvykle následovat trest, který má mít účinky preventivní i represivní, tento trest by měl také odpovídat standardní sankci ukládané ve správním řízení za přestupky stejného druhu s nižším množstvím alkoholu, kde byly uvedeny jako obligatorní dva tresty, a to pokuta (původně od 10 000 Kč do 20 000 Kč, posléze od 1. 8. 2011 od 2 500 Kč do 20 000 Kč) a zákaz činnosti (a to od 6 měsíců do 1 roku po celé sledované období) – k aktuální úpravě viz § 125c odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) a odst. 6 písm. b) ZSP, resp. za jízdu ve stavu vylučujícím způsobilost dokonce pokuta i trest zákazu činnosti výrazně vyšší (po celé sledované období šlo o pokutu ve výměře od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od 1 roku do 2 let) – k aktuální úpravě viz § 125c odst. 1 písm. c), odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) ZSP. Nadto až do novelizace trestního řádu a zákona o silničním provozu již zmíněným zákonem č. 193/2012 Sb. se v případě podmíněného zastavení trestního stíhání nezaznamenávaly v registru řidičů (tzv. trestné) body, kterými bylo porušení příslušného ustanovení zákona o silničním provozu ohodnoceno. Tím byl obviněný coby pravděpodobný pachatel trestného činu zvýhodněn oproti pachateli přestupku. Teprve zmíněnou novelizaci zákonem č. 193/2012 Sb. došlo k jakémusi narovnání důsledků plynoucích pro obviněného z porušení dopravních předpisů, které nastávaly po tzv. odklonu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání, u něhož nově byla stanovena možnost využít „quasisankční“ postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu (resp. obdobně podle § 179g odst. 2 tr. řádu), a důsledků přestupkového řízení. Dále se k nemožnosti použít podmíněné zastavení trestního stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky před novelou provedenou zákonem č. 193/2012 Sb. argumentovalo též úmyslem zákonodárce, jak vyplýval původně z úpravy přestupkového zákona (zákona č. 200/1990 Sb.), resp. od 1. 8. 2011 ze zákona o silničním provozu. Z obou těchto právních úprav bylo možno dovodit, že za jízdu pod vlivem alkoholu by měl být uložen trest zákazu činnosti prakticky vždy. Mělo-li to platit u přestupků, tím spíše (argumentum a minore ad maius) to zásadně mělo platit i v případě trestných činů (jakkoliv trestní zákoník žádný obligatorní trest zákazu činnosti nezná).

    25. To vše ve svém celku (jakkoliv s jednotlivými argumenty by bylo možno polemizovat) byly též důvody, proč zákonodárce přistoupil ke změně právní úpravy institutu podmíněného zastavení trestního stíhání, jakož i podmíněného odložení podání návrhu na potrestání, u nichž zmíněnou novelou, zákonem č. 193/2012 Sb., zavedl nově možnost využít zpřísnění v podobě podmínění takového postupu závazkem obviněného, že se po určitou dobu zdrží výkonu určité činnosti, a sice v tomto případě řízení motorových vozidel, popř. zaplatí určitou částku na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Svým způsobem tak jde o tzv. třetí kolej sankcí (vedle trestů a ochranných opatření), jak to zaznívá i v odborné literatuře (viz například Novotný, O. Je naše trestní právo procesní v krizi? In: Trestní právo, 2006, č. 7-8, s. 28 a násl.; ze zahraničí např. Roxin, C. Strafrecht. Allgemeiner Teil. Band 1. 4. Auflage. München: C. H. Beck, 2006, s. 100 a násl., v obou uvedených pramenech se o třetí koleji sankcí hovořilo dokonce i jen ve spojitosti s prostým podmíněným zastavením trestního stíhání, jehož součástí bylo vyrovnání s poškozeným). V daném případě má takový postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu jisté neblahé důsledky pro obviněného, a to v podobě jakési „quasisankce“ spočívající v nemožnosti vykonávat určitou činnost, resp. v povinnosti zaplatit určitou peněžitou částku, nadto v případě trestných činů v dopravě je navíc učiněn i záznam bodů v registru řidičů, a to vše ač obviněný nebyl uznán vinným. Taková úprava se zdá vhodná i racionální, nicméně může být předmětem sporů z hlediska teoretického i ústavněprávního, jak vyplývá i z odborné literatury, nicméně dosud nebyla Ústavním soudem zpochybněna, a to ani pokud jde o postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu. I řízení o odklonu, jímž je podmíněné zastavení trestního stíhání, je totiž reakcí na skutečně spáchaný trestný čin, o němž jen dosud nebylo rozhodnuto právním řádem požadovanou formou a určeným orgánem, jde o jakési smírčí vyřešení případu bez skutečného vyslovení viny a trestu se všemi důsledky s tím spojenými. Proto při hledání možnosti zostření postupu vůči obviněnému, jenž je v průběhu trestního řízení důvodně považován za pachatele trestného činu, který je mu kladen za vinu (avšak současně při plném respektu k principu presumpce neviny), se řešení hledalo v označení uvedených „quasisankcí“ jako dobrovolných závazcích obviněného, který tak činí ze své vůle, aby prokázal svou snahu po polepšení a nápravě. Pokud však obviněný tyto možnosti nevyužije, ač takový závazek obviněného považuje rozhodující orgán činný v trestním řízení (tj. státní zástupce či soud) za nezbytný, aby případné podmíněné zastavení trestního stíhání mohlo být považováno za dostačující, má se dále pokračovat v trestním řízení, tj. provádět standardní trestní řízení, od něhož není důvod se „odklánět“, tj. aniž by byl využit tento zvláštní způsob řízení. Jinými slovy je pak na místě rozhodnout o vině obviněného standardním postupem, který je předvídán trestním řádem (tj. v daném případě rozsudkem v hlavním líčení), případně též rozhodnout o dalších výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad (typicky o trestu, byl-li by obviněný nakonec uznán vinným).

    26. Není proto tak docela správná argumentace soudů nižších stupňů, že by paradoxy plynoucí z podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu v porovnání s důsledky postižení pro typově obdobný přestupek byly zcela bezvýznamné a že vyplývají z povahy podmíněného zastavení trestního stíhání jako formy odklonu a jsou dány shodně i u všech jiných jednání deliktního charakteru. Jakkoliv Nejvyšší soud, který apeluje na širší a účinné využívání odklonů, k čemuž spolu s Nejvyšším státním zastupitelstvím pořádal i vzdělávací semináře, nechce zpochybňovat legitimní snahu soudů nižších stupňů využívat těchto procesních postupů, v daném případě s ohledem na konkrétní okolnosti případu nemůže souhlasit s argumentací soudů nižších stupňů a soudu stížnostního zvláště. Uvedené paradoxní důsledky přílišné příznivosti postupu podle § 307 odst. 1 tr. řádu na pachatele závažných protiprávních jednání v dopravě, které lze dokonce označit za kriminalitu, totiž reálně existují, byly pro zákonodárce důvodem pro poměrně razantní změnu právní úpravy, která z pohledu některých teoretiků jde až na (či dokonce za) samou hranu ústavnosti právní úpravy (jistým způsobem naráží na limity vyplývající z principu presumpce neviny, ze zásady rozhodování o vině a trestu soudem, z principu nemo tenetur se ipsum accusare etc.). Ovšem tato právní úprava dosud nebyla zpochybněna ani Ústavním soudem, ač i ten již několikrát rozhodoval v případech, kdy tato nová právní úprava byla využita – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2222/16, popř. usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2665/18, v němž je dokonce zpochybněno, že by šlo o dobrovolný závazek obviněného, pokud se zavázal nevykonávat určitou činnost ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť jde podle tohoto usnesení o soudem či státním zástupcem uloženou povinnost (což ovšem zcela neodpovídá ani dikci zákona, ani záměru zákonodárce, jak byl naznačen výše).

    27. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud (zejména) ve své starší judikatuře zcela nevylučoval podmíněné zastavení trestního stíhání, bylo-li vedeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, a to dokonce i tehdy, zavinil-li obviněný dopravní nehodu, nicméně zpravidla současně bylo upozorňováno, že takový postup nemusí být považován za dostačující, tedy že není naplněna poslední podmínka uvedená v § 307 odst. 1 tr. řádu. Takové úvahy nalezneme i v rozhodnutí č. 31/1994 Sb. rozh. tr. Na tom lze setrvat. Je třeba ovšem vnímat též historický vývoj právní úpravy obsažené nejen v trestním řádu, ale též v dalších mimotrestních zákonech, zejména pak v zákoně o silničním provozu a též v zákoně o přestupcích, jak byl naznačen shora. Z tohoto vývoje je možno vysledovat zřetelný zájem zákonodárce na poměrně razantním zpřísnění pravidel silničního provozu, na přísnějším postihu pachatelů deliktů v dopravě. Zpřísnění sankcí s vyloučením osob porušujících dopravní předpisy z provozu spolu se zavedením tzv. bodového systému, což má mít též preventivní účinek na řidiče, bylo součástí dlouhodobého programu vedoucího ke zlepšení situace na českých silnicích, k čemuž se Česká republika zavázala též na mezinárodním poli. Díky této politice se dlouhodobě daří (i přes neustále narůstající hustotu provozu) snižovat například počet usmrcených, a to i rychleji v porovnání s některými okolními státy. Tak např. podle údajů BESIP ještě v roce 2001 měla Česká republika index usmrcených (v přepočtu na 1 milion obyvatel) 130, v roce 2010 tento index činil již pouze 77 a v roce 2017 jen 54. To souvisí i s celkovou trestní politikou ve vztahu k řízení pod vlivem návykových látek, což je statisticky jednou z významných příčin nehodovosti, a to především těch s fatálními následky (podle policejní statistiky nehodovosti bylo v roce 2018 pod vlivem alkoholu spácháno 4 626 dopravních nehod, což činí 4,4 % z celkového počtu evidovaných nehod, při nichž bylo usmrceno 62 osob, tj. téměř 11 % z celkového počtu usmrcených při dopravních nehodách). Jak bylo shora naznačeno s účinností od 1. 7. 2006 bylo cílem České republiky a zákonodárce razantně zpřísnit postup vůči řidičům, kteří řídí motorová vozidla pod vlivem návykových látek, neboť v tehdejším § 201 tr. zákona (č. 140/1961 Sb.) byly přesunuty omezující podmínky trestnosti do druhého odstavce a byly z nich vytvořeny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Následně zákonodárce reagoval jako na nepříliš vhodnou praxi, kdy obviněný stíhaný pro závažnější trestný čin mohl zcela uniknout postihu, bylo-li proti němu trestní stíhání podmíněně zastaveno, ač v řízení o přestupku by byl postižen přísněji, dokonce mu nebyly přiděleny ani (trestné) body v registru řidičů. Proto zákonodárce přistoupil k novelizaci trestního řádu a zákona o silničním provozu a umožnil se současným podmíněným zastavením trestního stíhání též omezit obviněného v řízení motorových vozidel, případně jej postihnout na majetku, pokud na to obviněný dobrovolně přistoupí. Současně s tím zavedl i zaznamenání příslušného počtu (trestných) bodů do registru řidičů i pro případy využití těchto odklonů. Jakkoliv stávající systém má i určité nedostatky, které jsou navrhovány napravit (více k tomu Šámal, P., Říha, J., Strya, J. Odklony v justiční praxi. Trestněprávní revue, č. 9/2019, s. 177 a násl., a č. 10/2019 – v tisku), jde o systém relativně vyvážený, který umožňuje adekvátně reagovat na protiprávní jednání v dopravě.

    28. Lze tak uzavřít, že podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu pro skutek právně kvalifikovaný jako ohrožení pod vlivem návykové látky sice není zcela vyloučeno, nicméně bude spíše výjimečné v případech určitých zvláštních okolností, pro které by takový postup bylo možno považovat za dostačující (především vzhledem k okolnostem daného případu, kdy např. šlo o tzv. zbytkový alkohol, kdy hladina alkoholu v krvi byla jen nepatrně nad spodní hranicí trestnosti, kdy byly shledány polehčující okolnosti, jako třeba jednání za podmínek blízkých krajní nouzi, kdy by možný postih pachatele byl zcela nepřiměřený a krutý vůči obviněnému s ohledem na jeho zdravotní stav apod.). Zásadně by ale s ohledem na shora rozvedenou argumentaci vztahující se k trestní politice státu u kriminality v dopravě měl být využíván u tohoto typu deliktu postup uvedený v § 307 odst. 2 tr. řádu, tj. mělo by dojít k zostření postupu vůči obviněnému tím, že se zaváže, že po určitou dobu nebude vykonávat činnost spočívající v řízení motorových vozidel, popř. že zaplatí určitou částku na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Uvedená zostření obsažená v § 307 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu lze užít samostatně i obě najednou, zpravidla (s ohledem na výše uvedenou argumentaci) by měla u tohoto typu deliktů být využívána především varianta uvedená v § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu. To platí především tehdy, pokud je obviněný stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, je-li současně naplněna některá z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedená v § 274 odst. 2 tr. zákoníku.

    29. Při posouzení, zda podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. řádu je možno považovat za dostačující, je nutno zabývat se okolnostmi případu, osobou obviněného a jeho dosavadním životem. V tomto směru je v daném případě na místě připomenout konkrétní skutkové okolnosti případu. Obviněný A. K. byl stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, k němuž se též doznával. Obviněný pod vlivem alkoholu, v době, kdy měl v krvi nejméně 1,6 promile alkoholu, řídil v husté zástavbě osobní motorové vozidlo, s nímž způsobil dopravní nehodu, při niž způsobil větší škodu na cizím majetku, přesahující částku 160 tis. Kč. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obviněný měl v krvi nejméně 1,6 g/kg alkoholu, což bylo zjištěno tzv. zpětným přepočtem z hladiny alkoholu v krvi ve výši 1,20 g/kg v době vyšetření v Nemocnici Na Bulovce. Ovšem tato hladina byla vypočtena z hladiny alkoholu v odebrané moči (zjištěná ve výši 2,75 g/kg) tzv. metodou Fronentjese a Verburgta (viz k tomu Zikmund, J. Výpočty hladin alkoholu. [online]. Dostupné k 14. 8. 2019 z http://www.zikmund.org/alkohol/vypocty.htm), která je pro obviněného velmi výhodná, v tomto ohledu se zdá být reálnější hladina alkoholu v krvi zjištěná pomocí dechových analyzátorů (2,03, resp. 2,22 promile krátce po nehodě, ještě v době odběru moči s odstupem více než 3 hodin měl v dechu 1,77 promile). Obviněný se tak měl v době jízdy nacházet ve stavu středně těžké podnapilosti (s ní se počítá od 1,5 do 2,5 promile alkoholu v krvi). Obviněný v tomto stavu měl způsobit poměrně závažnou dopravní nehodu s poškozením svého a dalších dvou vozidel, na nichž měl způsobit škodu převyšující 160 tis. Kč, která více než trojnásobně překračuje spodní hranici škody větší. Dopravní nehoda a větší škoda jsou též dvěma kvalifikačními okolnostmi uvedenými v § 274 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je pravdou, že obviněnému prospívá, že způsobenou škodu v průběhu trestního řízení nahradil. Pokud jde o osobu obviněného, je možno uvést, že obviněný dosud nebyl soudně trestán, nemá ani žádný záznam z místa bydliště o přestupku, byl ale opakovaně postihován pro přestupky v silniční dopravě. V evidenční kartě řidiče má celkem 4 záznamy o přestupcích (mezi lety 2011 a 2017), vždy šlo o překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, v době nyní projednávaného skutku měl evidovány 2 body. Jinak držitelem řidičského oprávnění je od roku 1987 (skupiny AM a A1), resp. od roku 1994 pro skupinu B. Ospravedlnit jednání obviněného nemůže ani jím uplatněná obhajoba v průběhu trestního řízení, že měl strach o matku, která mu nezvedala telefon, a proto usedl do vozidla. Předně jde o (nepříliš věrohodnou) verzi dodatečně uplatněnou v průběhu trestního řízení, kterou obviněný nijak nezmiňoval po svém zadržení (naopak uváděl verzi jinou, diametrálně odlišnou), jak též upozorňoval dovolatel, jeho následné chování po způsobení dopravní nehody, od níž podle některých záznamů ve spise původně chtěl ujet, této verzi také rozhodně nenapovídá. I kdyby však byla uznána pravdivou, nebyla by ani tak způsobilá k tomu jednání obviněného ospravedlnit, nebylo by ani možno konstatovat, že šlo o jednání za podmínek blízkých krajní nouzi. Obviněný totiž řídil vozidlo v pozdních večerních hodinách v XY, kde není vůbec žádný problém využít jiné způsoby dopravy (městskou hromadnou dopravou počínaje, TAXI službou konče), takže není splněna podmínka subsidiarity krajní nouze (možné nebezpečí, jež ani nebylo jednoznačně určeno, bylo možno za daných okolností odvrátit jinak).

    30. Za uvedené situace, třebaže se obviněný hájil potřebou řídit motorové vozidlo, aby mohl náležitě pečovat o svou nemocnou matku, se skutečně jeví jako zcela nedostačující postup podle § 307 odst. 1 tr. řádu, jak správně a zcela důvodně namítal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Stejně tak lze dát dovolateli za pravdu, že v úvahu by přicházelo podmíněné zastavení trestního stíhání, pokud by byl využit postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu, tedy pokud by byla využita alespoň jedna z uvedených dvou variant závazku obviněného. Nejvyšší soud má ovšem za to, že v této věci jde o typický případ, kdy by obviněnému mělo být na nějakou minimální dobu znemožněno řídit motorová vozidla, jak důvodně požadoval dozorový státní zástupce. Pokud se obviněný dobrovolně nezaváže k tomu, že po určitou dobu nebude řídit motorová vozidla ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu, k čemuž jej nelze nijak nutit, neboť jde o dobrovolný závazek obviněného (opačný postup by byl v rozporu se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare), bude na soudu prvního stupně, aby věc projednal a rozhodl o ní běžným způsobem v hlavním líčení, tj. rozsudkem, nebude-li dán zákonný důvod pro jiný postup (např. nenastane-li překážka trestního stíhání, pro kterou by bylo třeba jej zastavit).

    31. V této spojitosti je na místě ještě upozornit, že závazek neřídit motorová vozidla podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu, k němuž by se případně obviněný zavázal, nesmí být delší než zvolená zkušební doba, do doby trvání tohoto závazku se ani nezapočítává doba zadržení řidičského průkazu (viz rozhodnutí č. 4/2016 Sb. rozh. tr.). S ohledem na právní úpravu v zákoně o silničním provozu (viz zejména § 102 ZSP ve spojitosti s § 94a ZSP) vztahující se k možnosti opětovného získání řidičského oprávnění obviněným, jehož trestní stíhání pro delikt v dopravě bylo podmíněně zastaveno, přičemž se obviněný zavázal, že nebude řídit motorová vozidla, není důvodné stanovovat dobu trvání uvedeného závazku kratší, než je zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání (byť to žádná zákonná norma nezapovídá), neboť podmínkou pro znovuzískání řidičského oprávnění je zapotřebí osvědčení ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání. Více k tomu a k možné změně legislativní úpravy viz zmíněný článek Šámal, P., Říha, J., Strya, J. Odklony v justiční praxi. Trestněprávní revue, č. 9/2019, s. 177 a násl., a č. 10/2019 – v tisku.

    32. Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů považuje dovolání nejvyššího státního zástupce za zcela důvodné, neboť pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného podle § 307 odst. 1 tr. řádu v daném případě nebyla splněna podmínka uvedená v § 307 odst. 1 tr. řádu in fine spočívající v tom, že by takové rozhodnutí vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu bylo možno důvodně považovat za dostačující. Lze též souhlasit s tím, že za dostačující by s ohledem na uvedené okolnosti bylo možno považovat podmíněné zastavení trestního stíhání, pokud by byl využit postup podle § 307 odst. 2 tr. řádu, a to zejména podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Nebudou-li pro takové rozhodnutí splněny i další podmínky (zejména nebude-li s tím souhlasit obviněný a nezaváže-li se k tomu, že nebude řídit motorová vozidla po stanovenou dobu), bude na místě rozhodnout ve věci standardním způsobem, tj. v hlavním líčení rozsudkem.

    IV. Závěrečné shrnutí

    33. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 162/2019, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 3 T 179/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Obvodnímu soudu pro Prahu 4 uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    34. Bude na Obvodním soudu pro Prahu 4, aby se znovu zabýval touto věcí a znovu v ní rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

    35. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.

    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.


    V Brně dne 14. 8. 2019


    JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.  
    předseda senátu